Muž, který to nevydržel aneb Insulinový horor

Anotace: Tuhle povídku kdysi napsal můj otec částečně podle vlastní zkušenosti.

Má tragédie začala celkem nevinně, dostal jsem astma a navštívil lékaře. Ten, šermuje cigaretou, vyčinil mi kvůli pití a kouření. "Ale já jsem abstinent," pravím. Rozčílil se. "Tak od čeho to máte, člověče?" zakroutil hlavou a napil se nahnědlé tekutiny z lahve označené nápisem Destilovaná voda. To jej uklidnilo a povídá: "Když nekouříte a nepijete, půjdete do špitálu, tam vás vyléčí."
Tak jsem se octnul zde, v rukou primáře Neústupného. Ten po obvyklé prohlídce řekl: "Člověče, vy máte ale kliku, právě jsem s úspěchem vyzkoušel léčení astmatu pomocí insulinových šoků." "Šoků?" divím se, "ale vždyť já přece nejsem blázen." Začal dalekosáhle vysvětlovat: "Pane, víte, co je to insulinový šok? To je přivedení vaší osoby pomocí insulinu do mrákotného stavu. Pane, na šoky já jsem nějaký odborník! To se začne u šedesáti jednotek, pak se každý týden dvacet přidá, až se vyvolá šok. Tento má kladnou odezvu a astma je pryč." ´Jak je to jednoduché,´ raduji se radostí nevědomých. S léčbou začal hned druhý den. Šedesát jednotek. Trochu jsem se zpotil, ale šok nikde. Za týden osmdesát. Zase nic. I sto zůstává bez odezvy. "To se stává," uklidnil mne, "příště dáme stodvacet a uvidíme." Tak se stalo. Bezvýsledně. Při dvou stech jednotkách jsem se přestal potit. "Pane primáři, na mě to asi neúčinkuje." "Co neúčinkuje?Neexistuje! Šok musím vyvolat, jako že se neústupný jmenuji, i kdybych vám měl dát třeba tisíc jednotek." Odpor je marný, neboť vím, že šoky, to je jeho. Dávky se každý týden zvyšovaly o dvacet jednotek, rostly řadou aritmetickou. Po ročním pobytu do mě vpravil vlastnoručně tisíc osmdesát jednotek. Ráno volal: "Tak co? Byl šok? Nebyl? Ale bude! Musí být!. Mé rozhodnutí je skálopevné, i kdybych vám měl dát deset tisíc nebo sto tisíc jednotek." V očích se mu zalesklo. Tehdy jsem pochopil, že mám co dělat s fanatikem, kterému již nejde o léčení astmatu, ale o vyvolání šoku za každou cenu pro vlastní uspokojení. Přestal vycházet z nemocnice. Manželka od něj utekla k mamince. Při desetiletí hospitalizace do mne vehnal deset tisíc dvě stě šedesát jednotek a blábolil, že nikdy nepřestane, i kdyby mi jich měl dát třeba milión. Zhrozil jsem se, neboť zjišťuji, že se vážně zabývá myšlenkou na zhotovení insulinové pumpy. Informoval se už prý u n.p. Benzina. Dokonce v jeho mozku vznikl plán na stavbu insulinovodu. Včera, v předvečer dvacetiletého výročí léčení, přišel, oči mu plály nadšením a zaskřehotal: "Zítra bude šok! Zítra už musí být. Již se na to těším. Smysl mého života se naplní. To bude nádhera! Oba vstoupíme do dějin vědy." K odporu již nenalézám sil. On je stejně neústupný. Dnes ráno pod okny zastavila cisterna. Pomalu natahují hadice. Dveře se otvírají. To bude můj konec!

(Zápisky nalezany pod matrací, pokoj číslo 6, druhé poschodí zřízencem pohřební služby.)