Řidičák

Anotace: Připravit, pozor - babička startuje

Když se řekne babička, každému se vybaví buď stařenka Boženy Němcové, nebo jeho vlastní pramáti, mnohdy s přáním, aby byla jako její slavná harcovnice z Bělidla… Mně naštěstí přijde na mysl ta má, která se s žádnou jinou, natož nějakou literární předlohou, nedá srovnat. Byla totiž originál. Jak s oblibou sama říkávala: „Jó, děvče, já jsem exemplář, který se rodí jednou za tisíc let, a všichni kolem mají to nehorázné štěstí, že mě zrovna zastihli a mohli se se mnou setkat.“
Její „3T“ ženy naší rodiny dědí z pokolení na pokolení. Temperament, tolerance a tvrdohlavost vyzařuje z každé holčičky už od narození. Je zajímavý úkaz, že to nějak chytnou i dámy do rodiny přivdané. Asi jsou tyto vlastnosti nakažlivé.
Pobývat s ní třeba jen pět minut byla zkušenost k nezaplacení. Pokaždé něco vymyslela. I z banální věci dokázala vykouzlit zážitek na celý život. Hold tohle byla babička Máňa. Vlastně Maňána. Tak si totiž sama říkávala, protože to znělo více umělecky.
Vždy si vzpomenu na dědečka, který si ji po nějaké vylomenině dlouze měřil od hlavy až k patě,a pak s hlubokým výdechem dodal: „Vždyť já si tě bral beztak jen proto, ať se nenudím.“ Taky sám jí v mnoha případech zdárně sekundoval. podporoval, ba ji ještě k nějakému tomu činu, ne-li zločinu, popichoval.
Jako když přišla ve svých 50 letech s tím, že je třeba si udělat řidičský průkaz, jelikož každá dáma by ho měla mít. To, že si sama někdy neporadila ani s kuchyňským robotem, ji vůbec nebrzdilo. Pokud si něco umanula, nadchla se pro svůj nápad a ani sto párů volů, natož děda, jí v tom nezastavilo.
Už se viděla v nějakém kabrioletu, ve slunečních brýlích a hedvábnou vlající šálou. „Však, Tonda, co je na tom tak složitého? Když se to naučila i Žofka….“ Jenže Žofka, její nejlepší kamarádka, měla řidičák jen na traktor, a to už 30 let starý a je nutno říci dosti zaprášený. Co naplat. Bude se dělat řidičák. Ostatně, když Maňána pojede, Tonda raději zůstane doma, nebude se k ní hlásit a tím bude mimo ohrožení. Ó, jak se mýlil.

To si tak jednou v létě vyjeli k vodě. Kousek za městem bylo jezero. Přesněji řečeno zatopený starý důl. Kolem byly vysázené břízky, které dělaly tu „černou pláž“ přijatelnější a taky zajišťovaly alespoň nějaký stín. Když měl člověk štěstí, mohl zaparkovat téměř u vody, protože příjezdová cesta končila mírným svahem až v jezeře. Bylo to celkem romantické místo, kterému místní říkali Balaton. Proč? To netuším. Snad, že černá přitahuje slunce a člověk se tam opálil stejně jako u toho pravého v Maďarsku.
Bylo páteční dopoledne a lidí tam bylo málo. Snad dvě tři rodiny. Oba byli nadšení, že mohou svým trabíkem dojet až ke svému oblíbenému místečku. Stačilo jen poskočit a už jste mohli plavat. Voda byla příjemně teplá a čirá. Navíc tu byl nádherný klid. Člověk tak mohl ležet, vyhřívat se a přemýšlet nad svými sny a představami.
„Tonda?“
„Hmm“
„Nech mě nastartovat..“
„Co to?“ zakuckal se.
„No, jen nastartuju. Toníku…,“ loudila, „chci si to jen trošku ošahat, až budu v té škole, ať jsem připravená.“
„No tak jo.“
Ani to nedořekl a babi už seděla v autě. Připásala se, zamkla se, spravila si zrcátko, i když jen k nastartování to nemělo smysl, ale v tu chvíli jí to přišlo děsně důležité. Rozhlédla se a uvědomila si, jak se balaton před ní díky slunci krásně třpytí.
„Šlápni na levý pedál, to je spojka, a otoč klíčem...“
Poslechla. Trabík naskočil. Parááááááda. Cítila se, jako by zvládla Paříž -Dakar. Úkol splněn. A to je jako všechno? Co na tom všichni tak vidí? Úplně primitivní záležitost! Konstatovala pro sebe a odepla pás. Jakmile se ovšem otočila, aby jej odhodila, sundala nohu ze spojky a auto se rozjelo.
„Panebože, co děláš?“ Řval na ní děda zvenku a dobýval se dovnitř. Bylo ovšem zamčeno. „Já?? Jak já?? Já nic, to samo!“ kulila babi oči.
„Sešlápni brzdu!!“
No jo, ale který z těch dvou pedálů to je? Asi ten krajní, má trochu jiný tvar, zřejmě aby to bylo jasné, usoudila a hned ho sešlápla. Plyn! Rozjela se ještě rychleji.
„Kristova noho!! Ruční brzdu, zvedni ruční brzdu!!“ křičel děda a brzdil vůz svým tělem. Samozřejmě, že babička věděla, co je ruční brzda i kde je, ale nějak v tom rozčílení a plná adrenalinu chytla první věc, která jí padla do ruky. Tahala jí a modlila se, ať to brzo skočí. Auto však nebrzdilo, ba naopak. Balaton viděla blíž a blíž. Dá se říct, že přední kola se již koupala ve vodě. Děda se stále držel auta a vehementně ho brzdil, svými patami už dělal za sebou pěknou běžkařskou stopu. Vtom se vyřítil někde z vody chlapík, nejspíš Klárk Kent, skočil do otevřeného okýnka spolujezdce a trabíka zastavil. Tou pravou ruční brzdou. Babička totiž celou dobu rvala za šajtrpáku zpoza volantu.
Všichni si vydechli. Od této chvíle děda nikdy nezapomněl brzdit svůj milovaný vůz na ruční brzdu. A babička? Ačkoliv si řidičák následně udělala a řádila na silnicích ještě 20 let, pokaždé, když sedla za volant, kontrolovala, kde a jestli tam ta ruční brzda vůbec je.