Pořád rovně . . .

Anotace: Minipovídka o: Vy už vlastně víte, že i já . . . bylo hodně veselo . . . stává se . . . jak ten náš život kráčí . . . tááákže, opět si rozšíříme naše obzory . . . bylo to super

Pořád rovně . . .

     Vy už vlastně víte, že i já jsem vcelku běžný občan s běžnými potřebami. Ano, ano, a jak už známe ze školy, potřeby je potřeba uspokojovat. Kdykoli jsme ve výuce došli k tomuto tématu, bylo hodně veselo. Jó, to byly časy . . . No, nic, to jen tak na okraj. Je ale pravda, že s touto pravdou vcelku v poklidu procházím životem, takže - ono na tom asi něco bude. Pro připomenutí je to například: potřeba č. 1 - pít (nejlépe to, co mi chutná), potřeba č. 2 - jíst (nejlépe to, co mi chutná), a potřeba č. 3? Tak ta by mohla být například potřeba se . . . se sdružovat s nějakou osobou blízkou (nejlépe, jak to jde). Stává se, že ono se nám pořadí důležitosti uvedených potřeb mění dle toho, jak ten náš život kráčí. ??? No, to je přece jasné! Někdy je na prvním místě prostě potřeba č. 3, to dá rozum. Jinak máme samozřejmě další potřeby, jako jsou například: potřeba prát, vařit, uklízet (ženy), potřeba neprat, nevařit, neuklízet (muži). Ale! ty zase nejsou tak důležité ve srovnání například s potřebou č. 3, která, jak již víme, se hodně často stává potřebou č. 1. Ále, už na vás vidím, že vám ta původní trojka, která se z nějakého podivného důvodu furt a furt cpe na to první místo, taky začíná bejt protivná, takže! jdeme dál.

     Tááákže, opět si rozšíříme naše obzory. Ony nejen, že si ty potřeby mění místa důležitosti, tzv. lážo plážo, zkrátka jak je napadne, ale navíc! ony ještě přibývají nové . . . Ano, ano, je toho docela dost, a na mě toho bylo dost právě tuhle. Náhle jsem pocítila zcela novou potřebu a vás už určitě zajímá, vo co šlo? Tak byla to potřeba „zastavit“. Nemyslete si, nebylo to lehké ale naopak! bylo to docela těžké, protože vona vám mě přepadla zrovínka, když jsem jela ve štrůdlu po hlavní. Chvilku jsem s tím bojovala: zastavit, nezastavit, zastavit, nezastavit . . . No, už vás nebudu dýl napínat. Nakonec jsem na tý hlavní nezastavila a zastavila na vedlejší. Bylo to super, fakt jsem si to užívala. Jenomže!  vtom mi někdo zaťukal na okýnko. Vy, kteří mě už znáte, správně tušíte, že smolařka jsem a smolařkou zůstanu. Byl to von! Paní, tady nemůžete stát, ozvalo se. Já tu vůbec ne-stojím, já jsem tu jenom za-stavená, namítla jsem. Že vy nevíte, kudy dál? Chcete jet na Prahu nebo na Brno?, ozvalo se smířlivě. Váhala jsem, jestli mám přiznat, že vlastně v tom životě nevím kam . . . ale pak jsem tuhle potřebu „sdílení“ spolkla a špitla: na Prahu. Aha, usmál se mile, tak to musíte zpátky na hlavní a pak   p o ř á d    r o v n ě  . . .