Jak se mi ztratil miláček

Jak se mi ztratil miláček

     Vy už vlastně víte, že já jsem hodně citlivá duše. Ano, ano, mně je všechno hned líto. Vidím lézt berušku po pampelišce a vona spadne. Tak já nejen, že ji sjedu soucitným pohledem, ale ještě ji tam zase opatrně! vysadím a hezky ji pohladím po krovkách. Ať vidí, že my lidi, máme na mysli samozřejmě nejen blaho všech lidí, ale i dalších tvorů zde na naší planetě. Vždyť tu taky už hezkých pár let spolu žijeme ve svornosti bok po boku. Tak tak. Vím, že vy jste na tom stejně, i vy potají, nejlépe v noci, chodíte sbírat odpadky do parku, jak jsem se vám onehdá svěřila. Proč potají? Proč v noci? No, to je přece jasný, my citlivé duše nečekáme na žádný vděk, tak proto! Jinak to máme ale holt těžký, my citlivky, my už ani nekoukáme na tévé, protože nás rozhodí každá špatná zpráva. Například, když slyšíme, že zejtra bude pršet, fučet, mrholit, mžít a ještě k tomu slunce pálit . . . Tááákže jsme rozhozený de facto nepřetržitě . . .

     Snad nejhorší situace ale pro nás nastává v okamžiku, ztratí-li se nám někdo z našich blízkých. To my vůbec nejíme, a furt na něho myslíme. Kde asi je . . .  s kým tam asi je . . . co tam asi tak dělají? . . .  Když už to teda trvá dlouho a von se, ten holomek, pořád ne a ne ukázat, tak my se teda najíme, ale jenom tak trochu. V této chvíli, však víte, to pro nás opravdu není důležité. Nám jde přece jen o to, abychom mohli pěkně věrně čekat dál . . . Však on se nám jednou ten náš miláček zase vrátí. Vždyť kdo by se o něj staral tak pěkně jako my! ??? Že by snad nějaká jiná ženská??? Pche! To sotva. Domácí strava, rozestlaná postýlka. Ještě bude, holomek, kňučet, abychom ho vzali zpátky!  Ano, to my si říkáme tak nějak hrdě pro sebe, ale co si budeme povídat . . . My soucitné duše pak stejně prochodíme celou noc kolem baráku a voláme: miláčku, kde jsi, čiči? . . .