Zahradní slavnost

Anotace: stará povídka, kterou jsem měl za ztracenou... obsahuje hodně černý humor

„Uvědom si, že jsem tě přivezl, tak by ses mi mohla jednou věnovat! Nebo se na tebe taky můžu vybodnout a zpátky půjdeš pěšky!“
„Jo, prosím tě. Už vystoupíme nebo tu budem dřepět ještě hodinu...“
Vyděrač zkurvenej, říkám si a čekám až poodstoupí od toho pekáče, co si na něm zakládá existenci a ještě ho ani nesplatil.
„Co to bylo za ránu?“ otáčí se a čumí na mě jak vejr.
„Nevím, nic sem neslyšela,“ krčím rameny. Přece mu nebudu vyprávět, že jsem mu zrovna na dveřích od té piksly kopancem vytvořila konkávní úhel.
Následuji ho ve směru světla v dálce. Procházíme bránou a on mě vede, jako bychom byli manželé, či co. Mám fakt blbou náladu a tenhle spolek nevypadá, že by mě něčím potěšil. To je zas sestava k blití. Skoro všichni jsou navíc už ožralí a rožněj prase. Někdo by jim měl říct, že kanibalismus není nic hezkého.
„Ten kanibalismus, co tu provozujete, by měl být trestný!“ zařvu na pozdrav. Začnou se smát.
„Prej kanibalismus... hahahaha. Tohle je stejně ta nejlepčí holka, Fredy! S tou je i sranda, dobře žes jí přivezl!“ řekne jedno odporné podsvinče a placne mě přes zadek.
Za tohle zdechneš, zmrdečku, povím si v duchu a chopím se piva, co má v ruce.
Náhle vrzne dolní branka. Nakonec jsme s tím debilem Alfrédem, co nejdřív zdržoval vykecáváním s vypatlaným kamarádíčkem a pak leštěním pana auťáka na benzínce, ani nepřijeli poslední. Je to Johny a vede sebou nějakou holku. Už od prvního pohledu je mi jasný, že velký kozy jsou její jediná devíza. Mohli by ji vyfotit do encyklopedie pod heslo lacina rajda, tak ukázkový je to exemplář. Ty napletený vlasy a minišatečky z uměliny určitě skvěle hoří, napadá mě.
„To je kóča, jo Johny, ten si umí narazit babu, jak ten to děla?“ ozvala se nějaká z těch nul stojících za mnou. Jako kdyby nebylo jasný, jak to dělá. Má prachy, půlku mozku a vypadá trochu jako člověk. Ale pro dementy je to asi černá magie.
Jdu přímo k němu.
„Ahoj, lásko!“ omotám ho jako anakonda a vrazím mu pusu přesahující kamarádské zákonitosti všech kultur. Alfréd si nic nedovolí, z Johnyho má bobky a tak jen nasraně civí a pak radši zaleze předstírat, že to vlastně ani neviděl. A ta pizda, co ji Johny přitáhnul, kdyby jen pípla letí hned do ohně. Ale já i Johny dobře víme, že nepípne. Chvilku ho oblejzám a on na ni sere. Vůbec ho totiž nezajímá, je mu volná. Znám ho. Ona je jen prostředek, jak se dělat borcem a já z něj teď dělám megaborce, co má kolem sebe samice rovnou dvě.
„Jdu si pro něco k pití, zlato, vypadne z něj,“ když už si dost užije pohledů od zoufalců, co ho zrovna obdivují a zároveň touží po tom, abychom se s jeho pipi o něj popraly a nejlépe si při tom i roztrhaly oblečení. Teda o oblečení se dá mluvit jen v mém případě, u ní se jedná o hadříček.
„Počkej ještě, něco ti pošeptám, Johny,“ zatvářím se na něj tajemně a on se nakloní.
„Jsi malá zbytečná kurvička!“ zašeptám mu něžně do ouška.
„Cooo?!“ dívá se na mě nechápavě.
„Tak už teda táhni!“ třísknu ho do zad. A s nasupeným ksichtem odkráčím.
„Copak ti Johny udělal, beruško moje?“ stojí u mě hned Luis a nabízí mi cigaretu...
Takhle Luis balí holky vždycky, trapák. Vyhlídne si odkopnutou chuděru a lísá se k ní jak starostivej medvídek s lízátkem na bříšku. Zajímá se o zraněná srdíčka pochopitelně jen z toho důvodu, aby si zašukal.
„Ach, ty jsi tak hodnej kluk!“ začnu se k němu tulit a přitom sleduju nasranýho Alfréda. Z mrňavýho Luise žádný respekt nemá a už teď se vzteky celej třese a za chvilku ho půjde ze sebe vymlatit. Je to zbabělej sráč, seřeže vždycky nějakýho chcípáka, aby sám sobě dokázal jakej je chlapák. Zmlátí Luise, moment... seřídím si hodinky, přesně za dvě minuty, až se mu omluvím, že musím na toaletu. Zajdu za roh a nenápadně sleduju Alfréda jak ho sundal, všichni pobíhají kolem a ohromně to řeší. Radši zůstanu chvilku tady zalezlá, než se to uklidní. Alfréd do sebe klopí flašku, co stojí na stole, a hlasitě vysvětluje něco o tom, že je děsně v pohodě člověk, ale ten trotl mu nemá co dělat do holky. Ten tak lže! To je drzost, prej pohodář a já jeho holka, to vzal jako kde, debil. Ještě že si neplánuju s ním odjíždět, protože lemtá tak, že bude brzo našrot chrnět pod lavicí ve vlastních zvratcích. To mu je podobný.
Rozhlížím se po dalším pánovi na holení, protože se začínám zas trochu nudit. A už ho vidím. Je to ta borkyně, co přišla s Johnym. Sedí u plotu a bulí. Nikdo ji hodně dlouho nehledal a ani se nedivím. Zbytky obličeje má rozmazaný po celém tom odulém ksichtě.
„Ahoj. Nebreč! Se na mě asi zlobíš, ale já jsem ti chtěla jen ukázat, co je Johny za hajzla. Ty jsi chytrá holka, ty máš na lepšího,“ tvářím se jak anděl strážný a podávám jí kapesníček.
„Jak víš, že jsem chytrá, já jsem spíš úplně blbá..... bééééééééééé.“
„To prostě poznám, trochu jsem tě tu sledovala. Ty nemáš zapotřebí vystavovat se jako kus flákoty, to láká akorát takový typy jako je Johny. Jde jim jen o sex a vůbec si holky nevážej...“
Dělám ji chvilku díru do hlavy a ona si pak zaběhne pro tlustou mikinu a tím přichází o jedinou věc, kterou by tu mohla někoho zaujmout, slepice vymaštěná.
Když dojdu zpátky k ohýnku, Alfréd je už ožralej, Luis s rozbitou držkou mě raději ignoruje. Milostpán Johny sedí s kelímkem v ruce pod jabloní a gesty mi naznačuje, abych za nim přišla. Si asi myslí, že jsem čokl, abych za ním běhala. Tak jdu.
„Ty jsi asi celkem svině, co?“ vypadne z něj.
„A přesně proto budeš dělat, co chci. Ty malá špinavá děvko!“ kopnu do něj.
„Ti hrabe, ty krávo, co?“
„Vytrhnu mu kelímek z ruky a než se stačí vzpamatovat, chrstnu mu obsah do rozkroku.“
„Píčo zasraná!“
Začnu utíkat, běžím směrem k ohni. Dohoní mě, chytne a třese se mnou, vůbec nevnímá, že na něj všichni vejraj. Vtom chytne jednu od toho cizího dvoumetrového podsvinčete, co celou dobu otáčí svým příbuzným na rožni. Podle vzhledu a toho, že zatím neřekl ještě ani slovo, je to buď mentál, nebo indiánský náčelník.
„Co děláš, se prober, nebo tě tu sejmu. K holkám se takhle nechová.“
„Co se stalo. Co blbnete?“ sere se do toho další intelektuál se dvěma promile pod kůží.
„Tahle píča mě polila a …“
„Ty jsi takovej parchant a sposťák, Johny! A k tomu máš malý péro a v posteli stojíš za hovno!“ zaječí náhle pipka... teď spíš rozmazaná jezinka ve vytahané mikině a střelí mu k tomu facáka. Já čelím nutkání válet se smíchy po zemi. Johny si odplivne a připadá přesně si tak, jak by si měl připadat celých dvacetčtyřisedm! Pak se odplíží o kus dál a já si u ohýnku hraju na kamarádku opuchlé divoženky a snažím se působit neškodně, aby mě náhodou někdo nepodezříval z nějaké nekalosti, ale s jejich myslivnama by to stejně asi nehrozilo.
„Čuník už bude poživatelnej!“ ohlásí mentál a od držky mu odkapávají sliny. Skoro mu to potěšení ze žrádla mám chuť přát, protože bych vsadila boty, že by mu nedala ani profesionálka.
Chci mu zrovna zdělit, že jsem vegan a tak ať si ten nabízený talíř strčí do análu, ale v tom mě za rameno chytá má nová nejlepší přítelkyně, co si její jméno nepamatuju, protože mi za to někdo s tak slepičím mozečkem nestojí...
„Hlavně to nejez!“ šeptá mi.
„Já jim totiž do těch vomáček k tomu nasypala jed na krysy. Stejně jsou to všechno stejný debilové a parchanti, ať chcípnou!!!“
Budu si teď muset vymyslet nějakou pěknou historku pro policajty. Už to mám! Prostě jim řeknu, že jsem je nevarovala, protože jsem to tý ožralý holce nevěřila a jsem z obliga.
Dívám se jak si blaženě pomlaskávají. A ona a jim tvrdí, že zrovna začala držet dietu. Oni jí zas lichotí, že to není třeba, protože je krásně štíhlounká... jo v kriminále jí ta figura bude fakt platná.