Doufám že příjdeš

Anotace: Příběh z kočičího pohledu...

Jmenuji se Brouček. Zvláštní jméno pro kocoura, co? Mně se líbí, protože mi ho dala má hodná Katelin.
Když jsem jí porpvé uviděl, měl jsem z ní strach. Byla hodně smutná a stále plakala. Pamatuji si, že jako koťátko jsem slyšel hromadu rozhovorů pána, kterému říká táto a ještě jednoho pána v bílém plášti(myslím že Kate říkala že to je doktor) Pamatuji si, že mluvili o mě jako o poslední naději na zlepšení jejího stavu.
Kate se mě taky bála. Spával jsme zachumlán v přikrývkách v krabici od bot a nemohl jsem usnout, měl jsme strach a taky mě ze spaní budil její pláč. Byla vážně smutná a mě jí začalo být líto. Vyškrábal jsem se k ní napostel a lísal se k její uplakané tváři. Byla opravdu krásná, i když měla zarudlé oči od pláče a byla velmi unavená. Přitulila se ke mě taky a mě bylo najednou krásně. Zapomněl jsme na vše co se v poslední době událo, dokonce jsme zapomněl i na stesk po mamince. Nějakým způsobe poznala že se mi po ní stýská, proto mi začala zpívat ukolébavku a začala mě hladit svojí malou teplou dlaní. Vážně jsem se cítil v bezpečí. Těšila mě, že jsem statečné koťátko, že jsme hodný malý kocourek...Nakonec jsme usnul.
Když jsem se probudil, bylo už dávno ráno, ale ona ještě pořád spala. Nechtěl jsme ji vzbudit, proto jsem co nejtišeji vylezl z pod peřiny a začal jsem se potichu rozhlížet po okolí. Měla hezký pokojíček i když v něm bylo hodně nepořádku. Zem byla celá pokrytá fotkami a papíry. Hodně z těch papírů bylo pomačkaných od neustálého čtení a inkoust byl hodně rozmazaný a nedal se už ani skoro přečíst. Na většině fotografiích byla mladá paní, která se hodně podobala Kate. Na fotce v rámečku byla ona sama a právě ta krásná paní.Později jsme se od Kate dozvěděl že to byla maminka a že už nežije."Proto byla tak smtuná"pomyslel jsme si tehdy. Rád bych jí řekl, že mi je líto, že její maminka už nežije a ať už není smutná, že já taky nejsem u maminky.Nic sem ale říkat nemusel, Kate to ví.
Stala se z nás nerozlučná dvojice. Moc jsme se pomáhali. Já u ní byl a naslouchal jí. A ona mn zase hladila a vysvětlovala mi věci z lidského světa. Bylo to tehdy na mne moc složité, a asi ani teď nepochopím všechny věci.
Když šla na pohřeb své maminky, čekal jsme na ní a vyhlížel ji z okna, myšlenkami stále u ní.Věděl jsme, že až se vrátí bude smutná.A taky že byla. Přestala jíst a stále brečela a to už byla předtím docela v pořádku. Přemlouval jsme ní mňoukáním aby jedla.A nosil jsem jí sladkosti do postele. Nic nechtěla, ale nakonec se přemluvit nechala. To mi spadl velký kámen ze srdce.
Po nějakém čase, znovu začala chodit do školy a dělat úkoly. Pokaždé když odešla bylo mi hrozně smutno. Vyhlížel jsem jí z okna jestli už nejde a když šla běžel jsem jí na proti.Pokaždé mne pohladila a usmála se na mne, tak jak s eumí usmívat jen ona.Tento úsměv patřl je a jen mě a já si ho pokaždé užíval.
Ale najednou se s ní začalo něco dít. No ono to nebylo zase úplně tak najednou, ale mě to tak přišlo. Vypadala nemocně a taky asi nemocná byla. Neřekla mi co jí je, myslím si, že neměla odvahu.
Čekal jsem až příjde ze školy, ale ona už nepřišla...

Kocourek přestal jíst a pít až ho nakonec tatínek Kate převezl do jeho nového domova. Vyhlížel jí i tam a dál doufal, že se jednoho dne ukáže, usměje se na něj a pohladí ho její teplou rukou.
Ještě pořád je slyšet v už opuštěném domě, kočičí nářek a někdy v noci jsou za oknem vidět, dvě smutná kočíčí oči, jak vyhlíží svou paničku...