Vo co de, kámo? - 1. část

Anotace: vzpomínka na loňské léto :-)

Vo co de, kámo? 

 

 

     Koukaly na mě těma smutnýma očima, abych to konečně pochopila! Což o to, taky jsem o tom už pár dní přemýšlela, ale nevím, nevím.  Mužský už v tomto okamžiku zavelí něco jako: stručně!, k věci!. V lepším případě: proboha, proč tak zeširoka, miláčku? Ale žena! - ta mne  chápe :-). My prostě potřebujeme uvést děj, který bude následovat, a to pokud možno detailně, výstižně, barvitě a úplně. Prostě tak, jak to umíme právě jen my ženy :-).

 

     Jo, takže skončili jsme u těch očí, že? Ty oči patřily našim ovcím. Celé léto bylo sucho, takže zeleného si chudinky moc neužily. Co vyrostlo, stačily spást a zase měly v ohradě jen to suchý. Nám by takový jídelníček taky po čase začal lézt krkem, to je jasný. Přitom hned vedle za plotem! Oj!, tam se to zelenalo! „To“ za plotem, to byla naše zahrada, kterou jsme jaksi nestačili posíct sekačkou. Zahrada, jak je všem zřejmé, určená k jiným účelům než k pastvě. Nahoře záhon gladiol, dva mladé stromky broskvi a jedna meruňka, dole špalír jabloní a postupně budovaná japonská zahrada s jezírkem. No, jak říkám, určená k jiným účelům. Proto to váhání . . .

 

     Mimochodem v horoskopu jsem Váha! A taky k tomu „banán“, či jinak měkkejš, jak se posměšně říká lidem s otevřeným srdcem, jejichž životní radostí je konat dobré skutky nejméně v okruhu 1km. „Ty na ty dobrý skutky jednou zajdeš,“ bylo někde řečeno. Je to vtipné, bohužel  - je to pravda. Je to vlastně taková nemoc! Jen s mimořádným úsilím tito lidé nutkání „ konat dobro“ překonávají. Nejlepší je zavřít oči a tím pádem neuvidíte, jaký dobrý skutek by bylo možné ještě vykonat.  Jenomže to jaksi nejde čtyřiadvacet hodin, že? :-( Jo, jo, chce to mimořádné úsilí. Dnes nebyl ale ten den! :-(

 

     Cítila jsem to od rána. Stála jsem za brankou a dívala jsem se do těch očí. Kdyby tam dneska stál krokodýl, vyšlo by to nastejno. Otevřela jsem branku . . . Ovce radostně vběhly do ráje! Přesně jako Adam a Eva, ale ti u toho asi ještě radostně výskali, ovce u toho radostně bečely. Pochopitelně ani trochu vděku směrem ke mně :-( To nic, holky, ani jsem to nečekala. Stačí ten skvělý pocit! Byla jsem na sebe pyšná! Škoda že v té chvíli nebyl poblíž nikdo z Ochránců zvířat. Myslím, že bych byla okamžitě přijata do jejich řad :-).

 

     Tak, jak už jsem napsala, naše stádo v počtu pěti kusů ovcí, radostně vběhlo do zahrady a okamžitě se začalo pást. Zvláště listy pampelišek a ostřice – to bylo jejich! Zato bodláky a kopřivy – zůstávaly netknuty. No nevadí, až bude nouze, přijde i na ně, však už vás, potvůrky, znám! Důležité bylo, že tráva mizela v jejich roztomilých tlamičkách a byla k užitku.

 

     A tak to má být! :-) Tak je to správné. Příroda, zvířata i lidé mají spolu žít ve vzájemné symbióze. Jen tak může náš svět fungovat, jen tak můžeme všichni přežít! Jak jsem si onehdá přečetla na internetu. Jsou tam opravdu užitečné rady, které kolikrát mohou člověku zachránit i život! Škoda, že jsem si nevyhledala „pasení ovcí“, napadlo mě. Ale což, jsem sice pasák-amatér, ale je vidět, že když má člověk k něčemu takříkajíc vlohy, zvládne to i bez googlu :-).

 

     Tuto myšlenku jsem však nestačila více rozvinout, protože jsem si všimla, že ovci s číslem 37 tedy „třicetsedmičku“ zaujala pěkně rozvinutá meruňka a už ji i ochutnala! Moje chyba! :-( Musím jim vysvětlit, že něco není určeno k jejich spotřebě, ale má to zkrátka jiné určení. Tedy meruňka  -  ne, broskve – ne, mečíky – ne, jabloně – ne, japonská zahrada – tak ta už vůbec ne!

 

     „37“ se neočekávaně přesunula ke stromečku broskve, který byl takový drobný, ale, jak manžel věřil, příští rok bude mít určitě broskve!, a vzala s sebou i „48“. Chutnal jim oběma! „Ne!“, křikla jsem na ně, ale další větvička padla. Popadla jsem tedy hrábě a snažila jsem se je opatrně! /poznámka pro ochránce zvířat! / od nebohého stromku odstrčit. Naše ovce – jen tak pro vaši informaci – chované bio způsobem, mají v tuto dobu kolem 40 kg. Zkusili jste někdy odstrčit 40 kg hráběmi? Stály na svém místě, dívaly se na mě a jejich výraz říkal: Vo co de, kámo? Náš gen si neseme tisíce let, pochop to! . . .

 

     Pochopila jsem . . . 

 

Pokračování zítra :-)