Netypicky v restauraci

Anotace: Když pan Netypický zavítá do restaurace, tak to skončí rozruchem o))

Jednoho dne mě v jedné ulici zaujala nově otevřená restaurace, a tak jsem do ní vstoupil. Nějak se mi podařilo ve dveřích zakopnout a při pokusu vyrovnat pád bylo mou snahou se zachytit dlouhých závěsů. Jenže závěs, kterého jsem se pevně chytl, mou váhu nevydržel. Vzápětí mi neunikla ta skutečnost, že on spadl na mne. Po chvilce vrávorání jsem si závěs přišlápl, načež následovalo několik kotrmelců, přičemž ten poslední se uskutečnil na židli. Po zbavení se závěsu mému zraku neunikl vyděšený obličejíček malého chlapce.
„Bubáák!“ vyhrkl chlapeček a rozbrečel se.
„Ahojky. Já nejsem bubák. Já jen tak vypadal,“ řekl jsem mu.
„Že se nestydíte strašit v restauraci děti!“ ozvala se jeho matka.
„Já nikoho nestrašil, já jen měl incident se závěsem,“ řekl jsem jí. Ale to už ona táhla chlapečka za ruku k východu z restaurace.
Snažil jsem se nevnímat užaslé výrazy několika hostí v restauraci, načež se má pozornost soustředila na jídelní lístek. Výběr jídel byla opravdu zajímavý, ale nikoliv už jejich ceny. Má snaha o vygumování cen a jejich přepsaní na nižší byla marná. A protože se vrchní zatím neobjevil, tak jsem z dlouhé chvíle jídelní lístek předělal na papírovou vlaštovku. Za okamžik jídelní lístek v pozměněné podobě letěl napříč restaurační místností. K mému překvapení se zanedlouho u mého stolu objevil číšník, kterému z levého ucha čouhala vlaštovka.
„Dobrý den. Co si budete přát?“ zeptal se mne, přičemž se snažil nenápadným pohybem ruky vytáhnout vlaštovku z ucha.
„Já to nechám náhodě,“ sdělil jsem mu a zabodl jsem nadvakrát špendlík do jídelního lístku. On otevřel ústa a zároveň mžikal očima, přičemž se zadíval na probodnutá místa.
„Dobře. Počkejte chvíli,“ vysoukal ze sebe a odkráčel s jídelním lístkem pryč. A já si přitom uvědomil, že sám nevím, co mi vlastně bude přineseno.
Zanedlouho vrchní přinesl na podnosu hrachovou polévku a řízek s brambory. To mne celkem potěšilo. Avšak při jedení polévky jsem si uvědomil, že by mohl hrách způsobit tlakovou výši v žaludku. Tudíž bylo hned mou snahou se hrášků v polévce zbavit. A tak jsem je co nejvíce nenápadně z talíře vyndal na povrch stolu. Poté nastalo jejich cvrkání, přičemž mi neuniklo, že jednomu zívajícímu muži vlétl hrášek do úst. Asi mu zaskočil, jelikož zbrunátněl, načež se s ním židle převrátila. Jisté mladé ženě zase jiný hrášek zapadl za výstřih a jeho lovení se ochotně zúčastnilo několik pánu. Naštěstí ne všechny hrášky způsobily rozruch. Ale poslední hrášek zasáhl do hlavy jdoucího čášníka, který nesl na tácu několik jídel. Patrně se lekl, protože vzápětí skupina lidí sedících u stolu byla zasažena jídlem i podnosem.
Já se pak zcela soustředil na řízek. Pokus o ukrojení jeho části skončil tím, že on k mému překvapení prudce vylétl z talíře. Pozorně jsem sledoval jeho let, který skončil na podlaze pod jedním stolem. A tak pro mne nastalo plížení se s vidličkou a nožem v rukách. Po doplížení se pod onen stůl se mi podařilo konečně část řízku uříznout. Pak jsem, ale pocítil tlak v břiše, což mělo za následek dlouhý zvuk, který se ozval v mé zadnici. To mne tak vyděsilo, že jsem se chtěl prudce postavit. Ale následovalo praštění se hlavou o spodek stolu.
„Pod stolem je nějaký šmírák!!“ vyjekla jedna z žen sedící u stolu.
„Já jsem tu kvůli řízku. Ne kvůli vám!“ vyhrkl jsem a při mém pokusu o vylezení zpod stolu se mi na hlava zamotala do konce ubrusu. Za následného křiku žen jsem se dal na útěk s ubrusem na sobě. Následovalo několik nárazů do ostatních stolů i hostů u nich sedících. Vzápětí propukl asi kvůli mně v restauraci chaos. A za okamžik jsem prchal se řízkem napíchnutým na vidličce ulicí před rozzuřenou početnou skupinou lidí, v jejichž čele běželo i několik vrchních.