Silvestrovské rozjímání

Anotace: Rok se s rokem sešel. Něco ne zrovna příliš dobrého končí a doufejme, že něco lepšího začíná.Text doporučujeme číst nejdříve až na Silvestra po půlnoci a v rauši! Jde sice jenom o humoresku, ale...

Když ručička časomíry ukazatele mého věku překročila osmdesátku, rozhodl jsem se zcela zásadně přehodnotit svůj dosavadní přístup k životu.

Rozhodl jsem se odvrhnout primitivní touhy svého těla a věnovat se převážně duchovnu. Tělo se muselo spokojit s konzumací jakýchsi BIO produktů z naší velkoprodejny potravin, které následně a obvykle i bez problémů transformovalo v jiný, také zaručeně BIO produkt a ten byl vrácen zpět do lůna Matky Přírody. Převážně bezproblémový průběh té transformace, jakož i pozoruhodnou hnědavě zlatavou barvu přírodě vraceného produktu připisuji a jsem přesvědčen, že oprávněně, pravidelné podpoře, kterou svému tělu s potěšením poskytuji v žižkovské Zahradní restauraci Lavička, a to ve formě degustace nefiltrované dvanáctky, věhlasného to produktu humpoleckého pivovaru Bernard.

Jiné touhy mé tělo již hezkých pár let neprojevuje a já se tak s čistým svědomím mohu soustředit na svůj duševní rozvoj.

Většinu času v dnešní době trávím tím, že rozjímám a občas i trousím. Abyste mě správně pochopili: Veřejně trousím pouze hlubokomyslné závěry svých filozofických úvah, které provádím v rámci procesu rozjímání, a to jenom proto, abych své bližní nezištně pozvedl na patřičnou intelektuální úroveň. Takže lze v podstatě konstatovat, že po celý svůj život převážně rozjímám a trousím.

Abych byl zcela korektní:  Pochybuji, že jsem již byl schopen rozjímat  ve věku kojence a batolete. Historie o tom mlčí a tak důkazy nejsou. Ale existuje písemný důkaz pro toto období, že kvalitně trousit jsem schopen byl! Na půdě rodinného domku, kde jsme u dědečka bydleli, se před časem za trámem u komína našel literární poklad. Deník, který si po mém narození začala psát moje maminka. Byl jsem totiž prvním dítětem a maminka se tehdy musela vypsat ze své velké radosti. Takže dnes s jistotou vím, že jsem byl rozkošný chlapeček, který nejen  dobře papal, ale i hodně a pravidelně kakal. A nepochybuji, že tato skutečnost přispěla i k mému úspěšnému mentálnímu vývoji. Pouze se obávám, že nejbližší okolí prvorodičky její spontánní nadšení tak zcela nesdílelo. Tedy suma sumárum jsem v té době zřejmě ještě nerozjímal, ale trousil jsem již zcela spolehlivě a hodně. Na konec té doby si již vzpomínám a na své výkony jsem začínal být i hrdý. Bohužel se již velmi rychle začalo schylovat ke zvratu, který byl pro mne tehdy nepochopitelný. Pro proces trousení mi začala být vnucována jakási záhadná, údajně prý hygienická pravidla: Nemůžeš trousit všude kde se ti zrovna zachce! Napřed si stáhni kalhotky a po práci si papírkem utři zadeček! A nezapomeň si umýt ručičky! A když neposlechneš, tak budeš bacanej! Ale o kvantitě mé produkce, a na tu jsem byl hrdý nejvíce, již nepadlo ani slovo! Rovněž i moje hodná maminka jakoby zapomněla…

Ale nějakým zázrakem jsem tuto dobu temna přežil a dožil se zlatého věku puberty. Tehdy se významně rozvinul můj intelekt a já byl již schopen nejen rozjímat na patřičné úrovni, ale výsledky svých brilantních úvah jsem uměl s patřičným efektem trousit mezi svými vrstevníky. Někteří lidě a rádoby intelektuálové, jen o něco málo starší než my, o nás tehdy závistivě a trapně rozhlašovali, že myslíme pouze na voloviny a trousíme jenom samé kraviny, ale my mladí jsme věděli svoje. Jen ubohá závist! Mezitím co jsem své úžasné postřehy trousil ve formě geniálních hlodů uprostřed stádečka mladičkých a roztoužených krasavic, tak mnohý ten přemoudřelý, již přestárlý a závistivý rádoby intelektuál často doma v potu tváře vytíral podlahu pod přísným dohledem svojí tchyně.

Leč i každý zlatý věk musí jednou skončit a já stál najednou před faktem, že se musím rozhodnout jak si budu vydělávat na živobytí. Rodiče mě byli ochotni ještě chvíli podporovat, ale pouze v případě, že vystuduji některou vysokou školu. Řekl jsem si tehdy, že než hned chcípnout hlady, bude lepší se stát třeba i tím magistrem, inženýrem anebo v nejhorším případě doktorem. Volba padla na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Studium matematiky jsem na základě svých zkušeností ze střední školy vyhodnotil jako největší možnou flákárnu s vyhlídkou úspěšného konce. Ovšem tehdy jsem vůbec netušil, stejně jako to netuší ani ta dnešní mládež, že na střední škole se vyučují pouze počty! Počty jsou samozřejmě také součástí matematiky a souhlasím, že z pohledu potřeb běžného života možná tou nejdůležitější, ale ta opravdová matematika to není. Ta vás v krajním případě totiž naučí jednomu odpornému nešvaru, a to logicky myslet! A to je v dnešní době i velice nebezpečné. Pokud logické myšlení začnete brát vážně, postavíte se nutně proti značné části veškeré naší populace včetně většiny jejích minulých, současných i budoucích politických reprezentantů. A jste ztraceni! Zachránit vás potom může snad již jen váš charakter, pokud jste dostatečně bezpáteřní.  Jsem bezcharakterní individuum a tak jsem tehdy vsadil na ten charakter a studium jsem nakonec úspěšně dokončil…

A než jsem po letech odešel do starobního důchodu, tak jsem většinou fušoval do IT, věnoval se programování počítačů, aplikacím matematiky v ekonomii a sem tam jsem tu matematiku i učil.

A tak nyní před Silvestrem sedím pohodlně v křesle a jako obvykle rozjímám. Rozjímám a tuto činnost podporuji konzumací tabulky hořké hnědé čokolády. Moje tělo totiž rafinovaně využilo mé přecitlivělosti ve vánočním čase a vynutilo si na mně slib, že to své rozjímání budu tělu vždy kompenzovat tabulkou čokolády. Takže, když rozjímám, tak přitom baštím čokoládu. Právě jsem si ulomil malý kousíček čokolády a chystám se jej vložit do své kolozubé tlamy. Vzhledem k věku mám v rukou sníženou citlivost a ten kousek čokolády mi padá na koberec.

Vida! Tak já právě nejenže rozjímám, ale já současně i trousím! Tak jak to má správně být! Alespoň tedy podle mého přesvědčení!

Bydlím v bytě sám pouze se svou chlupatou kamarádkou, kočičkou Miki. Přesto, protože dobře vím, že to, co se chystám udělat se dělat nemá, se nejdříve opatrně rozhlédnu a pak rychle zvednu ten hnědý kousek, vložím si jej do úst a se slastně přivřenýma očíma se do něj zakousnu! Ovšem Pánbůh všechno vidí a nepravosti trestá. Okamžitě následuje strašlivý šok! Z toho, co moje chuťové receptory zaznamenaly, jsem okamžitě pochopil, že trousit na koberec musel ještě někdo jiný! A to mohla být jenom Miki! A ten hnědý úlomek, co jsem si nacpal do huby, rozhodně nebyl ten na koberec padlý kousek mé čokolády!

Bleskově jsem vystartoval opět jednou po čase do koupelny. A v celém svém životě jsem si ještě nikdy tak pečlivě nevyčistil zuby jako právě dnes!

Takže teprve nyní, v pozdním stáří, docházím k nezvratnému zjištění, že tabulku čokolády dnes sice samotným zrakem od kočičího exkrementu ještě bezpečně  rozeznat dovedu, ale v případě porovnávání pouhých fragmentů obého je v současné době již na místě maximální obezřetnost!

Bohužel si zároveň také s lítostí uvědomuji, že toto tak draze zaplacené poznání je mi dnes již prakticky na hov…!