Pocta panu dokonalému

Anotace: Ve svém věku už počítám s tím, že Pan Dokonalý neexistuje nebo alespoň nečeká na mě :). Ale bylo by to fajn… ;). Prostě jsem poslouchala jednu písničku stále dokola a tohle z toho vzniklo :D. Mimochodem, nečetla jsem to po sobě, takže se omlouvám :).

https://www.youtube.com/watch?v=Vo_0UXRY_rY

Pousmála jsem se a otočila stránku. Před půl hodinkou jsem se vrátila z práce a byla jsem líná cokoliv dělat. Zalezla jsem proto do křesla se svou oblíbenou knížkou, četla si, poslouchala hudbu a přemýšlela. Milovala jsem, když jsem měla chvilku pro sebe. Nic mi nedodávalo větší energii. Až na… Až na něj.

Znovu jsem se začetla do zamilovaných řádků romantické knížky. Takové, kterých jsem měla v poličce spoustu. Tak jsem se zabrala do děje, že jsem neslyšela klíč v zámku. Jako obvykle. Trhla jsem sebou, když jsem vycítila přítomnost někoho dalšího v pokoji. Ale hned mi došlo, že je to on. Dylan. Ušklíbla jsem se a dělala, že jsem si ho nevšimla. Stoupl si za křeslo a nahlédl mi přes rameno. Neodtrhla jsem oči od knížky. Položil mi dlaň na paži a druhou rukou mi na knihu položil tři nádherné lilie. Konečně jsem vzhlédla. „Za co?“ zašeptala jsem překvapeně.
„Jen tak,“ usmál se. „Zjistil jsem si, co to znamená. Bílá lilie – skromnost a nevinnost zdobí tebe,“ přednesl obřadním hlasem.
„Uh, děkuju moc,“ vstala jsem a objala ho okolo krku. Vytáhla jsem se na špičky a letmo ho políbila na spodní čelist.
„A hlavně… Lilie jsou výjimečné, nádherné. Tak jako ty. Chci, abys to věděla. Aby sis to každý den uvědomovala. Jsi moje múza, moje princezna, moje… Miluju tě!“ špital mi do ucha.
V očích se mi zaleskly slzy. „Dyle, to si nezasloužím,“ namítla jsem.
„Ale ano. Nikdo si to nezaslouží tolik jako ty. Myslím, že si zasloužíš být chválená každý den, každou minutu. Doufám, že všechny moje polibky bereš jako kompliment. Protože jinak neumím vyjádřit, co k tobě cítím. Nejde to říct slovy…“ nadechl se a já mu skočila do řeči.
„Děkuju moc, miluju…“ nedomluvila jsem. Sebral mi slova z úst něžným polibkem.

Knížku jsem hodila na křeslo, aniž bych se zdržovala zakládáním stránky, kde jsem skončila. Dylan mě vzal do náruče a nesl mě do ložnice. Líbala jsem ho na krk, zatímco jsme šli. Položil mě na postel a sklonil se nade mě. Lehce jsem ho kousla do krku. Zasmál se a já se trhaně nadechla. „Z tvého smíchu se mi pořád podlamují kolena,“ přiznala jsem.
„Když ležíš, není to vidět,“ zachechtal se.
Ušklíbla jsem se. „Naštěstí,“ poznamenala jsem.

Polechtal mě na žebrech, prudce jsem vykopla nohy. Snad nikdo nebyl tak lechtivý jako já. „Dyle,“ špitla jsem a usmála se. Jak mě jeho jméno vždycky pohladilo po jazyku, když jsem ho vyslovila.
„Copak?“ zeptal se skoro neslyšně a rty se u toho otřel o můj ušní lalůček.
„Polib mě, prosím,“ odpověděla jsem stejně tiše jako on.
Na nic nečekal. Přejel palcem přes můj spodní ret, než se sklonil a jemně spojil naše rty v dlouhém polibku. Okamžitě jsem mu ho začala oplácet. To ho motivovalo. Pootevřel ústa a jazykem začal zkoumat můj vrchní ret. Pak se odtáhl. Nechala jsem oči zavřené a zalapala po dechu. Částečně se mi nedostávalo kyslíku, částečně jsem musela vydýchat jeho nečekané odtažení.
„Stačilo?“ zeptal se hravě, v jeho hlasu jsem slyšela úsměv.
„Co myslíš?“ odpověděla jsem mu otázkou.
„Opakování matka moudrosti,“ dodal ještě, než se ke mně znovu přitáhl. Líbal mě na tvář, na šíji, za ucho… Zvrátila jsem hlavu. Cítila jsem, jak se zasmál do toho nejcitlivějšího místa na mém krku. Zuby mě potahal za kůži. Vzal můj obličej do dlaní a donutil mě se na něj podívat. Hleděli jsme si do očí. V těch jeho poskakovaly rozverné jiskřičky. Jeho dlaně začaly zvídavě klouzat po křivkách mého těla. Hladil mě, kam zrovna dosáhl. Vklouzla jsem mu rukama pod tričko. Přešla jsem konečky prstů po jeho hrudníku a užívala si, jak mu naskočila husí kůže. Sklonil se, vyhrnul mi košili a políbil mě na bříško. Jeho jazyk za sebou zanechával vlhkou cestičku. Vpletla jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si ho blíž. Vycítil, že mám náladu na trochu romantiky, jako vždycky, a tak zhasl lampičku u postele a propletl naše prsty, než se začal zase plně věnovat mým rtům. V duchu jsem pomyslela na tři čtverečky čokolády, které jsem si dala, než přišel. Čokoláda je přece známé afrodiziakum…

On byl můj život. Bála jsem se, že ho ztratím. Ale teď nikam neodcházel, zůstával se mnou a já věděla, že tak to bude napořád. My dva jsme k sobě patřili. Doplňovali jsme se jako dva dílky puzzle. Nebyli jsme kompletní jeden bez druhého. A oba jsme to věděli…