Dobrá volba

Dobrá volba

      Možná jste si všimli, že jakmile zasvítí sluníčko, je to, jako by kdosi tam nahoře mávnul kouzelným proutkem. Najednou se spousta věcí vyjasní tak nějak sama od sebe a navíc i lidi začnou svítit. To pak jeden jde, moc nekouká ani nalevo ani napravo, a jen tak si přemejšlí, jak je na světě krásně. A to si pište, že se vám pak klidně může stát to, co se zrovínka  dneska stalo mně. Stát! zaslechnu těsně za sebou přísný hlas. Otočím se a . . . ježiši! Krve by se ve mně nedořezal. Nějaký vagabund na mě zírá a je jasný, vo co mu de . . . Penízky máte, paninko? Směje se mi drze do očí. A do pytle!, jak by v téhle vypjaté chvíli řekla moje babička. Samozřejmě, že tu není sám.  Je tu druhý, a tenhle navíc jako by vypadl z béčkového hororu. Ne, nemám pražádnou šanci. Třetí a čtvrtý se k nám totiž rychle blíží. Opět oba dva jakési podivné existence. Musím si přiznat, že mě dostali. No, co dělat? Přesile se neubráním. Jako omámená sahám pro peněženku a vytahuju  . . .

      Ále, to ani nemuselo bejt, paninko, výská vagabund. Bere stovku, líbá ji a ukazuje ostatním. Evidentně mají skvělou náladu. Uf, snad přece vyváznu bez úhony. Snažím se vytratit. Moment! zavelí tentokrát ten z hororu. Co je? leknu se. To není všechno? Ne, v životě je vždycky něco za něco, poučí mě třetí. Je mi povědomý, ale je to samozřejmě hloupost, vypadá totiž přesně jak mimozemšťan z Hvězdných válek. Čtvrtý, který, zdá se, si právě odskočil z vlastního pohřbu, se ke mně přitočí a překvapivě mile se zeptá: Chcete srdce nebo todle? a pod nos mi strká lahvičku s lektvarem, zřejmě jedem. Je třeba se rozhodnout.  Hm, ještě jedno srdce, to se může vždycky hodit, a tak kývnu na to srdce. Dobrá volba, spokojeně se usměje mrtvola a během vteřiny mi přes celou tvář vykouzlí jedno veliké červené srdce.  A protože je s perletí, tak jdu tím dnešním prosluněným ránem a zářím ještě víc než předtím. No jo, úplně jsem zapomněla, že některá poslední zvonění vlastně zvoní pro nový začátek . . .