Čestný úkol
Čestný úkol
Poslední čestný úkol
Před týdnem jsem dostal velmi těžký úkol napsat Smuteční řeč a tuto přednést v obřadní síni.
Již tato žádost a prosba je velmi svazující ale zároveň čestná, kterou nelze odmítnout.
Mám za sebou již podobnou zkušenost s psaním při odchodu mých rodičů.
Zde je to však jiné a a snad ještě složitější.
Musím pochopit vazby rodiny, jména, záliby, bolesti i radosti.
Sepíšu si základní a neopominutelné údaje.
Přidám své postřehy.
Píšu o dědovi nejen mých vnuků, manželovi, kamarádovi a bývalém starostovi, který nás předčasně opustil.
Již léta jsem kromě velikého projevu v Jenči u přemlouvání investorů pro budovy Řízení letového provozu nedělal.
Jednak pro to nemám vlohy, ale ani potřebnou paměť či schopnost improvizace.
Dal jsem tedy veškerý důraz napsat text tak, aby šel plynule, jasně, srozumitelně s pointou , vyjádřením úcty, lásky a nezměrné bolesti.
Zvažoval jsem mnohokrát vhodnost každého slova, slovního spojení , dějové linky, zvukomalebnosti.
Pro neznalost gramatiky jsem si tuto nechal opravit umělou inteligencí.
Po jejím zásahu mi dalo ještě víc práce opětovně vše správně učesat.
A pak přišlo to, pro co nemám absolutně žádné vlohy.
Zkusit si text zapamatovat a správně přednést.
Při zkoušení jsem odhalil řady podivně znějících slov a provedl další korekce.
Mnoho korekcí.
A začal se učit číst.
Ráno, v poledne, večer, pod vlivem, střízliv i naopak, ve stoje, v leže, sám, s mikrofonem, bez i s podkresem hudby.
Z počátečního koktání a rozličných přebreptů jsem postoupil dál. Text jsem dokázal přečíst, ale občas mi docházel dech, případně mě dojímal a hroutil se mi hlas.
Byl jsem zaskočen svou neschopností.
Vzal jsem tedy reprobednu a mikrofon a učil se správně číst.
Pro kontrolu jsem projev nahrával.
Pouštěl jsem si jeho záznam a byl opět zaskočený.
Určil jsem si místa, kde a jak mám správně dýchat, jak udělat pauzu, kde ztišit a naopak.
Zvolil jsem si pro uklidnění hudební podkres Ennio Morricone a s ním své projevy synchronizovaně nahrával.
Naučil jsem se hlídat čas skladby a rychlost přednesu.
S pomalostí na mě doléhala tíha textu a opět jsem se značně dojímal a nebyl schopen přednesu.
Stovky zkoušení pětiminutového projevu a další při jeho poslechu.
Poslední den přemýšlím o zásadních změnách v již napsaném smutečním projevu.
Tento sepisuji a po zvážení zavrhuji.
Přednáším text manželce a naslouchám jejím připomínkám.
Jsem již velmi unavený a nervózní.
Bojím se selhání.
Nastává den D kdy má Miroslav pohřeb. Zároveň má v tento den výročí svatby, narozeniny a jeho manželka svátek.
Stojím před obřadní síní v jejím ponurém světě a vidím ohromné množství lidí.
Hlas i sebevědomí dostávají první vážné trhliny.
Poháním svoje myšlenky k jiným tématům, abych na věc nemyslel.
Seznamuji se s řádem, kdy mám svůj projev přednést.
Prý po třetí písničce.
Při první lidé vchází, říkám si.
Při druhé poslouchají.
Podobně při třetí a já váhám zda se počítá ta, kdy se do síně vcházelo.
Jde čtvrtá a já po jejich posledních tónech kráčím k řečnickému pultíku.
Dívám se do plného sálu smutečních hostů.
Vnímám blízkost čestné stráže Dobrovolných hasičů u katafalku na kterém je umístěna rakev.
Naposledy přeběhnu zrakem sál a oči zaměřím na text: Vážení pozůstalí, drahá rodino, přátelé…
Snažím se korigovat rychlost četby v co nejpomalejší tempo.
Vůbec neslyším odezvu od mikrofonu a tak nevím zda mě lidé slyší.
Přestávám korigovat a hlídat svůj projev mám problémy s dojetím.
Občas mi vázne hlas.
Přečtu poslední vzkaz: Odpočívej v pokoji a vracím se do lavice.
Hrají další písně a obřad ukončí kondolence.
Jsem nejistý z mého přednesu a tak se po obřadu ptám dcery a manželky na její pocity.
Myslím, že jsi to zvládl se ctí, povzbudivě a s určitou mírou tolerance to bylo dobré.
Jedeme z Kutné Hory k bydlišti pana Miroslava do Kácova, které je nedaleko hřbitova.
Od jeho bydliště jde průvod blízké rodiny až k bráně hřbitova.
Zde jeho tři synové s pomocníkem nesou rakev k rodinné hrobce.
Hasičské auto pustí sirénu a za jejího zvuku spouští rakev do prostoru hrobky.
Má dcera Tereza řekne pár slov vyjadřují úctu, bolest, cit a lidé postupně vhazují nastříhané větve túje.
Na mramorové desce jsou krásné květiny se vzkazy příbuzných, kamarádů a obce.
Odsud jedeme na náměstí do Hotelu, kde je pořádána smuteční hostina.
Sál je plný lidí s předem prostřeným nádobím.
Pár slov přednese manželka zesnulého paní Miloslava, která poděkuje všem za účast, pomoc snachám a i můj projev.
Jíme dobrou knedlíčkovou polévku, máme vinný přípitek, pivo, hlavní dobré jídlo, moučníky, kávu…
Cítím únavu a zároveň jsem trošku hrdý, že jsem věc zvládl.
Vidím neskrývané slzy v očích dětí odhalující jejich zármutek a je mi jasné, jak až moc ho měli a mají ve svých srdcích.
Podobnou tíhu vidím i v očích Miroslava a jeho bratrů.
Protože nevidím nikde fotografa ujímám se alespoň drobného zachycení tímto textem.
Na svém žebříčku jsem postoupil o stupínek výš.
A to jsem veliký kritik.
Myslím, že moje máma i táta by mě … ale to už je tak dávno, snad, možná, jistě. Myslím tam na Vás.
Myslím, že napsat smuteční projev je jedna z nejtěžších forem psaní.
Shrnout celý lidský život do několika minut. Jak?
Nejtěžší je začít. Mám pocit, že slova jsou příliš málo.
Cítím zodpovědnost vůči ostatním pozůstalým.
Chci, aby se v mých slovech našli.
Já tam našel mnohé.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Návštěvnost
