Nad propastí

Anotace: Člověk začne chápat život, teprve když začne myslet na smrt Jiří Hubač Trochu autobiografie (ale opravdu jen trošku).

Stojím nad tou propastí a hledím dolů.V těch černých hlubinách je celý můj dosavadní život. Všech těch pětadvacet let hrůzy a neustálého ponižování. Ponižování, jenž vedlo ke strachu, který mě přivedl až sem, na samotný konec světa. Až na konečnou. Tady všechno skončí. Tady skončí můj život., který vlastně nikdy ani nezačal.
Stále se držím zábradlí. Rez se mi zařezává do dlaní. Konečně se odpoutávám od země a padám. Letím do těch hlubin. Zavírají se nade mnou. Utvářejí neproniknutelnou klenbu, která nikoho dalšího nepustí. Hlavně ale nepustí mě. Ani bych tam už nikdy nechtěl. Stačilo mi to.
Padám do temnoty. Buňky v mozku mi rychle odumírají a já se blížím na dno.
Cosi mě táhne za ruku. Ne! Bože já nechci zpátky. Ne teď. Vždyť tady dole je tak krásně. Žádné starosti.
Nevím, kdo mě táhne zpět na pevninu. Má duše už je stejně na druhém břehu. Na tom krásnějším, kde jsou rozkvetlé louky, a kde tančí děvčata. Kde jsou všichni oproštěni od svých denních maličkostí, které se většinou mění ve starosti.
Stejně mě už nedokáží zachránit. Chci tady zůstat.
„Ztrácíme ho!“ Pocítil jsem silný úder do hrudi. Říká se, že se člověku než zemře,promítne promítne před očima celý jeho život. To se mi také stalo. Jak jsem stále propadal hlouběji a moje duše nevěděla zda má žít nebo zemřít, viděl jsem své vzpomínky. Vzpomínky dávno ztracené. Ty, co jsou zasuté hluboko v mozku. S hrůzou jsem zjišťoval, že mám také krásné vzpomínky, na které jsem vzhledem k nedostatku času nebral ohled. Vždy jsem viděl jen to špatné a zlé. Nikdy ne to krásné a dobré. Život se mi ztrácel pod rukama a já jen nečině sledoval „dokumentární film“ o svém životě.


POČÁTKY TRÁPENÍ
Narodil jsem se jedné bouřlivé noci na bohem zapomenutém místě. Na předměstí Newroof, což je velmi malé městečko, ale také velmi klidné. Matka říkala, že když měl být porod, vůbec se mi nechtělo ven. Trvalo mi prý hodnou chvíli než jsem se rozhodl, že se konečně podívám na svět. Čehož jsem později nesčetněkrát litoval.Matka si mě tedy po těžkém porodu odvedla domů.
Můj otec utekl už v nemocnici. Sestřičky říkaly, že ho viděli jít z porodnice, a když mu opakovaly pořád dokola, že má uvnitř manželku, odpověděl, že jde pro květiny. Dodnes jsem ho ale nikdy neviděl a ani žádný dárek či dopis jsem od něho nedostal. Své první dva roky si příliš nepamatuji. Ostatně jako všichni. Jen vím, že do mých tří let dělala má matka uklízečku, a poté, až do své smrti, pracovala jako prodavačka v samoobsluze. Když mi byly asi čtyři, našla si má matka nového přítele. Na to se nedalo zapomenout. Žil s námi přibližně čtyři let a jmenoval se Geoffrey. Už jen to jméno bylo strašné. Měl vyholenou hlavu, se kterou mi strašně připomínal postavy ze seriálu Lebkouni. Na sobě většinou nosil instalatérské oblečení. Sundával ho jen, když byl doma- tedy u nás. To měl červenou kostkovanou košili a široké vytahané kalhoty. Vždycky když přišel domů, sedl si k televizi, otevřel pivo a takhle tam seděl až do půlnoci, kdy šel spát. Má matka Linda s ním žila hlavně proto, že nám dával nějaké peníze, a jak ona občas říkávala: „Peníze potřebuješ vždycky. Bez peněz seš nikdo.“
A tak šel čas. Já rostl. Začal jsem chodit do školky, kde jsem byl ještě spokojený a šťastný. Ale pak to přišlo: Škola! To bylo teprve to pravé peklo. Až do té doby než jsem šel do druhé třídy. To jsme měli ve škole tři propadlíky, kteří si ze mě dělali pořád jenom legraci. Ostatní jen nečině přihlíželi, občas zatleskali nebo po mně hodili svou svačinu. Domů jsem tak chodil s brekem a špatnými známkami. Otčím mi povětšinou, hlavně když doma nebyla maminka, dal na holou a seřezal mě tak, že jsem druhý den nemohl ani přijít do školy. Nemyslete si! On mě nebil proto, že jsem dostal horší známku jak trojku, ale proto, že jsem doma dělal příliš velký hluk a on se tak nemohl dívat na svůj oblíbený program. Což byl sport nebo nějaký erotický kanál typu XXX nebo Free, čemuž jsem v té době vůbec nerozuměl. A od televize jsem vždy slyšel jen čísi vzdychy a divil jsem se, proč dělají ti lidé v televizi takový kravál, jakoby byli zvířata, což jak jsem později sám zjistil, opravdu byli. Pravda ale je, že jsem svého otčíma nikdy neviděl s žádnou jinou ženou než s mou maminkou.
Jednou přišla maminka domů později, protože měli v práci inventúru. Geoffrey byl už nervózní a pochodoval obývacím pokojem sem a tam. Maminka přišla domů o dvě hodiny později než normálně. Raději jsem zalezl do svého pokoje a tam si lehl pod peřinu. Tušil jsem, co bude následovat. To co každý týden. Jen, co maminka zavřela dveře, už u ní stál Geoffrey a popadl ji za vlasy. Hodil s ní na gauč, jako s hračkou, a stál nad ní. Ona seděla pod ním jakoby ji měla čekat nějaká mučednická smrt. Téměř to tak také bylo. Vždycky jsem do pokoje slyšel jen rány, jak ten ošklivý pán ubližuje mé mamince. Toho dne jsem toho ale už měl dost a rozhodl jsem se svou maminku bránit. Otevřel jsem dveře, vyšel do předsíně a s přibývajícím strachem jsem se blížil k obýváku. Ve dveřích jsem spatřil tu hrůzu. Mé mamince tekla z nosu krev a na rukách i obličeji se jí začínaly rýsovat veliké modrozelené modřiny. Rozeběhl jsem se k ní. Sevřela mě v náručí nechtěla pustit. Otčím mě však chytil a já letěl až na druhý konec pokoje, kde jsem se bouchl o zeď do hlavy a začal popotahovat.
„Nech ho.“ Slyšel jsem z dáli hlas své matky.
„Seber si toho svýho fakana a padej mi uvařit něco k obědu. Jinak si mě nepřej, ty couro.“
„Musel si mu ubližovat?“ Má matka jakoby ho vůbec neslyšela.
„Neser mě Lindo, nebudu ti to říkat dvakrát. Neser mě.!“
Teď jsem konečně pochopil, proč se neustále rozčiloval. Všechno to bylo jenom kvůli pitomýmu obědu. Z matčiných očí čišel hněv a Geoffrey ho tam také spatřil. Viděl jsem na ní, že by se na něho nejraději vrhla a vydrápala mu duši, ale bála se. Bála se, co jí udělal. A co by udělal mě.
„Pojď,“ vyzvala mě matka. Zvedla se z gauče a odešla do kuchyně, uvařit té příšeře něco k jídlu.
Večer, když jsem seděl ve svém pokoji a četl si knihu, přišla za mnou a sedl si na postel. Najednou se z ničeho nic pustila do pláče. To mě trápilo nejvíc. Nechtěl jsem, aby se maminka trápila. Přiblížil jsem se k ní a objal ji. Chytila mne a pevně sevřela v náručí.
„Proč brečíš mami, uslyší tě.“
„Ach, ať mě klidně slyší.“ Po chvilce ticha dodala: „Nechtěl by si na výlet, broučku?“ Byl jsem zaskočen. Nikdy jsem na žádném výletě nebyl.
„Ale…“ začal jsem.
„Žádné ale, buď ano nebo ne. Dělám to pro tebe, víš?“
„Ano mami.“
„Tak chceš na výlet.“
Pokýval jsem hlavou na důkaz souhlasu.
„Dobře, teď mě poslouchej. Zítra přijdu dřív z práce. Ty nepůjdeš do školy a až přijdu, budeme balit věci, dobře?“
„Mhm.“
Po této rozmluvě mě objala ještě víc, vlepila mi velikou pusu na čelo, a poté odešla.
Druhého dne jsem všechno udělal tak, jak řekla. Když přišla, sbalili jsme společně věci a odešli z domu. Šli jsme na autobusovou zastávku, odkud jsme jeli do sto kilometrů vzdáleného města východně od Newroof. Maminka se celou dobu modlila, aby nás někde neviděl Geoffrey. To se ale naštěstí nestalo, a tak začala cesta, která mě dovedla do ještě většího trápení a smutku.


PŘÍHODA
Jezdili jsme světem křížem krážem, a když jsme se po roce dozvěděli, že Geoffrey Deaver, můj otčím, zemřel (spíše spáchal sebevraždu, protože mu neměl, kdo vařit), vrátili jsme se zpět do Newroofu. Tady jsem začal znovu chodit do školy. Začal jsem tam, kde jsem skončil. A sice ve třetí třídě- na začátku školního roku. V Newroofu se nacházeli dvě základní školy. Před rokem jsem chodil do školy na East Side. Nyní, po našem návratu, jsem šel do školy na Carl Square. Jestli to tady bude v něčem lepší, jsem nevěděl. Byl jsem ale jediný nováček. Naštěstí mě tady skoro nikdo neznal, což se po nějaké době změnilo a mne znala celá škola. Ve třetí třídě, přesněji někdy v pololetí, se mi stala příhoda, která mě měla proslavit po celý zbytek mých studentských let.
Toho dne jsme měli tělocvik ve velké tělocvičně. Na této škole byly tělocvičny tři: malá, střední a velká. Všechno probíhalo dobře, než nám paní učitelka neřekla, že dnes budeme cvičit na hrazdě. Můžete namítat, že to nic není. Já však mám s touto gymnastickou pomůckou své zkušenosti. No ale dobrá. Stoupli jsme si tedy do řady – holky i kluci (v této době jsme ještě měli spojený tělocvik). Dělali jsme cviky jako přemet a výmyk (ve třetí třídě!). Všichni to provedli na výbornou, jen já se při přemetu praštil do hlavy (jako vždy). Naštěstí se mi nic vážného nestalo. Pouze se ke mně začala dostávat nutkavá potřeba. Dovolil jsem se učitelky o uvolnění a spěchal na chlapecké záchodky, které se nacházely vedle šatny u tělocvičny. Jak se stupňovala má nervozita, když jsem zjistil, že na záchodcích chybí toaletní papír, vám snad ani nemusím popisovat. Rychle jsem utíkal do patra, kde byly další záchody. Na schodech zjišťuji, že už tam ani nemusím chodit. Ona potřeba už byla venku. Cítil jsem, jak se mi mazlavá hmota roztírá po pozadí. I přesto jsem ale na záchody došel. Tady již toaletní papír byl! Utřel jsem si zadek a slipy. Tehdy mě ještě nenapadlo těch slipů se zbavit. Prostě jsem si je znovu oblékl (asi to zní nechutně, ale taková byla realita). Ještě jsem si ulevil a vrátil se do tělocvičny. Byla zrovna řada na mně, a tak jsem předstoupil před hrazdu a provedl výmyk. Poprvé v životě se mi povedl, ale spolu s ním s tímto pohybem se dostal do ovzduší pach fekálií a já viděl zkoumavé pohledy všech přihlížejících spolužáků. Naneštěstí byl konec hodiny, my vytvořili dvojřad a za mnou se ozvalo: „Fuj, to je ale smrad. Ty ses posral!“
„Ne, já ne,“ zapíral jsem, ale poznal jsem, že mi to nikdo stejně nevěří.
Toho dne jsem si ještě musel užít posmívání o tom, jak jsem se pos… Tyto pravdivé zvěsti byly během pár dní rozšířeny po celé škole a tato událost se měla stát předzvěstí všech mých trápení pro příštích šest let.

Nikdy jsem neměl moc přátel. Pouze takovou malou partu lidí, kteří byli stejně jako já trochu „divní“. Byli jsme spolek šprtů, což nám zůstalo po celá školní léta. Téměř nikdo se s námi nebavil. A oni jediní mě také po události s hrazdou podrželi. Po několik let se nic zvláštního nedělo. Pouze sem se stal terčem šikany, což mi snížilo sebevědomí ještě víc (dalo by se říct až na bod mrazu). Šikana se nevyřešila a k tomu, jak jsem se s ni v pozdějších letech se vrátím později. Přibližně ve třetí nebo čtvrté třídě jsem se až po uši zamiloval do jedné holky od nás ze třídy. Samozřejmě, že jsem v té době nemohl ani pořádně vědět, co to je láska, ale já jsem prostě věřil, že jsem se zamiloval. Je jasné, že jsem neměl sebemenší šanci někam ji pozvat. A kdo by také s takovým klukem šel: hubený, nikterak neoplývající krásou a navíc koktající. Nesmím zapomenout na to, že i ona věděla o tom, jak jsem si při tělocviku nadělal do kalhot. Tahle zamilovanost trvala až do šesté třídy, kdy jsem o ni přestal jevit zájem. Prostě to samo vyprchalo. Místo téhle zamilovanosti však přišla první opravdová láska. Ani téhle jsem ale nedokázal říci pravdu o svých citech. Byl jsem zkrátka příliš zbabělý. S touto dívkou jsem strávil krásné chvilky a snažil jsem jí být vždy na blízku, i když jsem věděl, že o mě nemá zájem. Já si ale stále namlouval něco jiného a její odmítavý postoj jsem si přetvářek k obrazu svému. A přitom jsem tajně doufal, že spolu budeme jednou žít. Ani tohle mi ale nebylo dopřáno. Zdálo se, že na mě Bůh zanevřel. Ale proč? Co jsem mu udělal?
V posledních třech školních letech mě stále víc ostatní považovali za cholerika. Často jsem se totiž pral.V deváté třídě jsem dokonce dokázal vrátit vše, co na mně bylo doposud spácháno. Tím myslím onu šikan ve třetí nebo čtvrté třídě. Tenkrát si na mě dovolovalo pět kluků. Dostal jsem pár kopanců, ale nevěděl jsem, proč mi pořád ubližují, a proč jich jde na mě pět. Nyní to chápu: byli to srabi. A v jistých chvílích se mne možná i trochu báli. Já jsem jim to tedy všechno vracel. Vždy jsem si ale počkal na vhodnou příležitost, a když si zase vyskakovali, vyrazil jsem. Měl jsem rád škrcení! Vždy jsem však před útokem varoval. Zvláštní…nikdy neuposlechli. V hloubi duše jsem měl při každé bitvě strach, nikdy jsem ale neprohrál. Můj strach byl pečlivě schovaný pod rouškou cholerického chování, které se nikomu nelíbilo. Když měl někdo nějaký „problém“, stačil můj jediný pohled a dotyčná osoba byla klidná jako beránek. Nikdy jsem za toto chování nedostal žádnou poznámku, spíše by se dalo říci, že jsem byl vzorný student a učitelé mě měli rádi. Možná právě proto mě ostatní tolik nenáviděli.

Kýžený klid jsem našel až na střední škole, kde mě už nikdo neotravoval. Depresemi jsem v tomto období netrpěl- spíše jsem byl konečně šťastný. Tohle štěstí trvalo bohužel jen čtyři roky.
Na maturitní večírek nikdo z naší rodiny nepřišel. Sváděl jsem na všechny vinu, ale když za mnou později přišla policie, zjistil jsem, že toho dne měla má maminka autonehodu a zemřela. Tato událost vedla k tomu, že jsem nebyl schopen složit maturitu. Měl jsem tady dodělanou střední školu, ale bez maturity. Je asi zcela pochopitelné, že mě po škole nikam nechtěli vzít, a když mě konečně někam přijali, brzy mi dali výpověď- prostě jsem nevyhovoval.
Pořád jsem vzpomínal na svou mrtvou maminku. Na jedinou osobu na celém světě, která mi kdy dokázala pomoct. Teď jsem neměl nikoho. Začal jsem pomýšlet na sebevraždu. Vystřídal jsem spoustu zaměstnání, ale na sebevraždu jsem myslel stále. Bylo mi tehdy přes dvacet let a já pořád s nikým nechodil- ani jsem s žádnou holkou (ženou) nikdy pořádně nemluvil. Začal jsem tedy přemýšlet, jak se zbavit všech problémů. Nabízelo se mi hned několik možností, jak skoncovat se životem, ve všech jsem ale našel háček. Ze všech jsem mohl vyváznout se zdravou kůží. Zbyla mi jen jedna možnost- utopit se. Nechtěl jsem skončit jako ti ubožáci a zemřít ve vaně. Rozhodl jsem se tedy, že skočím do hluboké řeky- a ta tekla hned před mým domem. Perfektní možnost…a neumím plavat. To se prostě musí povést.

PROBUZENÍ
No a teď ležím tady. Na těle cítím všelijaké hadičky a nemocniční pach. Pach dezinfekce a doktorů. Nic ale nevidím. Něco se muselo zvrtnout. Copak nejsem mrtvý? Jak se zdá, tak ne. A navíc nic nevidím. Bože… Hlava mi třeštila. Snažil jsem se otevřít oči. Odkrýt ta zatracená víčka a podívat se znovu na svět.Zvláštní že? Nejdřív se chci zabít, a potom žít. Proč ale nikdy nedostanu, co chci.
V dálce slyším pípat přístroje v pravidelných intervalech a do umyvadla odkapává voda. Konečně se mi to daří! Odkrývám oči a dívám se do pokoje, ke nikdo není. Znovu jsem sám – ostatně jako celý život. Opět upadám do hluboké temnoty, kde mohu být alespoň chvíli šťastný. V té temnotě nemusím své obavy a strach skrývat. Tam mohu být takový, jaký skutečně jsem. V dálce, v té tmě, blikají zářivá světla. Blížím se k nim. Pořád se mi ale vzdalují…
…zůstal jsem zde. Na pomezí života a smrti. Budu si muset vybrat. Žít a trápit se, nebo zamřít a na všechno zapomenout. Alespoň jednou v životě bych se chtěl rozhodnout správně. Volím první možnost. Budu čelit strastem života. Vždyť zemřít mohu kdykoliv. Ano, skutečně to chápu. Smrt je jednoduchá – ale žít? Žít to chce odvahu. Musíte mít dost síly na všechny překážky. Teprve teď mi to dochází. Já ještě nechci zemřít. Kdo ví, co mě ještě čeká! Nevím, zda to bude zlé, ale mohu se alespoň pokusit přežít, než přijde můj čas. Nic si nenalhávám. Nebude to lehké, ale kdo říkal, že ano? Už jsem připraven. Už se nehodlám schovávat. Vím, jaký je druhý břeh. Druhá strana, kde i mrtví krvácejí. A už vím, že chci žít. Žít naplno. Žít a nebát se.
Vracím se zpět. Světla se znovu přibližují. Ta zář mě oslepuje. Světlo se mi zažírá hluboko do očí a do mozku. Vytváří mi znaménko, o kterém budu vědět jen já. Znaménko toho, že jsem si prošel svou vlastní smrt. Že už jsem jednou zemřel, ale rozhodl jsem se žít. Příště se už nebudu moci vrátit mezi živé. Každý má jen jednu šanci. Šanci vrátit se. Jen jednu šanci přemoci smrt a přelstít osud.
Světla mě pohltila…

…Stála nade mnou jako anděl. Celá v bílém. Modré oči zahleděné do mých. Když si uvědomila, že ji také pozoruji, a že jsem při vědomí, odtáhla se. Řekl bych, že se pokusila vykřiknout. Místo toho se okamžitě rozeběhla pryč. Chtěl jsem promluvit. Říci jí ať neutíká, ale nemohl jsem. Během minuty přišla další osoba v bílém. Byl to muž a vedle něho stál můj anděl.Až teď poznávám, že to není anděl, avšak nemá do něho daleko. Muž, nejspíš doktor, ke mně přistoupil a chvíli nade mnou stál. Pak se pousmál. Něco mi říkal, ale já ho neslyšel. Ani jsem nedokázal odpovědět. Mé smysly se ještě nevrátily. Nejspíš to chce ještě čas. Doktor si toho nejspíš také všiml a položil mi ruku na hruď. Pozoroval jsem jeho rty a snažil se odezírat. „Odpočiňte si,“ říkaly rty. Pak se otočil a odešel. Za ním šel v závěsu můj „anděl.“ Naposledy se na mne podívala a usmála se. Opětoval jsem jí úsměv a od té doby jsem po ní začal toužit. Po té krásné dívce. Po tom andělovi v bílém.

Přišla druhý den. Už jsem mohl komunikovat a také jsem slyšel. Dozvěděl jsem se, že jsem byl pět let v kómatu. Bože, tolik let. Kolik se toho za tu dobu asi změnilo.
Často za mnou chodila do pokoje. Už dělám pokroky. Dokonce už mohu i chodit. Je to zvláštní, ještě nikdy jsem nic podobného necítil – až teď. Pociťuji sílu a zároveň bezmoc. Radost a zároveň stesk. Každá vteřina je jako pekelný žár, jenž mě požírá zevnitř. Jenž mi spaluje srdce i duši. Žár, který cítím, ale nevidím. Mysl se mi zaplňuje myšlenkami, které jsem s ní strávil. Kdy jsme si navzájem hleděli do očí a snažili se poznat na co ten druhý myslí.Ještě ani jeden z nás neřekl, co cítí. Přesto ale oba víme, jaká je pravda. Možná, že se bojíme. Máme strach, aby při vyslovení těch dvou slov, té krátké věty, nedošlo k poškození našeho úzkého vztahu. Každým dnem jsme si ale blíž a blíž a já začínám mít obav, abych něco nepokazil. A tak, když s ní nejsem, myslím na chvíle, kdy jsem s ní byl.
Poprvé v životě vím, jaký má smysl žít. Proč tu jsem. A možná to nebyla náhoda. Možná mě Bůh zkoušel. A já prospěl a našel smysl života. Teď už vím, že chci být jen sní. Toto je poznání, na které jsem čekal celý život. Poznání, jenž mě málem stálo život. Ale poprvé se rozhodnu správně a začnu nový život.

Když mě propustili z nemocnice, rozhodli jsme se s Shelly, mým andělem, že se vezmeme. Chtěla velkou svatbu – nebránil jsem jí. Všechno jsem jí dovolil. Mohla si dělat, co chtěla. Ale nejšťastnější jsem byl měsíc po svatbě, kdy mi řekla, že se mnou čeká dítě. Děkoval jsem Bohu, že mohu být tak šťastný. Teď už to nemohu nijak zkazit. Už vím, kdo jsem a čeho chci v životě dosáhnout. Budeme s Shelly vychovávat naše děti, a pak spolu zestárneme a zemřeme. Proč by ne? Je to tak snadné. Zvlášť, když se s Shelly milujeme a naše láska je čistá a VĚČNÁ.