Brenda peče brownies

Anotace: Jedna absurdní povídka...:o)))

Narodil jsem se v baby - boxu. Teda, tak mi to aspoň tvrdily máma s mámou. Nic si z toho nepamatuju, ale když mi jednou řekly, že byl vymalován žlutejma kytkama, došlo mi, proč mám tu děsnou fobii ze slunečnic. Jak vidim ten květinovej obraz od Van Gogha, hned v hlavě slyším hlasy, co na mě šišlaj:
„Ňu, ňu, ňu, ale kelejpat ty seš chlapecet klášnej?“
Teprve pozdějc mi kámoš Billy, co s nim chodim hrát za školu Kismájés, řek:
„Voé, tam se děti neroděj, tam se odkládaj, to dá rozum ne?“
Ty bláho, mně bylo hned divný, to boxový rozmnožování… ani pučení, ani dělení, dělat to není s kym, snad ještě hermafrodicky…ale vodkdy maj krabice pocity, že jo?

Tak to teda ne, to si ale zjistim. Jo, to já nemám rád, když se mi kecá. Letěl jsem domů a vybalil to natvrdo:
„Mami, kdo je moje pravá máma?“
„Jak to myslíš, Jimmy, kdo? Přece já,“ odpověděla překvapená Brendy, míchající v kuchyni těsto na synovy oblíbené brownies.
„Hele mami, máma mi to nechce říct. Kdo je moje máma?“
„No, já jsem tvoje máma,“ odvětila Caroll. „A co tě to tak najednou popadlo?“

Kecaj, z nich nic nedostanu. No, tak si pomůžu sám. Chce to zkoumat systematicky.
Dveře dětského pokoje se zavřely a mámy pochopily, že přes ceduli na nich:
„ Keep you fucking steps from my fucking door,“ nejede vlak a nepokoušely se ani klepat.
O chvíli později už náš zvědavec gůglil na internetu a hledal v databázi bejbyboxových dětí.
…………

„ Co, myslíš? Máme mu to říct?“
„ Nevím, víš co říkala doktorka o jeho psychice?“
„Jenže, když se toho dopátrá sám, bude to horší.“
„ Myslíš, že to s ním švihne, když to zjistí?“
„ No, tohle možná ani ne, ale až mu dojde, proč je tady…“
„Já ti holka nevím… A hele, už tejden tě prosím, ať vyměníš to těsnění na záchodě. Furt jenom sedíš před plazmou a čumíš na ten samčí beach volejbal. Koupelka je každou chvíli pod vodou. Ještě mě štvi a nenavařím!“ dodává vytočená Brenda.

……………

Obrazovka notebooku bliká v rytmu nabíhání nových odkazů. Záblesky a stíny, jako zrcadlová prasátka, osvětlují pokoj. A hele, pomyslí si Jimmy, tohle je zajímavý. Historie počátku Nového Matriarchátu:

Rok 2046 – Čína hlásí poměr pohlaví dvacet čtyři procenta žen a sedmdesát šest procent mužů. Vládní politika jednoho dítěte, pouze mužského pohlaví, do každé rodiny je úspěšná. Varování vědců o možnosti přemnožení mužů a možných následcích jsou ignorována. Ženy zahajují demonstrace za povolení polygamie. V některých oblastech světa si žena - manželka drží i několik manželů. Většinou je tento model uspokojující pro všechny strany. Je ale naprosto nutné, aby manželka věnovala svou přízeň stejně tak manželovi - opraváři jako manželovi - kuchaři, či manželovi – prádelníkovi.

Rok 2058– V důsledku posunutí rovnováhy mezi pohlavími a převahy agresivity je rozpoutána Globální Testosteronová Válka. První výstřel padl zpoza moře. Dnes se již nikdo nedozví zpoza kterého, jednotlivé státy svalují vinu jeden na druhého. Tato válka se taky někdy nazývá válkou „Tojáneonzačal.“ Dochází ke ztrátě čtyřiceti procent světové mužské populace, díky použití nového typu bomby, likvidující testosteron a snižující plodnost na nulu.

Rok 2060 – Čína začíná razit nový populační směr. Díky dlouholeté agresivní prosamčí politice zjišťuje, že se jim na to rození už může každá vykašlat a jsou nuceni zavést opačnou politiku – za každé ženské embryo, do každé rodiny rýže na pět let zdarma. V důsledku toho je do deseti let Čína zaplavena dívkami a rýží. Feminizace má prudce vzestupnou tendenci.

Rok 2093 – 1. konference Celosvětové Vládní Ligy o nenásilí, míru a nejvhodnějším odstínu ložnicového nábytku. Účastnice se mírově fyzicky napadly a předsedkyně Broskvové sekce, Matylda Peach, vyrazila spolu s výkřikem: „Čůzo jedna zelená!“ vice - prezidentce Hráškové sekce, Osvaldě Green, falešné zuby. Ty se bohužel již nikdy nenašly a vrátný kongresového centra tvrdí, že po nocích cvakají po chodbách. Celý případ měl dohru u Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Feminu (bývalý Štrasburk) a Matylda Peach je nucena veřejně se omluvit a jako obzvlášť ponižující trest přiznat plastiku horních víček.

Rok 2094 - 2. konference CVL o přebudování zchátralých fotbalových hřišť na dětská sportoviště a boxerských ringů na paličkovací centra. Během rokování probíhají nepokoje organizované zastaralou a dnes již nefunkční fotbalovou asociací. Její funkcionáři rozložili svaz přívalem nezasloužených peněz a nájemných děv už někdy před čtyřiceti lety a skandování několika starých kopálistů:
„ My chceme kapříky! My chceme kapříky!“ vlastně nikdo pořádně nechápe. Stejně tak přestárlí boxeři se vzepnou pouze k několika výkřikům:
„ Radši pěstí do palice než paličkovat krajky!“ Ale vzhledem k tomu, že naprostá většina jich po tisícovkách pravých háků dávno ztratila i zbytek schopnosti uvažovat, není jejich prezentace sil příliš účinná.

Rok 2095 – 3. konference CVL o přísném zákazu používání dlažebních kostek. Účastnice, demonstrující pod okny kongresového centra a mávající ulámanými podpatky, vykřikují:
„ Kostky jen do kafe!“ a požadují finanční náhradu za úrazy, způsobené zaseknutím lodiček do mezer ve dlažbě. Konference shledá jejich požadavky oprávněnými a je vypracován tzv. Asfaltový program.

Rok 2099 – V Pekingu je založena celosvětová Mužská Liga, bojující za práva menšin. Muži si stěžují na diskriminaci ve všech oblastech společenského, kulturního a sportovního života. Politického ne, neboť politika byla, jako hlavní mužská zábava, zrušena. Muži uvádějí, že jsou diskriminováni, protože nerodí děti a mají tak nižší společenskou hodnotu a jejich existence je snižována na funkci dárců spermatu, trubců, případně nosičů betonových dílců na stavby mateřských školek a gyncenter. Dále se cítí ukřivděni, protože ani když jsou ve vysokém stupni pivního těhotenství, nepouštějí je mladší a štíhlejší ženy v tramvaji sednou. Požadují kvóty pro účast mužů ve vedení firem a stejné platové ohodnocení jako mají ženy. Dále bojkotují potupné soutěže plodnosti, kde se mají muži jako kusy masa předvádět a prodávat svá těla. Není od věci podotknout, že členy Ligy jsou převážně hysteričtí, nevzhlední jedinci s mnoha mindráky. Motto Mužské Ligy zní:
„Na velikosti nezáleží!“ a ještě něco o kašpárkovi a divadle.
(Celá organizace ML se jeví směšnou. Schopný samec si přece svůj postup do vedení i tak kvalitních firem jako jsou Global Mothers Education, We Hate Men či World Bra Factory vybojuje i bez kvót.)

Členové Mužské Ligy čekají na příchod Mesiáše. Jejich Prorok praví, že chlapec, počatý dvěma nezletilými při hře Bottle na školním hřišti a po narození odložený do baby-boxu, bude v den, kdy Brenda upeče brownies, z půl kila polohrubé mouky a osmi vajec, puzen nevýslovnou potřebou dobrat se odpovědi na základní otázku lidstva:
„Co, sakra, ty baby od nás chtějí?!“ ( a pak taky: „ Kdo je můj otec?“)
Až prý vyhodí svůj rodný baby-box z okna třináctého patra, třetí den po třetím úplňku v roce a vymění těsnění na záchodě, začnou se intenzivně rodit děti mužského pohlaví a do deseti let bude rovnováha mezi pohlavími opět nastolena.
……….

„Prosím tě, rozumíš tomu?“
„Ne,“ kroutí udiveně hlavou Brenda „nikdy jsem neviděla, že by nám chtěl doma dobrovolně s něčím pomoct. Spravil myčku, pověsil obraz a teď vyměňuje těsnění na tom debilním záchodě.“
„A nemáme na něj čekat s večeří,“ diví se Caroll „ ptal se, kdy bude úplněk a že prý jde do špitálu, prohlídnout si baby-box. No, chápeš to?...“