Všichni mi lžou

Anotace: někde se stala chyba . . . ach, ty geny . . . šlo o ty knedlíky . . . sakra! proč? . . . opravdu jsem se uklidnila . . . Nééé! Jedna minipovídka ještě z léta, hezký den všem!

Všichni mi lžou

     Někde se stala chyba! Ano, někde po cestě svého života jsem zřejmě udělala takovou tu zásadní chybu a ta se nyní ukázala v celé své nahotě! A co je na tom to nejhorší?  Že se se mnou ta potvora potáhne už pořád. Je evidentní, že mi bude věrná až do konce mých dnů, a to mne na tom děsí nejvíc . . .

     O co jde? No, zkrátka všichni mi lžou! Jak jsem na to přišla? Úplně jednoduše. Když jsem včera zjistila, že ze záhonu zmizely všechny jahody! Kdo to byl, kdo ty jahody sežr . . . ??? Chtěla jsem udělat jahodový knedlíky a teď mi teda vysvětlete, jak mám udělat jahodový knedlíky bez jahod??? Manžel zvedl zrak od tabletu a tázavě se na mne podíval, děti též zvedly zraky od tabletů a podívaly se na mne stejně tázavě jako jejich otec. Ach, ty geny, ty se prostě nezapřou.

      Ale o to teď vážně nešlo. Šlo o ty knedlíky, tedy vlastně o ty jahody! Tak kdo? No, já ne, ohradil se proti mému obvinění manžel. Vždyť jsem teď přišel a na zahradě jsem dneska vůbec nebyl! My taky ne, řekly děti hezky dvojhlasně - jsou totiž dvojčata. Jsme se celé odpoledne učily. No, to vám tak, milánkové, budu určitě věřit! Takže z toho mi vychází, že jsem si ty jahody asi sežr . . . sama, ne? Žádná odpověď se však neozvala, a když se mlčí, tak se souhlasí.

     To mě teda fakt namíchlo a zrudla jsem vzteky jako ta nejkrásnější jahoda na tom mém záhonu, která tam vlastně už fakticky nebyla. Sakra! Proč? Proč mi všichni lžou???

     Kdykoli se ocitnu ve svém životě na nějaké té složité životní křižovatce či se propadnu třeba na přehluboké dno anebo se plácám v bahně, tak mne z toho svrabu vždy vytáhnou naše němé tváře. Znáte to?! Podívají se na vás těma svýma upřímnýma očima, ze kterých ta moudrost jen čiší a vy? A vy najednou víte, že ta křižovatka není zas tak strašně složitá. Z mnoha můžete klidně vycouvat. Že to dno není tak přehluboké, a když trochu zamácháte rukama, tak nakonec vyplavete. A že z toho bahna se taky koneckonců nějak vydrápete. Takže tak . . . Jo, máš pravdu, pohladila jsem našeho psa a pustila ho ven.

     Opravdu jsem se zase uklidnila. Vy, jedni lháři, však ono na vás taky dojde. Už se nebudu rozčilovat, škodím tím jen a jen svému zdraví. Pojď, pejsku, jdeme domů, zavolala jsem to milé zvíře.  Milé zvíře vesele přiběhlo a z tlamičky mu visel stonek s kymácející se jahodou. Nééé!  . . . :-( . . . :-).