O šedivé dámě - Láska

Stála na špici Ostré věže, kdyby ulice města nebyly liduprázdné, mohl by někdo zaslechnout, jak si notuje: "Děvčátko, neztrácej naději, nikdy neztrácej z tváří svých růž, utíkej si, kam chceš daleko ode všech, až jeden řekne ti stůj" těkala přitom očima sem a tam a ruce se jí třásli.

"Prší!" zakřičela náhle, smála se jako blázen a houpala se na špici. Její vlasy svítivě růžové barvy vířili kolem červenou mlhu. Jen v očích měla prázdno. Sedla si a usedavě se rozplakala. Proč nikdy neuspěje? Všichni před ní utíkají jako by snad byla šílená. Zatracují ji, nejvíc ona, ta co obléká se do té ošklivé barvy.“Blé !“ Vyplázla na svět jazyk. Cožpak neví, že nejhezčí je růžová barva líbajících se rtů, červená barva srdce a oranžová barva zapadajícího slunce. Ách, to jsou ty správné barvy. Ona za to přece nemůže, že je tak sladká, zasněně vzdychla, sundala své růžové brýle a pozorovala se v jejich odrazu.

Dole na náměstí se začal ozývat zpěv nebo spíš řev, někdo vyslovil její jméno. "Lásko ty, seš jako... jo ta.. coura ...... zamotáš hlavu červenou mlhou...já prahnu touhou...dáš mi všechno, co chci a ráno zmizíš, fuč jsi.. jó lásko, ty to znáš, všechny nás postavíš do řady, ochočíš jako pěšáky...jó lásko za pár šupů, dobrýho rumu...z hlavy tě možná vypiju..na dně sklenky tě budu mít, celej večír budu pít..a na to se napijem HEJ!." znělo to trhaně, jak si opilec občasně přihnul z láhve.

Najednou se jí tvář zkřivila vztekem. Vykřikla. Mají pravdu! Mrskla své brýle na zem, tiše křupli pod tíhou podpatku. Nezaslouží si jí. Však oni poznají, jáký je život bez lásky a jejích růžových brýlí. Po pár minutách tichého pláče zmizela a opilec mezitím spokojeně usnul v louži jejích slz