Vyznání

Anotace: láska je to jediné, na čem doopravdy záleží..:-)

Jan opřel hůl o strom, roztáhl starou deku a usadil se tak, aby měl dobrý výhled na louku před sebou. Vytáhl z brašny pecen chleba, rozřízl jej napůl, vedle položil hroudu ovčího sýra. Pak upřel trochu vlhký pohled o pár metrů vlevo a zavolal:
„Jindřiško, zlatíčko, mohla bys na chvíli ke mně?“
Jindřiška se pomalu otočila, laškovně(alespoň tak to Janovi připadalo)pohodila loknami, a přitančila ke stromu.
„Jindřiško, lehni si ke mně, tady na deku, něco tu pro tebe mám.“
Jan sáhl za sebe a zvedl svazek polních bylin docela lákavé vůně.
„Natrhal jsem ti bylinky, Jindřiško, ty, co máš tak ráda. Jsou jenom pro tebe. Podívej, mám tu chleba a sýr, posvačíme spolu a pak si popovídáme.“

Jan pracoval v horách už mnoho let. Nebyl nejmladší a usínal často dokonale uondaný, ale svou práci prostě miloval. Svobodně se procházet travou, poslouchat ptáky, slunce přímo nad hlavou. Jan si nedokázal představit místo, kde by byl člověk blíže Bohu, než tady.
Přesto ho jedna věc velmi trápila. Nemohl sehnat družku. Potkal za život už mnoho žen, ale žádná s ním nechtěla sdílet jeho život. Vesměs mluvily o hygieně a kadeřníkovi, taky o kině a telefonu, zkrátka o věcech, které Jan buď skoro neznal, nebo je ve svém světe nepotřeboval.
A tak zůstával sám. Až do letošního jara, kdy ji potkal.
Jindřiška byla jiná. Neměla přehnané nároky. .Moc toho nenamluvila, ale když už něco řekla, mělo to váhu. Zpočátku Janovi sice vadily její vodnaté oči, které jakoby bez zájmu pozorovaly svět a dávaly jí trošičku, no, tupější výraz, jak ale později zjistil, byl to dojem způsobený Jindřiščinou nesmělostí, jinak se pod její rozkošnou čupřinou skrývala mysl ostrá jako břitva. Jan se zamiloval.
Měl pocit, že si dokonale rozumějí. Často spolu lehávali na oblíbené pasece, pozorovali červánky a mluvili o slunci. Jindřiška si vždy položila hlavu do Janova klína, ten položil ruku něžně na její bok, a tak dokázali setrvat beze slova po hodiny, v dokonalé nevinnosti.
Neznali se vlastně dlouho, ale Jan už věděl, že jedině ta, žádná jiná. Miloval na ní snad všechno, nejvíc ty její kudrliny. Došlo mu, že není na co čekat, a rozhodl se k zásadnímu kroku.

„Tak co, chutnalo ti?“ Jan pohladil Jindřišku po tváři. Zamlaskala a políbila Janovi ruce.
„Musím ti něco říct,“ pokračoval trochu roztřeseně Jan.„Víš, přemýšlel jsem. Jak to s námi bude dál a tak. A přišel jsem na to. Chci tebe a žádnou jinou. Miluju tě. Miluju tvoje tělo i ten tvůj pohled. Miluju, jak se směješ, jak si čistíš uši, miluju tě celou. A myslím, že ani já ti nejsem lhostejný. A tak, aby naše láska došla celému naplnění, protože vím, že ty bys před svatbou nechtěla, ptám se tě, má Jindřiško...moment..,“
Jan chvíli šmátral v kapse,“...ptám se tě, přijmeš tento prsten po mé drahé sestře jako závazek mé nekonečně věrné a věčné lásky? Přijmeš tento prsten a vezmeš si mě, přestože jsem jenom chudý ovčák?“
Nastalo ticho.
Jan to vydržel jen chvíli: „No tak, řekni něco, má milovaná, přece mi nedáš košem. Alespoň to jedno slůvko, prosím. Slibuju, že tě budu nosit na rukou, i kdybych si měl třeba udělat kýlu!“
Jindřiška se nadechla.
„Bééé,“ řekla.