Zabil mě Einstein, pánové !

Anotace: První část povídky o velice veselém umírání. VAROVÁNÍ: Následující text je poněkud svérázný a občas vulgární. Autor tak doufá, že se v něm ztratí hrubky, které tam nasekal. Přeji příjemné čtení.

Sbírka: Zabil mě Einstein, pánové !

Teče mi krev asi z pěti…nebo z šesti ran. Kdo ví, kolikrát do mě ten bastard vrazil kudlu. Kdo kurva nosí na maškarní u sebe nůž. Kdyby byl oblečenej jako Rambo. Fajn, ale Einstein? „Zabil mě Einstein pánové!“ To by sedlo jako prdel na hrnec. Ležím tady a podle všeho jsem v nějakým šoku nebo co, protože normálně bych řval a žadonil o pomoc. Taky už je možný, že jsem mrtvej. Jo, poslední zcéna. Kamera stoupá nad mým tělem a zní nějaká hudba. Nevim proč, ale napadá mě sborový zpěv z orchestrem. Nevim, jak se ta skladba jmenuje. Zpívaj tam rampapapam pa a tak furt dokola.
Kdybych měl ještě čas, chvilku někomu o sobě povyprávět. O tom jak se všechno až do tohohle okamžiku semlelo a tak možná i přijít na to, kdo byl převlečenej za toho hajzla Alberta.

Znělo by to asi takhle:

Žil jsem ve vesnici. Jmenuje se Čučice. Obecně se jí říká Rio i v nedalekém okolí. My Čučáci, jak se nám taky v širokém okolí říká, jsme si to Rio tak říkajíc vydupali. Nikdo prostě neřekne „Já jsem z Čučic, ale „Já jsem z Ria“. Chytlo se to. Žije nás tady asi pět set. Není to moc a to jsou tu lidi, který ani neznám jménem. Nemáme tu školu, jen mateřskou. Je tu jen jedna hospoda a žádná kultura. Proto tu každej druhej chlastá. Někdo veřejně, někdo doma. Narodil jsem se tady a jak to tak vypadá, tak tady v uličce za místní jednotou i pojdu.

Mám sestru a bratra oba rodiče a tak, no rodina. Jsem druhorozenej. Nechci o nich moc mluvit. Žil jsem do tedˇs něma, s rodičema. Bratr a sestra jsou kdo ví kde. Žiju tady, to protože jsem, měl takovou diagnózu. Míval jsem panický záchvaty úzkosti, a taky záchvaty nekontrolovatelnýho vzteku. Občas jsem si i ublížil. Vytrhal si vlasy, nebo se poškrábal v obličeji. Většinou jsem ale něco zničil. Cokoli co bylo po ruce. Nemusím žít v ústavu. Což je fajn. Ale měl bych být pod dozorem. Jsem ale ku škodě svého okolí, inteligentní a manipulativní.

No a tak své rodiče-opatrovalele často ukecám, aby mi povolili řetěz. Neví, že jsem alkoholik závislej na pilulích, co mi doktor předepsal a taky na jiných, který mi zas nikdo nepředepsal, protože jsem nedávno doktorovi sebral pár bianco receptů a předepisuju si je sám. Tyhle věci mě ale už netrápí. Teď jsem asi mrtvej. Všichni ví, jakej jsem. Teda jakej jsem byl, ale doufám, že to na pohřbu řikat nebudou.

Někteří lenoši mi mou nesvéprávnost závidí. Někteří mi ji otírali o ksicht. I tak jsem byl trochu mazánek. Procházely mi neuvěřitelný věci. Někdy mi to připadalo, jako by mě nikdo nechtěl naštvat. Zvláštní, nechtěl jsem být špatnej člověk, ale jak si jednou uvědomíte, že se vás lidi trochu bojí, začnete být hajzl. Nee nejsem zákeřnej. Stalo se sice občas pár incidentů ale nic vážnýho. Párkrát sem vybouchl na nesprávným místě. Nejsem na to hrdej, ale to jen utužilo mou pověst. Nevyžívám se ale v násilí. Mám rád legraci a tak si z lidí dělám spíš jen srandu a někdy se stalo, že jsem někoho dost ponížil.

Rád jsem říkal věci na rovinu. Odhaloval tabu. Provokoval. Nepřímo urážel, ale nikdy jsem o nikom neřekl úplnou nepravdu. Jen věci, za který se styděli. Všichni máme nějakej ten vroubek. A pokud žijete v takové komunitě, jako je Rio, musíte počítat se ztrátou anonymity.
Vždycky jsem chtěl bydlet ve městě.

Všechno to začalo před týdnem o víkendu. Ono to taky možná začalo i dřív, ale nevim, kolik mám ještě času, takže řekněme, že to začalo na mým školním srazu. Na základní škole jsem byl ještě normální. Pamatuju, že jsem mívával pár nočních můr, toho času jsem ale ještě nebyl magor. Na srazu už jo. Taková novina se rychle šíří. Když prohlásí vašeho známého za nesvéprávného, pochopitelně to pošlete dál.

Všichni co přišli, byli šťastný a úspěšný tak, jak si přáli. Ukazovali fotky žen, přítelkyň a dětí. Nečuměl jsem na ně a posílal jsem je dál. Toho večera mi několik lidí řeklo, že kazím atmosféru. Chápete to? Atmosféru. Každej si tam akorát honil triko. Jakoby říkali. „Hej, koukej jak se mám.“ A mysleli tím vlastně. „Hej ..mám se kurva líp než ty“. Můžete si říkat, co chcete, ale já to prostě musel zastavit. Vyhlížel jsem, komu to nandám. Komu řeknu. "Teda ty se máš. Kam se na tebe hrabu." A budu na něj chrlit tyhle superlativy tak dlouho a sarkastičtěji, než mi sebere ty svoje fotky a půjde je ukazovat jinam. Ale všechno to byli jen neškodný Facebooci, který jen čekaj, že jim tu někdo dá "like".

No netrvalo dlouho a vybral jsem si oběť. Jmenuje se Karel. Kája. Přišel o něco později než ostatní, to aby na sebe upoutal větší pozornost. Ne jako já. Já přijel autobusem o hodinu dřív a stačil jsem se zhulit a taky se lehce setnout. Kája je pro mě od základky synonymem toho, čemu se teď říká "geek". Šprt co zná všechno o hvězdnejch válkách a start treku a všech těch komiksovej pičovinách. Minulej sraz se s ním ještě tak nějak dalo bavit. Možná proto, že se s ním o těhle sračkách nikdo nebavil, snad jen já a to jen abych si z něho nakonec vystřelil, což mi letos asi ještě trochu zazlívá. No jenže letos je z něj velký zvíře. Pan IT specialista. Dost se za ty roky zakulatil. Maká teď někde ve firmě a bere asi sedmdesát čistýho, teda podle toho jak se chvástal tím, co novýho si poslední dobou pořídil.

Když jste hubenej, nebo spíš vychrtlej, krátkozrakej čtrnáctiletej kluk jako býval on, co umí matiku nejlíp ze všech a nechce vás ani kurva doučovat, protože jste na něho byli zlí nebo co. Teď odbočuju. Zkrátka, on byl vedle a stávaly se mu věci jako třeba nechtěná erekce při těláku. No ono by to nebylo v tom věku tak úplně divný, ale my cvičili odděleně, jako holky zvlášť a kluci zvlášť. Všichni mu pak říkali, že je teplej. I já. Tehdy to byla ostuda. Teď jsou gayové všude, v televizi, točí se o nich filmy. Tenkrát to bylo jiný. Tehdy bejt teplej, byl hlavní důvod, proč to skrývat.

Nevybral bych si ho. Gay neGay. Jeho minulost nebyl ten důvod. Naopak. Kdyby ale nezačal na foťáku ukazovat fotky svýho novýho bytu v centru města…. Na foťáku. Ne na telefonu. On si ty fotky nafotil na digitální foťák a ten si vzal na sraz, aby se pochlubil!?
To by taky ještě šlo. Nešlo o závist, kdepak.

Poslední kapka ukápla, když se foťák dostal ke mě. Datum, podle kterýho se fotky ukládaj do paměti, bylo z toho dne. Fotil to ten den. Fajn, chlubílek oblečenej jak z reklamy na banku, kde si založil novej účet. Co mě ale nasralo nejvíc, bylo to, že už to nebyl Kája. Geek. Na těch fotkách nebyl jedinej plakát Star Wars. Na stolku u obří televize nebylo jediný dvd z filmem o superhrdinovi. V knihovně nebyl jedinej komiks. Ten byt nebyl byt Karla, jakýho jsem znal. Toho co hodiny dokázal mluvit o věcech, který vymyslel někdo jinej, jako kdyby šlo o realitu. To co mě nakrklo, byla ta přetvářka. Teď mluvil o novým kávovaru a že už nepije jiný kafe než espresso. Ne však preso jak se mu říká či pikolo, které neexistuje.
Takový kecy.

Víte, já jsem takovej, jakej jsem, teda byl jsem. Nikdy jsem ale nepopíral to, že jsem magor. Mohl jsem tomu říkat jakkoli ale ano byl jsem magor a hajzl, bral jsem prášky a neskrýval jsem to. Když se mě na tom slučáku ptali „Co ty teď děláš?“ Odpověděl jsem „Nic jsem nesvéprávnej.“ A když nevěděli, co v té trapné chvíli dodat řekl jsem. „To znemená, že jsem magor a taky chlastám a tak.“ Hotovo, vysvětleno. Jednoduše a stručně. Je lepší to říct na plnou hubu, protože pak se cítí trapněji ten, kdo se ptal. To co ale mě vždycky nasere je přetvářka. Taková ta do očí bijící.
„Kde máš ty svý postavičky s filmů a světelný meče?“ ptal jsem se ho, když jsem prohlédl iteriér jeho bytu. Mimochodem žádná jiná složka tam nebyla, žádný jiný fotky. No a on, že, ty pajduláci museli pryč. Jednou to přijít muselo, a že musel dospět.

Cože?!

Pak mě ale došlo, o co mu jde. Najednou mi to bylo jasný. Tak jsem mu to řekl.
„Víš co Kájo?“ Pak mě opravil, že ať mu řikám Karle. Tím mě teda dostal a já se rozhod, že ho nebudu šetřit. Tak povidám. „Víš co KARLE!? My chlapci dospíváme z jednoho důvodu a to z toho, že v určitým věku zjistíme, že naše záliby jakkoli se nám můžou zdát zábavné, jsou v podstatě dětinské. Ne proto, že bychom na to přišli sami ale proto, že si to myslí naše vrstevnice, kterým se chceme dostat do kalhotek a ještě hloubš. Chápu, jak těžké bylo zahodit za hlavu svou podstatu a jelikož nejsi a nikdy jsi nebyl příliš přitažlivý a teď co seš tlustej už vůbec ne, chápu, že nemáš jinou možnost. Rozumím ti Karle.“

Kdosi pak říkal, nech toho a bla bla bla. Karel se smál jako by byl nad věcí. „Řekni Karle.“ Pokračoval jsem. „Už ti tady na to nějaká skočila? Nebo ti nejde o holky? Tak mi kup panáka. Jak se dívám na ten tvůj byt, klidně ti ho občas vyhonim, když bych tam mohl vegetit.“
No to už bylo pochopitelně přes čáru. Pár lidí mi nadávalo a já je poslal do prdele i s těma jejich fotkama a super životama na nich.
No jo, když tady tak ležim v krvi, dochází mi, že by mě klidně mohl zabít právě Kája. Teda Karel. I ten Einstein by na něj seděl. Posraný maškarní. Měl jsem se na něj vysrat a sjet se doma práškama.