10 JAK JSEM SHÁNĚL NOVÝ GATĚ

Anotace: Volné pokračování na povídku "Jak jsem se seznámil" Nespisovně, žargon

Sbírka: ŠPEK SIDE STORY

Jak jsem sháněl nový gatě

Vzhledem k tomu, že bylo krátce po Vánočních, gastronomických orgiích a moje proporce tuto skutečnost plně reflektovaly, nezbývalo mi moc věcí, do kterých bych se bez pomocí dovedl nasoukat. Měl jsem sice další dvoje textilní gaťata neznámého původu, ale módní trendy se od jejich pořízení výrazně změnily a tak jsem nechtěl navenek působit, že nejdu s dobou. Navíc, střih těchto dvou kusů, rádoby kalhot, byl také silně diskutabilní. Rozhodl jsem se proto, že ani v leopardí ani v batikované „kalhotové sukni“ na špacír nevyrazím. Místo toho jsem si vzal ukořistěné kožené mrkváče z posledního rande a vyrazil na vietnamsko-asijský Hollywood bulvár, doufaje, že se mi povede svůj šatník obohatit.

Neříkám, že bych sezónu nedokázal už nějak odchodit, to v žádném případě. Model z černé lesklé koženky, který jsem si od slečny vypůjčil na dobu neurčitou, měl kupodivu přesně moji velikost. Potíž byla v tom, že tento neprodyšný a upnutý materiál neposkytoval již žádný manipulační prostor v sedacích partiích. Musel jsem proto chodit tak říkajíc naostro, neboť všechny pokusy, vzít si pod kalhoty trenýrky, skončily fiaskem hned při prvním prudším dosednutí. Spodní prádlo zkrátka nedokázalo projevit stejnou míru elasticity, jako kalhoty. Trenky odcházely jak na běžícím pásu a zatímco jsem z domu odcházel ve značkových trenkoslipech, vracel jsem se zásadně jen s něčím, co připomínalo bederní roušku, a spoustou volných nití, zamotaných v rozkroku.

Jak již bývalo zvykem, při mém vstupu na tržnici, zhruba polovina prodejců se rozhodla zavřít svůj stánek a utéct. Dřív jsem si říkával, že budu asi vzhledem podobný někomu z celní zprávy. Pak mi ale kdosi z těch východních kluků prozradil, že to s tím nemá nic společného. Asiati se mě prý začali bát až poté, co v televizi běželo nové zpracování Godzilly.

Byl jsem přesto pozitivně naladěn, protože jsem si byl jistý, že odtud s prázdnou neodejdu. Zatím jsem zde v minulosti vždy pochodil. Co tady nemají v mé velikosti, to jsou schopni mi vyrobit. Naposledy, když jsem chtěl v létě poskytnout čerstvý vánek svým polozapomenutým partiím, dokázali tito šikovní lidé nahradit absenci moji velikosti kraťasů, sešitím dvou dámských minisukní k sobě. Jsou to věru lidé šikovní.

Začal jsem se sunout uličkou mezi stánky, která byla asi o polovinu užší, než jsem já a zanechávajíc za sebou zkázu, jsem se kochal všemi těmi módními, pestrobarevnými novinkami. Najednou jsem zkameněl jak mokrý prádlo na mrazu. U nedalekýho stánku stála povědomá figura. Ano, byla to moje poslední jednodenní známost. Slečna, nezapomenutelně bohatých tvarů, tam gestikulovala a rozhupovala přitom nadbytečnou izolaci svých paží. Bylo očividné, že se nejedná o námluvní tanec, ale že se snaží o dvě třetiny menšímu, vyplašenýmu, nechápajícímu stánkaři vysvětlit, jaký druh gatí přesně shání. Zato já jsem to věděl naprosto přesně. Měl jsem ten model totiž zrovna na sobě a tváří v tvář dalšímu blížícímu se společenskému přešlapu, jsem se v nich začal solidně potit. Jako správný chlap, jsem nemohl na nic čekat a musel se odhodlat k rázné akci. Rychlou robinsonádou jako Gigi Buffon zamlada jsem odskočil z dohledu a měkce přistál do stánku se spodním prádlem. Když jsem se tam potom v těch fajnových krajkách chvílu válel, než mě pět vietnamců dostalo zpátky na nohy, rozpomenul jsem se, že zrovna nedávno jsem uvažoval nad tím, jakým kouskem prádla zkrotit svoje prsiska, když se sypu po schodech dolů. Tehdy jsem nakonec tuto myšlenku dále nerozvíjel, protože jsem usoudil, že tělesný přínos by nedokázal nahradit společenskou újmu, kterou mi to mohlo v jistých situacích přinést. Abyste chápali, já teď tak docela randím a myslím si, že pokud bych se dokázal u nějaké slečny dostat do bodu, že jí neodradím dřív, než se vyslíknem, v momentě, kdy bychom si každej začali sundávat svoji vlastní podprdu by odrazena byla určitě.

Při svým nedobrovolným odbočení z cesty se mě povedlo natrefit na stánek, kde prodávali džíny. Nikdy jsem se do tohoto typu nohavic nedokázal nasoukat a rovnou jsem je ze svýho výběru vynechával. Tentokrát mě samotný šikmooký přítel nalákal, že velikost, pro evropsky urostlého muže, jako jsem já, určitě dohledá, případně kalhoty na potřebným místě trochu povolí. Donesl mě zrcadlo mezi věšáky s oblečením, protože rovnou pochopil, že nemá cenu ztrácet čas marnou snahou, dostat mě do kabinky. Asiat se trochu vyděsil, když jsem sundal kožárny a viděl, že místo běloskvoucích trenýrek kouká rovnou na můj fuet extra. Nebyl jsem z toho však nějak v rozpacích, protože jsem díky svému tukovému prstenci kolem pasu, většinou nemíval tušení, co se tam dole děje a tak mě to nechávalo chladným. Do světle modrých džínu jsem se po několika krejčovských úpravách navléknul jedna radost. Horší to bylo se zapnutím kolem pasu, ale s pomocí dvou rýžojedů se mi to nakonec také povedlo. Když jsem se viděl v zrcadle, měl jsem jasno. Nechtělo se mi už ani převlíkat. Přesně takový šmrncovní kousek v mým šatníku chyběl. Zaplatil jsem, vzal si kožený gatě pod paži a spokojeně se vydal doplnit do asijského bistra kalorie, které jsem při předchozím krycím manévru vypotil. Dřív jsem si na tuto kratochvíli nenašel čas, a těmto jídlům příliš nedůvěřoval, ale tentokrát jsem chtěl nové kalhoty něčím oslavit.

Byl jsem jako v ráji! Tolik barevných obrázků jídel, o kterých jsem nikdy neslyšel a polovina z nich nejspíš ze zvířat o kterých jsem ani nevěděl. Musel jsem toho vyzkoušet co nejvíc. Šikmoocí byli neskuteční. Pobíhali kolem mě, a když viděli, jak moc mě šmakuje, starali se o mě jako o řeckořímskýho císaře. Konečné zúčtování bylo obdivuhodné. Zkusil jsem osm různých jídel a spořádal v součtu téměř dvě celý kuřata, na mnoho různých způsobů. S pomocí obsluhy jsem se zvedl ze mnou nadobro zkřivené, skládací židličky a vydal se plně nasycen, v nových gatích směrem domů.

 Nesl jsem se pyšně jako páv. Vypadalo to dokonce, že na mě všechny lidičky koukají. Nepřemejšlel jsem nad tím, jestli je to pro to, že ještě neviděli džíny tak hezké, nebo tak velké. Hlavní bylo, že jsem konečně středem pozornosti. Jak bývá v mém světě již obvyklé, pocit štěstí mi nevydržel příliš dlouho. Vlastně jen do chvíle, než jsem dofuněl k tramvaji a vyšplhal se dovnitř. Většina řidičů nemívá pro moje pomalé pohyby pochopení a bylo tomu tak i tentokrát. Vůz se rozjel ještě předtím, než mé ctěné pozadí stačilo dosednout. A tak místo hladkého usazení přišlo prudké žuchnutí. Rázem jsem si uvědomil, proč jsem nikdy předtím nedůvěřoval kalhotám, které nejsou z poddajného materiálu. Můj neplánovaný pohyb byl tak prudký, že s ním přišel i dobře známý zvuk praskajícího švu. Byl jsem si jistý tím, co se stalo, hned jakmile jsem nahmatal studené bakelitové sedátko pod sebou a to podotýkám, že ruce jsem měl na klíně. Ano, moje zásobárna budoucího potomstva si společně s bratwurstem našli rozkrokem cestu na svět. Jak moc jsem si v tu chvíli přál mít spodní prádlo!

Cesta od tramvaje domů byla nekonečná. Musel jsem nasadit krok ve stylu tučňáka s artritidou a snažit se držet nohy co nejvíc u sebe. Zároveň se přitom ale taky snažit o maximální plynulost. Bylo nutné zmást všechny okolní nenechavé pohledy, aby někdo nepojal podezření a nebyl nečekaně pohoršen přebývající končetinou a rošťáckým střihem mých roztrhaných, bleděmodrých Levisek.

Kousek od domu jsem pocítil, že tato pro mě nestandardní námaha, ale nejspíš především skladba mého poledního menu, brzy donutí mojí žaludeční záklopku k činnosti. Poodešel jsem tedy za křoví u silnice a musel si tam odložit část oběda, která nebyla v souladu se zbytkem. Nakonec to nebylo až tak strašné, jak to zprvu vypadalo. Vymrožil jsem mezi túje jenom přibližně jedno kuře ze dvou, což bylo dobře, protože jsem si tak mohl říct, že pokud se akce nebude opakovat, tak do večera hlady nebudu.

Doma jsem pochopitelně celou situaci musel zhodnotit. Když jsem z nových džínů vyndal kožený pásek, zbyly mi pouze dvě velké a pevné kusy látky, se kterými bych snad mohl leštit okna, kdyby mi moje postava někdy v budoucnu umožnila takovou fyzickou aktivitu vykonat. Na civilní chození jsem tedy měl pořád ukořistěné kožené kalhoty, ale po dnešní zkušenosti vím, že si je budu moct brát jenom výjimečně, abych neriskoval, že o ně přijdu. Dvoje zbývající textilní, pestré, kalhotové sukně ve skříni, jsem také natrvalo nosit nemohl. Leda bych se přidal ke světským nebo k cirkusu. Tam by s tím vzorem asi nikdo problém neměl. Zbývala už jen jediná možnost. Budu-li chtít kalhoty neobyčejné, trochu hodnotnější, než moje staré tepláky, budu si je muset nechat ušít na zakázku u nějakého tuzemského, odvážného krejčího. Poučen předchozími zkušenostmi, však tentokrát budu mnohem moudřejší, a nechám si je vyrobit z co nejkvalitnějšího materiálu. Přemýšlel jsem buď o tom, ze kterého se šijí padáky, vzducholodě, nebo jiné látce, schopné přežít vojenský výsadek na nepřátelském území.