Mám svý hranice

Mám svý hranice

     Nevím jak vy, ale já mám svý hranice. Ano, chtělo to špetku té zásadovosti, ždibec toho sebezapření, ale řeknu vám, stojí to za tu trochu tý námahy. Pak totiž tak nějak víte, kam ještě jo, a kam už v žádným případě ne! A to je důležitý. Člověk potom prostě už netápe, nemotá se tu, jak se říká, jak vítr v bedně, a vůbec je hnedle takovej jistější. Taky vaše okolí si toho všimne. Koukne na vás a cejtí, jak z vás ta jistota přímo tryská a řekne si uznale: ano, ten člověk je tam na správným místě. Ten tam zkrátka patří! A vy se už jen rozhlížíte po tom našem krásným světě a máte v sobě ten nádhernej pocit! A ten je, a to mi teda věřte, vážně k nezaplacení!

     Ha!, ale teď na vás zrovna vidím, že vám něco blesklo hlavou, že jo? Jasně, říkáte si, co kdybychom jí ty hranice trošku pošoupli nebo je nenápadně překročili?! Tak to ať vás ani nenapadne! Jak mi na to někdo z vás šáhne, tak to se neznám! To bysme spolu, milánkové, skončili! Každý máme svoje. Vy tam a já tady. A to je vlastně všechno, co jsem měla dneska na srdci. Jen taková douška na závěr. Možná si někdo z vás pomyslí: ta se teda má, že ty hranice má, ale to si nemyslete, ono mi to dalo docela zabrat. Ono se to asi nezdá, ale musíte si na to: jednak udělat čas, a: jednak k tomu mít ještě dvě zásadní věci, bez kterých to zkrátka nedáte a nedáte, kdybyste se rozkrájeli na cimprcampr. Pořádnej klacek a pořádnej špagát. No, a pak už ty hranice na ty záhony mrkve a petržele uděláte raz dva! :-)