Konverzace o páté

Anotace: Občas si někteří lidé rádi s někým pohovoří, ale málo kdy v tak vybrané společnosti...

Už to dělala zase. Musela moc dobře vědět, jak to nemám rád, ale schválně jsem nic neříkal. Ještě by jí to udělalo radost, ale v tomhle případě opravdu těžko říct. Zálibně obtahovala brouskem v kostnatých prstech blyštivé ostří čepele kosy. Pomalu, metodicky a chladně. Nevím o nikom, kdo by to uměl chladněji. Nakonec jsem to nevydržel:
„Nemyslíš, že je už naostřená?“ Prohodil jsem bez očividného zájmu.
„Možná. Ale mám ráda dokonalost. Těžko můžu dělat věci polovičatě...“ nechala vyznít poslední větu.
Na tom něco bylo. V hlavě se mi honila spousta myšlenek, ale žádná mě neupoutala natolik, abych se na ni víc soustředil, a tak jsem jen dál zamyšleně seděl a sledoval tu precizní práci.
Kupodivu teď začala mluvit ona:
„Nejsi ani trochu zvědavý, co bude potom?“
„Popravdě, nejsem. Život mě naučil.“
Odmítavě mávla rukou. Chápu, to pro ni asi moc neznamená.
„Myslíš, že by mě to mělo zajímat?“ Pokračoval jsem v nadějně zapředené konverzaci.
„Nevím, nikdo se ještě neobtěžoval vrátit, aby mi řekl, jaké to tam je.“ Pobaveně se zazubila svému vtipu.
Znuděně jsem si přejížděl špičkou nože po zápěstí a říkal jsem si, jestli je ten správný moment.
„Mimochodem, nezdržuji?“ Napadlo mě uprostřed úvah.
„Jen se neboj, každý se dočká.“
„Taky se s nimi takhle bavíš?“
„Většinou ne. Stejně na mě jenom poulí oči nebo poměrně nevychovaně chrčí nebo něco jiného. Navíc, tady mě to nějak víc baví.“ Hladově do mě zabodla pohled.
„Tak to je fakt fajn,“ ušklíbl jsem se.
„Čím to, že si mě zase po dlouhé době pozval?“ Zvědavě se zeptala.
„Asi, že mě to tu ne a ne bavit.“
„Copak, problémy?“
„Spíš jejich nedostatek.“
„Jako třeba?“
„Tak všeobecně. Většina těch problému odešla s ostatními. S rodiči, s přáteli, s dětmi... Jak se vlastně mají?“
„Vždyť víš, že nevím. Ale naposled, když jsem je viděla, za moc to nestálo.“
„Jo, to máš asi pravdu. Nedáš si něco k pití?“
„Ne, v práci nikdy.“
„Piješ vůbec někdy?“
„Ještě jsem nenašla nic, co by bylo opravdu k smrti dobré.“ Opět se bavila vlastním vtipem. V poslední době je nějak čím dál cyničtější. To mi tak scházelo, ještě aby tahle potvora měla smysl pro humor.
„Tak co, bude z toho dneska něco?“ Právě kontrolovala dokonalost ostří.
„Ještě pořád nevím. Udělat to můžu vždycky.“
„Jo, ale jen na dnešek na tebe mají od vedle uzavřený sázky.“ Pozorovala, jak budu reagovat.
„Jak to víš?“
„Měla jsem s jedním z nich dneska něco k projednání.“ Významně se na mě podívala.
„Jarda? Ta jeho rakovina?“
„Ale kdepak, špatná zástrčka. Škoda, vždycky se chlubil, že mi ještě nabídne cigaretu a nakonec tohle. Ani by si nevzpomenul, kde je nechal ležet.“
„Jo, pech. Ale stejně je to jen smradlavý svinstvo.“
„Myslíš, že by mi to mělo vadit?“
„Asi ne. Dneska z toho asi fakt nic nebude.“
„Ani jsem nečekala nic jinýho.“
„Ber to z tý lepší stránky. Třeba do příště seženu nějaký cigarety.“ Zachechtal jsem se.
„Tak alespoň nezapomeň vzít i sirky, ať nevypadáš jako amatér.“ Vážně přikývla.
„Fajn,“ prohodil jsem teď už k prázdné místnosti a nůž schoval zpátky do polštáře.