Obyčejný večer

...Bety sedí na posteli, a cosi si píše. Přes slzy skoro nevidí, má přitom nahlas sluchátka, takže nic kromě svého metalu neslyší. V celém pokoji je tma, akorát u její hlavy svítí malá lampička. Najednou si všimne, že se na chodbě rozsvítilo. Rychle tedy vypnula hudbu, blok a tužku schovala pod polštář, a hbitě si lehla. V tom do pokoje vstoupila její matka. "Ty ještě nespíš?" ptá se dcery. Ta, oči upřené ke stropu, odpovídá: "Ne". "Tak dobrou noc," loučí se matka a odchází z pokoje. Bety, oči stále zavrtané do stropu, neřekne ani slovo.
Když světlo na chodbě zhasne, Bety zase zapne hudbu, vyndá blok, a pokouší se psát dál. Sotva ale napíše pár vět, uvědomí si, že už jí to nejde jako před tím. Vyleze tedy z postele, ze skříně vyndá školní tašku, rozepne malou kapsu, a vytáhne malou plastovou krabičku. Z krabičky vypadne..... Žiletka. Bety se jen pousměje a vyndá ještě obvaz. Omotá ho kolem ruky, prudce a pevně ho utáhne, a žíly má naběhlé tak, že málem vyskočí ven... Bety bere do ruky žiletku, a párkrát ji zaryje do naběhlých žil na zápěstí. Hned jí začne téct krev, Bety ji utírá kapesníky, ale jeden zdaleka nestačí... Pak zase všechno uklidí, skříň zamkne, a jde si lehnout.
Pak už jí jde psaní mnohem líp, ani nebrečí... Její ruka se vybrečela za ní.. Když vše dopíše, konečně se začne dostavovat slastný spánek...