50 odstínů na holou

Anotace: Psáno pro pisálky na téma č. 39 - buďme svými monstry. Celé dílko je trošku parodie a doufám, že se budete bavit stejně jako já když jsem to psal :)

50 odstínu na holou

 

(Poznámka autora - jediné monstrum je ta osoba co to psala….což budu asi já.)

 

            Upjatý, hubený úředníček v bílé košili se na sebe díval do velkého nástěnného zrcadla. V hlavě se mu honily obrazy několika svých bližních.

 

“Karle, říkám ti to pořád, buď svůj!” velel neustále jeho šéf. Velká maskulinní opice s prackama jako lopaty.

 

“Miláčku, hlavně se ničeho neboj a buď svůj.” opakovala dokola manželka. Manželka, ze které se po jednom dítěti stal akorát tlustý kamarád. O nějaké vášni mezi nimi už nemohla být řeč. Teda pokud se to netýkalo jídla.

 

A měl toho už dost!

 

Díval se na sebe do zrcadla a vedle něj bylo vyskládáno několik věcí, o kterých doposud jenom četl. Zaplašil vzpomínky na lidi, kteří mu říkali jaký má být a nechal se unášet příslibem několika velice zajímavých chvil.

 

            “Ale no tak Kájo, začni.”

 

Hlas přerušil až svištivý zvuk následován hlasitou ránou.

 

……………

 

“Mami, tatínek už je doma?”

“Ano zlatíčko, přišel asi před hodinou, proč se ptáš?”

“Mami a on si přivedl nějakého kamaráda?”

“Ne zlatíčko. Jak jsi na to přišla?”

“Šla jsem kolem jeho pracovny a slyšela jsem, jak někomu říká, že je zlobivý chlapec a pak se ozvala taková divná rána a někdo tam tak divně zakřičel.”

“A nedivá se tatínek na nějaký film?” pronesla maminka již značně znepokojeně.

“Ne, televizi jsem neslyšela. Je tatínek zdravý?

“Určitě je zlatíčko. Zajdu se tam podívat.”

 

………….

 

“Ty jsi zvíře. Jen mi dej. Jo takhle se mi to líbí.”

“Jsi zlobivý?”

“Jo, moc jsem zlobil. Potřebuju potrestat.”

“Vem si do ruky tam tu pingpongovou pálku.”

“Ano?”

“Předkloň se.”

“A pořádně se rozmáchni.”

 

Plesk

 

………..

 

Manželka stála za dveřmi a nevěřícně poslouchala podivný dialog.

 

Podivný z důvodu, že byl pronášen jedním hlasem.

 

Zlehka vzala za kliku s myšlenkou na nenápadné vtečení do místnosti, avšak zamčené dveře její pokus zmařily.

………..

 

“Kájo, teď je na čase zkusit tu smyčku. Ale vzpomeň si na Davida Carradine. Moc bych to nepřetahoval na tvojem místě.”

 

………..

 

Manželka vytřeštila oči a něžně se svou stodvacetikilovou křehkosti opřela do dveří.

 

Ty po pár vteřinách přijaly nevyhnutelné a včetně pantů se poroučely k zemi.

 

To, co manželka viděla, jí naprosto šokovalo. Tedy v rámci možností.

 

Její šedesátikilový manžel, oděný pouze do bílé pracovní košile, stál před zrcadlem a za použití všech nástrojů, o kterých četla v nejlepší knížce na světě, což bylo mimochodem padesát odstínu šedi, si způsoboval podlitiny na svém drobném zadečku.

 

“Karle, ty jsi monstrum!”

 

Karel se podíval do zrcadla a jakoby někomu odpovídal pronesl:

 

“Ne. Já jsem svůj.”