PLAY II.
PLAY II.
Letěli. Okolo se nacháezelo podivné... nic. Mělo všechny barvy a přitom žádnou. Bylo 3D a zároveň placaté. Prostě vše a nic.
Zelená ruka ho tiskla.
Najednou se všude okolo objevily paprsky. Červené, žluté, modré. Někdo Tam dole střílel. Podíval se Tam dolů a tam už nebylo to nic, rýsovalo se tam město obludných tvarů. Křiklavé oranžové budovy se rozprostíraly do nedohledna a jen malé mezery, náměstí, které měly barvu zelenou, dávaly najevo, že nejde o rozpálenou lávu.
Vojta se zamyslel. Tohle už viděl. Ano. Tohle je 55mors99, město v počítačové hře, kterou hrál včera. A předevčírem. A před tím taky. Vlastně si ani nepamatoval, kdy ji nehrál.
Ale teď to bylo jiné. Viděl město jinak, už to nebyla jen věc na obrazovce. Teď to byla realita. A nic pěkného mu nevěštila.
Pomalu se snášeli dolů, ten neznámý tvor kroužil jako pták, až dosedli na jenu z těch oranžových budov. Nezdálo se to jako dobrý nádpad - hned jak přistáli, objevili se všude okolo asi 100 cm vysocí tvorové s minimálně 100 očima a mířili na ně zbraněmi. Ale Vojta věděl s kým má tu čest. Tohle byli mj307p.
Konečně se Vojta mohl podívat svému "zachránci" do tváře. A byl to šok. Měl totiž obličej úplně stejný jako jeho otec. Tělo ne, to bylo nechutné, zelené a divně tvarované. Usmíval se.
Mj307p je odvedli do podivného sklepení, kde byl snad tisíc krabic - z každé z nich trčela nějaká část dětského těla. Ručička, nožička. V dálce uviděl hlavu.
Lehl si na zem a usnul.
Myslel si, že přirozeně, šipky ve svém krku si nepovšiml.
***
Když se Vojta probudil, plakal.
Zelená ruka ho tiskla.
Najednou se všude okolo objevily paprsky. Červené, žluté, modré. Někdo Tam dole střílel. Podíval se Tam dolů a tam už nebylo to nic, rýsovalo se tam město obludných tvarů. Křiklavé oranžové budovy se rozprostíraly do nedohledna a jen malé mezery, náměstí, které měly barvu zelenou, dávaly najevo, že nejde o rozpálenou lávu.
Vojta se zamyslel. Tohle už viděl. Ano. Tohle je 55mors99, město v počítačové hře, kterou hrál včera. A předevčírem. A před tím taky. Vlastně si ani nepamatoval, kdy ji nehrál.
Ale teď to bylo jiné. Viděl město jinak, už to nebyla jen věc na obrazovce. Teď to byla realita. A nic pěkného mu nevěštila.
Pomalu se snášeli dolů, ten neznámý tvor kroužil jako pták, až dosedli na jenu z těch oranžových budov. Nezdálo se to jako dobrý nádpad - hned jak přistáli, objevili se všude okolo asi 100 cm vysocí tvorové s minimálně 100 očima a mířili na ně zbraněmi. Ale Vojta věděl s kým má tu čest. Tohle byli mj307p.
Konečně se Vojta mohl podívat svému "zachránci" do tváře. A byl to šok. Měl totiž obličej úplně stejný jako jeho otec. Tělo ne, to bylo nechutné, zelené a divně tvarované. Usmíval se.
Mj307p je odvedli do podivného sklepení, kde byl snad tisíc krabic - z každé z nich trčela nějaká část dětského těla. Ručička, nožička. V dálce uviděl hlavu.
Lehl si na zem a usnul.
Myslel si, že přirozeně, šipky ve svém krku si nepovšiml.
***
Když se Vojta probudil, plakal.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.