Bez šance 1

Anotace: 1. část. Druhou část se budu snažit dopsat co nejdříve, ale vůbec nestíhám

Nadpis
„To je ona?“ ozývaly se hlasy zvědavých studentů, když se ve dveřích objevila studentka, která přešla z jiné školy. Její jméno mi dlouho unikalo. Dokonce mi i trvalo se s ní seznámit a to jsem s ní byl ve třídě. Teď, když na to tak vzpomínám tak si vlastně uvědomuji, že jsem byl z toho strašně deprimovaný, že si mě nedokáže ani všimnout. Ani se jí nedivím, nebyl jsem zrovna společenský a na lidi jsem byl nepříjemný, už i pohled na mě v člověku vyvolal spíše záporné pocity. No, postavu jsem měl vcelku slušnou, avšak oblékání alá trhan mi moc na reputaci nepřidalo, sic mi to vyhovovalo víc než nějaké IN věci. Prostě měl jsem u ní pramalou šanci na to, že si mě kdy vůbec všimne.
Dlouho jsme kolem sebe chodili jen tak a já nevěděl jak se s ní aspoň seznámit. Asi teď přemýšlíte nad tím, jestli se to časem změnilo. Ano změnilo. Tři roky potom co vešla do těch dveří, ve kterých jsem jí poprvé spatřil, jsem se odvážil a promluvil jsem s ní.
„Ehm, nemáš gumu?“ zeptal jsem se jí. Odpovědí mi bylo zašmátrání v pouzdře a její následný úsměv, když mi ji podávala.
„Ehe, díky.“ dostal jsem ze sebe.
„Nemáš zač.“ odpověděla mi.
V tu chvíli jsem byl v euforii. Celý zbytek hodiny jsem nedokázal myslet na nic jiného než na to jak se s ní víc sblížit. Když už konečně zazvonilo a já vstal a chtěl jí dat tu gumu tak se zvedla a rychle odpádila. Nikdy jsem neviděl nic rychlejšího.
„No tak nic.“ řekl jsem potichu.
Vzal sem si batoh a vyšel ze třídy. Na chodbě jsem se rozhlédl a namířil si to k mé skřínce. Viděl jsem tam zastrčený kus papíru, tak jsem ho vzal a otevřel. Bylo na něm napsáno: Tu gumu mi vrátíš po víkendu.
„No jo, on je víkend.“ řekl jsem si.
Přeložil jsem papír a strčil si ho do zadní kapsy. Zatímco jsem se převlékal, tak kolem mě prošlo pár známých. Ani nepozdravili. Pokrčil jsem smutně rameny, zavřel skříňku a odešel ze školy.
* * *
Bylo asi 5 hodin, čekal jsem na nádraží na vlak. Dal jsem si do uší sluchátka od mého přehrávače. Hudba byla tehdy jediná věc, která mě držela nad vodou. Začal jsem přemýšlet o ní. Měl bych u ní kdy šanci? Vypadá to spíš, že ne. Ona je prostě dokonalá holka a viděl jsem jí snad už stokrát mezi skupinkou kluků, kteří… no byli v jiné kategorii než já. Asi ji tahle společnost vyhovuje tudíž bych nechápal proč by se měla bavit se mnou. Ze zamyšlení mne probudil skřípot brzd vlaku. Nastoupil jsem do něj a našel si nějaké volné kupé. Chtělo se mi docela spát a cesta byla poměrně dlouhá. Tak jsem si sedl k oknu, pod hlavu si dal mikinu a snažil jsem se usnout.

„Dobrý den, kontrola jízdenek.“
Ospale jsem si vydělal peněženku v níž jsem měl jízdenku. Aha, no tak v níž jsem měl mít jízdenku. Ještě dvě minuty mi zoufalost nedovolovala vzdát hledání v peněžence. Nakonec jsem to přece jenom vzdal.
„No, musel jsem někde tu jízdenku vytratit.“
* * *
Vlak se ode mne vzdaloval a já pořád přemýšlel nad tím, jak někdo jako já, může mít takovou smůlu. Průvodčí mě vyhodil asi ještě půlhodiny cesty od mého domova. Normálně zůstávám v bytě, který jsem si koupil, ale na víkendy obvykle jezdím domů za rodinou.
„No zkusím zavolat máti.“ napadlo mě.
Vytáhl jsem mobil a namačkal číslo máti. Mobil chvíli vyzváněl a já čekal až to někdo zvedne.
„Volaný účastník není přítomný.“
Pokud vás napadlo, proč jsem si nekoupil další jízdenku tak je vysvětlení jasné. Až na dvě koruny a několik dokladů potvrzujících mou plnoletost mi v peněžence nic nezbylo. Rozepnul jsem si bundu a zašmátral po krabičce cigaret. Dal jsem si jednu do pusy a začal hledat také zapalovač.
„Já nevěděla, že kouříš.“ ozval se za mnou povědomý hlas. Hodně povědomý. Cigareta mi vypadla z pusy. Byla to ona.
„Eh, no né. Vlastně jo, ale ne pravidelně.“ dostal jsem ze sebe.
Trošku se zašklebila a zeptala se: „ Co ty tady vůbec děláš?“
„No já… ale někde jsem nechal jízdenku a průvodčí mě vyhodil, tak tady trčím. Hlavně se snažím zjistit jak se teď dostanu domů.“
Pořád jsem z ní byl trochu rozpačitý, naštěstí se to nijak moc neprojevovalo.
„No a co tu děláš ty?“ následoval můj dotaz.
„Kousek odtud bydlím. Jestli chceš tak u nás můžeš chvilku počkat. Doma je jenom sestra.“ odpověděla mi.
„Radši ne, nechci se nikam vměšovat a navíc mě skoro ani neznáš.“
„No jestli se ti tu chce čekat na další vlak, který pojede až za dvě hodiny a ozkoušet své štěstí na průvodčím… jak je libo.“ ironicky se na mě šklebila.

* * *
„Chceš kávu, nebo čaj?“ zeptala se mě.
Potichu jsem zakroutil hlavou. Dala mi ránu do ramene a trošku na mě zvýšila hlas: „Nebuď tak upjatý!“
„No jo, promiň.“omluvil jsem se.
Chtěl jsem nějak rozvířit debatu. Ale nic mi nepřicházelo na mozek. Ale ona to vyřešila za mě.
„Takže nic nechceš jo?“ zeptala se mě znovu.
„No, možná ten čaj, jestli máš tak citrónovej.“ řekl jsem jí.
„Dobře. A kdes nechal tu jízdenku co ty chytrolíne?“ s touhle otázkou nalila do konvice vodu a postavila na čaj. Pak si přisedla ke mně.
„Já ti ani nevím. Někde prostě zůstala. Možná jsem jí nechal v zadní kapse od kal… aha, no tak nic.“ uchechtl jsem se a vytáhl z oné zadní kapsy jízdenku.
Konvice klapla, čímž signalizovala, že voda už je uvařená.
„Ty si ale ťulpas.“ klepala si na čelo.
Zalila čaj vodou a postavila jej přede mne.
„Cukr?“
„Ne, díky.“ usmál jsem na ni.
Chvilku panovalo hrobové ticho, které občas přerušilo uskrnutí čaje. Chtěl jsem vymyslet nějaké téma na rozhovor, ale nic mne nenapadlo. Nakonec mě napadla jediná věc co mě trochu zarazila: „Ehm, kde máš rodiče?“
Dívala se ven z okna a vypadalo to, že nereaguje. Zeptal jsem se jí znova. Pořád jako kdyby nevnímala. Luskl jsem jí prsty před očima. Zamrkala a s úsměvem se na mě podívala.
„Ano?“
„Ptal jsem se kde máš rodiče.“
Trošku se zarazila, vypadalo to, že přemýšlí.
„Víš co, už bys měl jít.“ řekla mi nakonec.
Položil jsem čaj na stůl, vzal si batoh, bundu a vyšel ven z jejího domu. Z kamenným výrazem mi zavřela přímo před nosem. Proč, to nevím. Sbalil sem si svých pět švestek a namířil si to na nádraží. Zbytek víkendu už jsem se s ní neviděl.
* * *
Druhý den jsem se jí snažil zastavit na chodbě, ale nevšímala si mě. Její chování, jsem ohodnotil, jako chvilkový zkrat. Proto jsem jí dále nevěnoval větší pozornost i když jsem v nitru do ní byl zamilovaný.

Konec první části.