Mrcha

Mrcha

      Ano, přiznávám. Nějaký čas mi to přece jen zabralo, ale nakonec bylo mé úsilí korunováno úspěchem. Teď už mi ten můj milej, jak se říká, zobe přímo z ruky a dělá to, co mi jen na těch mých krásných očích vidí. Aby taky ne, jsem zkrátka kočka, po který se na ulici ohlíží každej a troufám si říct, že i každej by mě chtěl v tom svým pelíšku. Nechci se nijak chlubit, ale je jasné, že mám prostě na některý věci přirozený talent. Sem tam udělám ty smutný  voči, sem tam se přitulím, to mají chlapi rádi, co si budeme povídat . . . A pak? Samozřejmě - dostanu to, co chci . . .

     Že jsem podle vás mrcha? Vypočítavá bestie? Ale no tak, to jsou dost silná slova, nemyslíte? Takhle to přece dělá každá! Byla bych hloupá, kdybych nepoužívala svý přednosti, svý něžný zbraně. Když už mi je ta matka příroda tak štědře nadělila, že jo? Nejdůležitější přece je, že si rozumíme, ne? A je to všechno k naší oboustranný spokojenosti. To je to, vo co tu kráčí! A když pak ten můj přijde večer z práce ztahanej jako kůň a laškovně na mě mrkne a zašeptá: tak pojď ke mně, ty moje kotě, celej den jsem se na tebe těšil, až se zase spolu pomuchláme . . .  Ach . . . no, řekněte, to bych byla fakt padlá na hlavu, abych po něm neskočila, že jo?! Mňau.

     . . .