Štěstí

Štěstí

     Nevím, jak vy ale já si myslím, že když už má někdo nějaký to štěstí, tak by si ho měl umět správně pojmenovat. Když mu totiž dáme pěkný jméno, hned je jasné, že je jenom a jenom naše a ti druzí, co kolem tak nějak mlsně okounějí a rádi by měli tohle štěstí samozřejmě taky jenom pro sebe, tak brzy pochopí, že si musí laskavě! nechat zajít chuť. Smůla! Tohle! štěstí už je zkrátka naše a basta! A voni, ať si jdou jinam.  Jojo, není nad to mít svý jistý. To jsme potom už v klidu, kocháme se tím naším štěstím a je nám blaze. Od tý chvíle totiž ten náš život, co se předtím potácel ode zdi ke zdi, šlape jako na drátkách, nikde žádnej zádrhel, a tak to má být. Vždyť si to koneckonců dovopravdy zasloužíme.

     Tááákže konkrétně to moje štěstí se mi jednou ráno objevilo zničehožnic v koupelně. Byla to docela záhada, protože nikdy předtím tam nebylo.  Ale myslím si, že to právě takhle mělo být. Už delší dobu to totiž u mě je dost nalevačku. Ále, teď na vás zase vidím, že vás to „nalevačku“ strašně zaujalo. Chápu, já totiž taky, když někdo prohodí, že je to u něj nalevačku, okamžitě zbystřím vobě uši a chci vědět všechny podrobnosti. Tak abyste věděli, samá mizérie, samý houby s voctem, jak říkala moje babička. No, ale nezoufám, protože teď s tím štěstím v koupelně, to už bude všechno v cajku. Hlavně aby mně hned nefrnklo, to víte, Ferda má osm nožiček . . .