Ještě ne!

Ještě ne!

     Chci jít ven, oznámila mi hned ráno důrazně. Cože???, lekla jsem se tak, až mi málem zaskočilo kafe s mlíkem. Chci jít mezi lidi, doplnila prvotní informaci, aby mi to konečně docvaklo. Nepřipadá v úvahu, řekla jsem stejně důrazně. A to jako proč?, opáčila tím svým přidrzlým tónem, právě tím, který tak nesnáším! Pardon, jestli se teda můžu aspoň zeptat, když už tady vládne teror a nesvoboda! Hele, hoď tam zpátečku, to poslední jsem jako neslyšela, odfrkla jsem a byla jsem fakt naštvaná. Co si o sobě myslí? Že budu skákat zrovna, jak to pískle píská? Chtělo se mi vylítnout, vypěnit anebo ji zpražit jako oříšky na grilu. Klíd, napomenula jsem sama sebe. Zkus to po dobrým. Napočítala jsem si do dvaceti . . .

      Se na sebe podívej. Seš taková nedomrlá, jak říkala moje babička. Fuj, co to jako znamená? No, zkrátka ještě nejseš v přijatelný formě. Jak jako nejsem ve formě? Prostě ještě musíš chvíli ležet a pěkně v klidu dozrát. Ježiši, ty vo mně mluvíš jako vo nějakým sejru. Já jsem už zralá tak akorát a znovu opakuju, že chci ven mezi lidi, potřebuju to!, zakvílela. Jenomže, milá zlatá, kdo tady má za tebe odpovědnost? No, kdo asi? A když budeš, s prominutím, na NIC, tak na koho budou ty lidi naštvaný, že pro NIC za NIC ztratili drahocenný minuty svýho drahocennýho života? No, na mě, že jo! Už to chápeš? Byla kupodivu zticha. Uf, zdálo se, že to konečně pochopila. Když se pak vracela do čekárny k ostatním básničkám, které hezky disciplinovaně čekaly na svůj čas, prohodila uraženě: ale, dyť už se docela rýmuju . . .  Ach jo, nepochopila . . . :-( :-)