Marion

Marion

Anotace: Jako dítka jsme si vrchovatě užívali poutí. Dneska mě všechny ty ukřičené atrakce ničí.

    Přerovnával jsem tuhle věci ve skříni a narazil na sváteční béžovou košili. Už jsem ji na sobě neměl mnoho let. Ovšem jakmile jsem uzřel na její levé straně velký mastný flek s nádechem oranžové, který nikdy nešel vyprat, hned jsem si vše vybavil.

     Tenkrát jsme u stánku s douzenýma klobáskama čekali na tuhle zakroucenou krásku až nám přistane na papírovém tácku a doplní chybějící článek ve dvojici s točenou desítkou ve voskovém kelímku. Doteď vidím před očima toho pána, který již klobásku vlastnil. Měl trochu brunátný obličej a v očích velké odhodlání. Dmoucí se pupík kryl bílou košilí v nedopnutém saku a v poledním slunci se my blýskala počínající čelní pleš. Otevřel ústa plná zubů a vložil ji mezi ně. Byla pěkně napěchovaná a střívko teplem napjaté. Jelikož se ale zprvu zdálo nepoddajné, musely zuby tlouštíka vyvinout poněkud vyšší tlak, než původně předpokládal. Svaly obalené kolem kloubů jeho sanice se rozvibrovaly. Oči se mu přivřely, zuby pronikly do klobásy a stalo se nevyhnutelné Proud omastku vytryskl a všechno další už pak bylo jako ve zpomaleném filmu. Nažloutlý proud vyletěl ze štěrbiny mezi zuby a mířil přímo na mě. Stál jsem jako přikovaný a tělo se odmítlo hýbat. Stál jsem a jen čekal na dopad. Bum! A bylo to tam! A je to tam dodnes. A to jen proto, že nás na pouť vždy doma oblékli co „nejlépe“, abychom nedělali rodině ostudu. Byla to vydařená pouť.

     Vzpomínám také, jak jsme s kámošema vyrazili do víru zábavy kolem celtových stanů a střelnic. To bylo v dobách, kdy jsme již dorostli do jinošských let a rodiče už nás pouštěli samotné. Unavoval je hluk kolem atrakcí a mumraj kolem stánků s předraženým zbožím. Dnes už jim rozumím. Také mne to ničí. Ovšem tenkrát to pro nás mladé byla boží věc.

     Chodívalo se přes pole až k vodárně, pak úzkou lávkou přes stavidlo a šup, byli jsme tam. Vzpomínám na tu pohodu ve stínu stromů, kde Franta Kocourek překusoval dětem pro zábavu desetníky a zápasil pak s hrůzostrašným hadem. Jak se v jiném stanu další blázen pral s medvědem, který měl tlapy ovázané jutovými pytli, aby mu nemohl při první naskytnuté příležitosti utrhnout hlavu. Jak na cestě k poutnímu místu stával strakonický dudák, takovej prapodivnej strejc v kroji. Kolemjdoucí mu házeli drobný do folklórně malované truhličky a kousek nad ním v dalším stanu jasnovidka Jitka hádala lidem kolik mají peněz v peněžence nebo co mají napsaný v občance - to si ale říkala Marion.

     Vzpomínám, jak tátové zaplatili kolotočářům tři jízdy za sebou pro své ratolesti, aby si mohli dát jedno točený „U Matyldy“. Jak se některé z těch dětí pozvracely a oni pak měli doma, svým pivním dechem, co vysvětlovat. To my povětšinou procházeli s limonádou v pytlíku a s očima navrch hlavy kolem stánků s fotografiemi tehdejších filmových hrdinů, zpěváků a rockových kapel, angličáků a jiného zboží ze Západu. Na střelnicích frajeři stříleli svým láskám papírové růže a srdcata z perníku a přitom jim občas upadl nějaký ten drobný pod stupínek a my jsme pak prolézali pod těmito dřevěnými rošty a poměrně často v nevysoké trávě nacházeli koruny, tříkoruny a někdy i pětikoruny! Domů jsme pak přicházeli s koleny od trávy, což rodiče nemohli pochopit, i když táta by věděl, jen mu neštymoval ten náš věk. Bejk jeden! No a samozřejmě s již zmiňovanými mastnými fleky od vyuzených klobás na svátečních košilích – což rodiče pochopili hned a maminky se okamžitě hroutily, neboť věděly, že nastrouhaný „jelen“ s tím nehne ani s předpírkou..

     Občas jsme také objevili vyhozenou krabici od polárky se „suchým ledem“ a ten jsme pak házeli do rybníka a čuměli, jak to bublá a z prasklých bublin vychází magický kouř. To byla taková prémie z pouti. Jó, to bejvávaly časy

     Ovšem nejvíce mi zůstala vryta do mysli právě jasnovidka Jitka. Byla to totiž velice půvabná mladá dáma s dlouhými blond vlasy a modrým pohledem, štíhlé postavy a zručně vykrojeným výstřihem. Navíc, to co bylo ve výstřihu, bylo ještě zručněji podepřeno a vystaveno na obdiv. Jevila se neskutečně krásnou. Zvlášť, když hladila ve velké bedně si hovící zasmyčkovanou krajtu za velikým stanem, ve kterém před chvílí předváděla své „jasnovidné“ nadání. Když uviděla mého kamaráda Vikyho, jak zírá na bednu, vstala a podala mu  ruku.

     „Ahoj, jak se jmenuješ? Já jsem Jitka.“

     Viky překvapeně pozvedl obočí a s jemným náznakem drzosti trefně zabodoval:

     „To bys měla vědět, když seš ta jasnovidka.“

     A ona se začala smát a objala ho a zeptala se, jestli si nechceme vydělat nějaký peníze. Prý by se jim docela hodila pomoc, teda jestli si troufáme. Srdíčka nám málem vyskočila z hrudníčků. Co víc si začínající adolescent může přát, než strávit jedno odpoledne mezi světskejma po boku blonďatý krasavice a nakouknout pod jejich pokličku.

   A tak jsme od té chvíle ztratili své běžné identity a trhali lístky u vstupu do stanu a vždy po představení rovnali lavice a židle. Sbírali jsme papírky a kelímky, které tam mezi ně „nepozorní“ návštěvníci naházeli. Nosili jsme bednu s krajtou na podium před stan, když principál lákal lidi do „šapitó“ a připadali si tam, jak těžcí bouráci se založenýma rukama, jako bychom k nim patřili odjakživa. Mohli jsme si pak tu krajtu i pohladit. Jitku - totiž Marion- bohužel ne. Časem jsme zjistili, že beznohá žena s flitrovým závojem na obličeji, kterou ukazovali v bedně šedesát na šedesát, je ve skutečnosti malá holka oblečená do blyštivých hadýrků, která hned po svém výstupu vzadu za stanem dělala provaz a hvězdy, aby si protáhla pokroucené oudy. Moc s náma nemluvila, ale asi byla hodná, protože nám dala dvě kulatá lízátka z Německa a to byla bomba.

     Viděli jsme, jak principálka na pódiu před davem slibuje lidem, kteří vydrží být škrceni krajtou tři minuty, dvě stovky a jak v zákulisí platí těm samým lidem stovku za to, že sehrajou divadlo a vzdají to před limitem, kdyby podchlazená krajta špatně táhla. Občas jsme „šéfům“ skočili do stánku pro točený a užívali si vrchovatě všechna jejich představení. Zvláště číslo, kdy principál obhazoval Marion ostrými noži. To už se ale zas jmenovala jinak a na obličeji měla škrabošku. Tuším, že Duo Ferratto. Musím říct, že šéf to skutečně s noži perfektně uměl a že byly doopravdy ostré. To vám mohu odpřísáhnout. To nebyl žádnej trik! To by nám rozhodně z takové blízkost neuniklo. Teda až na tu bednu, ze který Jitka – opět pod jiným jménem - pravidelně a s úspěchem mizela před zraky všech diváků. A co je horší i nám.

     Na večer jsme tenkrát každej od Jitky dostali 50 korun a vééélkou pusu na tvář a s ucvrknutím v trenýrkách jsme jako ve snách kráčeli s pohybujícím se pilinovým míčkem na gumičce vstříc rodinné pohodě všedních dní. 

     Dnes je Marion takovejch šedesát a možná i víc. To to ale letí…

Autor Koblížek, 17.05.2017
Přečteno 401x
Tipy 9
Poslední tipující: jitka.svobodova, Nikita44, Philogyny1, hanele m.
ikonkaKomentáře (8)
ikonkaKomentujících (5)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Na pouť jsme se těšili celý rok. To kouzlo dětství je nenávratně pryč

22.05.2017 09:45:00 | jitka.svobodova

To je pravda.

22.05.2017 09:47:30 | Koblížek

Jenom piš dál, taky ráda vzpomínám, ale odjakživa nemám ráda cirkusy... :)

17.05.2017 10:58:11 | Philogyny1

Rád pár vzpomínek ještě přidám. Dokud je udržím. :o) Budu se na tvé návštěvy těšit.

17.05.2017 11:12:40 | Koblížek

díky, hezky se tu vzpomínalo :o)
mimo jiné se mi vybavil strakonický dudák, jehož jméno si už nepamatuju, ale který byl hostem u nás na základce, kde po "koncertě" rozdával podepsané fotografie - dlouho jsem ju měla mezi všema ostatníma - nějak nám všem připadal výjimečný - a jiné hvězdy k nám do školy nedorazily

17.05.2017 10:36:32 | hanele m.

Však také byl vyjímečný! :o))

17.05.2017 11:02:48 | Koblížek

Díky, za příjemně strávenou chvíli u tvé povídky.
A za ten příjemný vánek z minulosti.

17.05.2017 09:38:24 | Dědek mrak

Ano. Závany minulosti mě poslední dobou ovívají stále častěji. Díky za reakci a přečtení.

17.05.2017 09:41:39 | Koblížek

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter