Nepřiznaná

Nepřiznaná

Tu benzínovou pumpu měl rád. Byla u hlavní cesty, ale stranou od města i nejbližší vesnice. Vždy, když jel kolem tak se na ní zastavil. Netankoval zde benzín, ale vařili zde dobrou kávu, měli dobré zákusky, které měl rád. Dalo se zde i dobře posedět. Za rohem místnosti, zde bylo sezení, jakési boxy, které nabízely nerušené soukromí, ale přitom bylo přes velké okno vidět na auta, která okolo projížděla nebo přijížděla. Vešel dovnitř, pozdravil obsluhu, podíval se po stojanech s různým zbožím a zamířil k sezení s tím, že si dá něco později. Byl tady zhruba o patnáct minut dřív, přesně jak to chtěl. Seděl a díval se na auta, která jezdila kolem.

Za chvíli spatřil přijíždět její modré auto. Už je tady, řekl si v duchu. Ze zaparkovaného auta vystoupila vysoká, štíhlá, sportovně oblečená žena s vlasy do půlky zad staženými do ohonu. Chvíli se rozhlížela a pak vykročila směrem k benzínce a vstoupila do místnosti. Vstal a šel jí naproti. Pozdravila a když ho uviděla usmála se a šla za ním. U stolu se políbili. „Sedneme si?“ Řekl a rukou pokynul ke stolu. „Vaří tady dobrou kávu a mají skvělé trubičky. Dáš si?“ Řekla že ano a on šel nakoupit. Pak si sedl naproti ní, popíjeli kávu, jedli trubičky a dívali se na sebe. Mlčeli. Jejich pohledy hovořily za vše. Když byla káva skoro dopita, podíval se na ní a řekl, „jsem rád, že jsi přijela.“ „Já taky,“ odpověděla na to a chytila ho za ruku. „Kolik máme ještě času“, zeptala se. „Ještě nějaký ano“ odpověděl a dodal. „Pojedeme svými auty, pojedeš za mnou, na jednom místě zaparkuješ a na místo dojedeme mým“. Na souhlas přikývla. Zvedli se a odjeli.

Zastavil na parkovišti u hřbitova. Když vystoupali, smála se. „Jsi blázen, sem jsi mě chtěl vzít?“ „Ne“, odpověděl, „jen tady necháš své auto a pojedeme mým. Je to už kousek a tady, kdyby náhodou, tě nikdo nebude hledat.“ Přikývla, nastoupila do jeho auta a nechala se vést do městečka, do jedné uličky na jeho kraji, kde stál penzion, ve kterém před lety spolu byli. Zaparkoval na malém parkovišti za dome. Vystoupili a šli ke dveřím, který se odemykal na číselný kód stejně jako kdysi. Vešli dovnitř. Nic se zde skoro nezměnilo. Za dveřmi malá předsíň, na jedné straně malá kuchyňka a na druhé straně toaleta. Za dveřmi větší místnost s jedním velkým a kolika malými lehátky na odpočinek. Na druhé straně, dvě sprchy, sauna a velká kulatá vana. Všude příjemné přítmí, tiše hrající hudba, miska s ovocem. Do toho všeho bylo slyšet šplouchavý zvuk bublinek. Vrátily se jí vzpomínky.

Bylo to před léty. Ona studovala, on tam pracoval. Jak vše vlastně začalo, si už ani jeden nepamatoval. Ona nevýrazná šedá myška, kterou si všichni zapamatovali díky tomu, že byla výrazně vysoká a měla krásné, dlouhé vlasy. Kolem něj byla spousta zajímavějších a krásnějších dívek a žen. Zpočátku jejich vztah probíhal běžně, běžný vztah, jaký ona měla k ostatním zaměstnancům, on k ostatním, kteří zde bydleli. Něco se začalo dít třetím rokem, kdy je začalo cosi sbližovat. Začali si spolu víc povídat, začali za sebou víc chodit ať již řešit nějaké problémy nebo si problémy vymyšlenými, aby si mohli být blíž. Přitom začalo docházet k dotekům, který byly jako by náhodné a stále častěji se z nich staly doteky chtěné. Na konci třetího roku jí nabídl v soukromí tykání. Přemýšlela, zda ho má přijmout, protože přecházet z tykání na vykání, když byl zrovna někdo na blízku, kdo to neměl slyšet, a to byli všichni, bylo pro ni velmi těžké. Když to šlo, začal za ní chodit častě i v noci, když vše spalo. Šlo to, měla pokoj pro sebe. Vždy na chvíli, co jim čas dovolil, byli v noci spolu, povídali, si leželi vedle sebe na posteli, drželi se za ruce, on jí hladil. Ale začal se pomalu ale jistě blížit čas, jejího odchodu, konec jejího studia, konec všeho jejich společného. Oba přemýšleli, jak to udělat, aby alespoň na chvíli, ale delší chvíli mohli být jen a jen spolu, nikým nerušeni. Nikdo s tím ale nechtěl přijít jako první. Ona se styděla, jemu to přišlo hodně troufale. Nakonec si to začali psát, říkat tak mimoděk, kdy ona doufala že on to pochopí a on doufal, že s tím bude souhlasit. On začal vybírat místo schůzky, což nebyl až tak problém. Ona měla určit nějaký čas a ten bylo potřeba skloubit, aby vyhovoval oběma. Když už vše stálo na tom, najít společný čas, couvla. „Necháme to raději tak“, řekla. „Budeme se scházet jako doposud.“ Měla čerstvý vztah, kde si našla přítele, protože ten byl, na rozdíl od něho, perspektivní. Zklamalo ho to, ale nedalo se nic dělat. Chápal jí.

To všechno proběhlo o Vánocích. Po Novém roce, při první příležitosti, kdy mohl za ní přijít, zašel na pokoj. Byla tma, všichni okolo spali, jen ona ležela v posteli a čekala na něj. Sedl si k ní, vzal jí za ruku a začal mluvit. „Nechci, abych tě uvedl do nějakých rozpaků, aby to znělo jako vydírání, to prosím ne. Chci, ale abys věděla, co nosím v sobě, jak to všechno je, co k tobě cítím.“ Odmlčel se, a přitom jí hladil po ruce. „Víš, mám tě strašně moc rád, hodně rád. Nebudu lhát, že po tobě toužím, že toužím být co nejblíže tebe, že toužím se s tebou milovat.“ Srdce mu bušilo jako zvon, v duchu si říkal, že si toho snad nevšimne, jak se mu třese ruka. „Moc se omlouvám,“ řekl „tím co jsem ti řekl jsem to neulehčil ani jednomu z nás, ale musel jsem to říct.“ Mlčeli a ve tmě se dívali na sebe. Jako první promluvila ona. „To neulehčil, ale nemáš se za co omlouvat.“ „Musím si teď všechno srovnat v hlavě,“ dodala. Usmál se na ní, políbil jí a odešel z jejího pokoje. Druhý den ráno měl v telefonu zprávu: zařiď to.

Všechno jí proběhlo hlavou, když vstoupila do dveří, kam jí znovu přivedl po letech. Všechno jí přišlo stejné tady i v ní. Nejistota, co bude dál, a přitom vzrušení co se bude dít. Prostředí, které zde bylo jí přitom uklidňovalo, příjemné přítmí, příjemná hudba udělal z místa, kterého se bála, místo pohodové. Každý si zabral jeden sprchový kout. On byl rychlejší. Když vyšla ze sprchy, seděl už uvnitř a užíval si bublinek. Přišla zakryta v osušce. Zakrývala své dlouhé tělo. Pod osuškou se rýsovaly její útlé boky, byly tušit její malá prsa. Vlasy měla smotány do drdolu. Odvrátil se trochu, aby se mohla v klidu a s menším studem odhalit a schovat se mezi bublinky. Za chvíli seděli vedle sebe, užívali si bublinky, které okolo nich proudily, jedli připravené ovoce a popíjeli frizzante. Mlčeli. Neměli si co říct, vše bylo beze slov, jen pohledy a vzájemné doteky. Nevyslovili nic, ale řekli si toho mnoho. Přitáhl si jí k sobě a začal jí líbat a ona jeho. Hladil jí po vlasech, ramenou, po jejich krásných malých a mladých ňadrech. Pak jí vzal za ruku a řekl pojď. A ona šla. Šla za ním ruku v ruce do odpočinkové místnosti, kde jí položil na velké lehátko a začal jí hladit a líbat po celém těle, všude i tam kde jsi myslela že to není možné. Možnosti říct ne nevyužila, vznášela se někde jinde, někde, kde ještě nebyla ani když byla sama se sebou. To že se stala ženou ani nepostřehla. Pak vedle sebe usnuli ve společném objetí. Bylo jí devatenáct.

Ten den se skoro vše opakovalo. Každý si vlezl do jedné sprchy, on byl ve vířivce dřív než ona. Ona opět přišla se vlasy do drdolu, zabalená v osušce. Když si jí sundávala z těla, on pootočil kousek hlavu jinam. Vlezla si k němu. Nechali se unášet hudbou, přítmím, bublinkami. Opět popíjeli a k tomu jedli ovoce. Jejich vzájemné doteky byly častější. Pak najednou ona vstala, obkročmo si na nej sedla a začalo ho líbat. Hladil jí, líbal na krku na jejich prsou, které měl přímo před očima. Pak z ničeho nic vstala, vzala ho za ruku a řekla „pojď“. Odvedla si ho, položila a lehla na něj. Líbala ho. Pak mu do ucha pošeptala, „chtěla bych s tebou mít dítě“. Milovali se. Oba se snažili, aby se její přání stalo skutečností. Pak společně usnuli v obětí, jako tenkrát.

Rozloučili se na parkovišti u hřbitova. Objali se, políbili. „Jeď opatrně,“ řekl jí. „Ty taky,“ odpověděla mu. Nasedla do auta a odjela směrem k domovu. Díval se ještě dlouho za jejím autem, které mizelo v dálce. Nasedl do auta, a odjel na druhou stranu.

Před místem, kde opravovali silnici zpomalil, a nakonec zastavil za náklaďákem. Zapnul výstražná světla. Sklonil se a šáhl do přehrádky pod rádio, aby se podíval na mobil. Když zvedl hlavu, vteřinu mu trvalo, než si uvědomil, co vidí ve zpětném zrcátku. Obrovská masa železa a plechu, naložený kamion, jehož řidič si zjevně nevšiml stojící kolony, se na něj řítila v plné rychlosti. Stačil jen křečovitě sevřít volant. Pak přišla rána.

Třesk rozbitého skla a skřípění kovu přehlušily tichou hudbu, která v autě ještě před momentem hrála. Svět se několikrát převrátil, barvy se slily v šedou a černou, až nakonec vše utichlo. Zůstal jen sykot unikající páry a vůně benzínu, která mu tak připomínala jejich dnešní setkání.

O několik kilometrů dál, na rovné silnici vedoucí k jejímu městu, se ona na chvíli dotkla svého břicha. Usmála se pro sebe, v očích ještě lesk vzpomínek na dopoledne v penzionu. V rádiu právě začali hlásit dopravní zpravodajství o vážné nehodě na hlavní trase, ale ona ho nevnímala. Přepnula stanici na jejich společnou píseň a přidala plyn.

Na podlaze jeho rozbitého auta, mezi střepy a pokřivenými plechy, se rozsvítil displej mobilu. Přišla mu zpráva. „Dojela jsem v pořádku. Miluju tě. Budu nás opatrovat.“

Displej chvíli svítil do tmy vnitřku vozu, než definitivně zhasl. Zprávu s nikdo nepřečetl. Jejich tajemství, stejně jako jejich budoucnost, zůstalo tam, kde začalo – na půli cesty mezi dvěma světy, nepřiznané a teď už navždy mlčenlivé.