Malá smrt

Anotace: jak nepodlehnout ranní depresi...

Zjistil jsem, že raní vstávání je zapeklitá věc. Jsou dny kdy nemohu dospat jak se těším na něco, co si myslím, že dobře dopadne a jindy nemohu vylézt z postele a vím, že den dnešek nebude stát za nic, pokud nebude přímo hrozný. Samozřejmě to souvisí i s tím, v kolik hodin jsem šel spát a v jakém stavu. Ale pravý princip je někde jinde...

Hloubavým zkoumáním jsem došel k závěru, že spánek je vlastně takový každonoční přechod z minulosti do budoucnosti. Těžko se to vysvětluje, ale představte si, jak jste měli úspěšný den plný radostných setkání, úspěchů a smíchu a pak ulehnete spokojeni do postele, abyste se po krátké a optimisticky naladěné minismrti probudili do zcela neznámé budoucnosti!

Samozřejmě nábytek a vše okolo je jako včera. Budík zazvoní přesně tak, jak jste si ho v minulosti nastavili. Ale vlastně vy vůbec nevíte co vás doopravdy čeká...

Jistě, máte v telefonu zaznamenán plán co budete muset v následujících dvanácti hodinách vyřídit a pamatujete si i na své sliby dané právě v minulé době radostných setkání, ale jak tento budoucí den dopadne, až se z něho stane večer minulost neví nikdo!

Jaké máte záruky, třeba že vaše auto cestou do práce nesestřelí na přechodu nějaký šílený chodec, nebo že vás nezáhlédne nějaký zbloudilý meteorit mířící do Grand Kaňonu a v poslední chvíli se rozhodne pro vás, protože máte krásný učes vhodný k hoření?

Zdá se vám to bláznivé? Ano to je, ale nikoli nepravděpodobné. Jenomže takové uvažování nikoho neposílí. Spíš naopak.

Proto jsem vypracoval metodu, které mi skvěle funguje a dokonce se mi zdá, že ze mě dělá i lepšího člověka pro mé okolí. Mám to již pár let testované. Pokud budete mít jakékoli pochybnosti o účinnosti ještě před vyzkoušením, nemyslete na ně a opravdu to nejdřív zkuste a pak reptejte.

Návod jak vstoupit do budoucnosti každý nový den:

Po zazvonění budíku zapnu mozek pouze v nouzovém režimu, aby se nenačítala data z disku povinností. Jednoduše řečeno: bez převalování vyskočím a běžím se podívat do koupelny, abych v zrcadle zjistil kdo jsem.

Samozřejmě, že nejsem s tou osobou příliš spokojen, ale protože ji budu dnes celý den používat, co nejrychleji zapracuji na jejím zušlechtění. Není také od věci, prohodit s ní pár slov a přidat pokus o úsměv či ji sdělit nějaký jednoduchý perverzní vtip.

To jsou ty chvíle, kdy na mě manželka volá z kuchyně: „Povídal jsi něco? A dáš si kafe s mlíkem, nebo bez?“

„To nic miláčku, a to kafe jako včera...“ Vím bezpečně, že už mnoho let piji kafe bez mléka, ale její každoraní otázka ve mně vzbuzuje pochybnosti, zda tomu tak v opravdu je.

„A čemu se to tam směješ?“ zazní doplňující otázka s podtónem podezření.

„To nic bobinko, jen jsem si vytrhl chlup z nosu...“

„Tak ty sis vytrhl chlup z nosu a můžeš se z toho potrhat smíchy jo? To si myslíš, že ti na to skočím? Myslíš si, že nevím jak bolí trhání chlupů?“

Tak takhle, pomocí neviné fikce se začíná každý budoucí den jen malou hádkou a naše mozkové disky zatím nenačetly hned po probuzení fragmenty o následujících povinnostech a tudíž nemohly naše systémy přejít do módu deprese.

Když pak vcházím do kuchně pro kávu s mlékem, nejsem to já, ale ten pán ze zrcadla... Hladce oholený s úsměvem na tváři, moje druhé já, jenž bylo mnou pobaveno a zušlechtěno pro následující den a předpokládá jen to dobré.

Manželka netuší můj systém, protože se ji automaticky sepnula obnova dat povinností a to ji rapidně sráží náladu na bod mrazu. I na to však mám okamžitý lék, který nazývám“Mozkvička“!

Název tohoto cvičení jsem odvodil ze slova rozcvička, která byla běžná pro ranní protažení těla. Tak mozkvička je cvičení mozku a v podstatě zabraňuje ranní depresi...

Momentálně sedíme v nastartovaném autě už pár minut a čekáme na syna, až si sundá sluchátka z uší a rozhodne se nastoupit a jet s námi na nádraží, i přestože poslední vlak už určitě nestihne tak, aby byl ve škole včas a nedostal důtku.

Povím tedy:“Mamul, víš co je to „kulohryz“, a sám vlastně ani nevím na co se ptám.

A Renata odpoví:“ Nějaký zvíře? Kdes to zjistil? Není to nemoc že ne?“

„Ani nevím, ale náš Jindra by to asi potřeboval, při těch známkách co má....“

A oba se rozesmějeme... A v té chvíli vysvitne sluníčko, vítr přestane foukat a mě napadne, že pojedeme někam na výlet!

Rena trochu posmutní a poví: "Necháme to na víkend, víš mám závěrku a Jindra přezkoušení a ty jsi taky někomu něco slíbil.... "

"Tak jo", odpovím a s úsměvem sleduji jak se náš syn přibližuje pomalu k autu, které ho následně doveze k nádraží plného povinností života...