Lidé se nemění

Lidé se nemění

Anotace: I předsevzetí zanikají dříve, než je jim slibováno...

List rozkvetlé lípy se váhavě snesl na rozpálenou cestu. Opadl, přestože byl teprve konec jara. Některé věci končí mnohem dřív, než je jim slibováno. Mladá žena mu dala jediným krokem najevo, že ztratil svoji cenu. Rozhlédla se kolem dokola a zrychlila kolébavou chůzi směrem k velkém kaštanu. Usedla na vyschlou lavičku. Konečně ve stínu. Nemohla dopustit, aby její poklad sežehly sluneční paprsky. Spal tak klidně. Sny ho nevyprovokovaly ani k jedinému svalovému záškubu. Drobné ručičky přilnuté k trupu těla. Zranitelný uzlíček štěstí. Přiložila mu pravé ucho na bříško, které se nadzvyhovalo stejně jemně, jako záclona zmítaná jemným větrem. Slyšela jak mu tiká srdíčko. Teprve se rozbíhá na dlouhou cestu životem. Kdyby tak mohla zařídit, aby nemusel překonávat žádné překážky. Pomalu s ním pohupovala ze strany na stranu. Začínala se těšit na jeho poblouzněný úsměv po probuzení. Když tak dlouho spí, stýská se jí dokonce i po jeho neutěšitelném breku. A přece ho tehdy umlčela...

Filip si ulomenou větvičkou maloval obrázky do prachu. Otazník, vykřičník a opět bez odpovědi. Opíral se o kmen vysokého kaštanu. Jeho kůra mu nepříjemně tlačila na páteř. Prohl záda a zadíval se do koruny stromu. Drozd, který seděl na jedné z větví natáhl křídla a uletěl za plot zahrady, za svobodou. Krása, i ptáci před ním utíkají. Přelomil klacík a zvedl se k odchodu. Stejně ho žádný obrázek nespasí. Ještě se ohlédl na ženu, která na lavičce zoufale svírala hadrovou panenku. Oči se mu podlily slzami zlosti. Nepatří sem. Jen to jedinkrát přehnal. Ale určitě neni sám. A co ty ostatní co nesou vinu? Měla ho chápat. Neměla ho obtěžovat. Už tak toho měl s Krystýnou dost.
***
Kristýna. Nikdy nemohl říct, že by byla opravdu krásná. Jen neznal nikoho, kdo by byl hezčí. Když s ní procházel parkem, najednou odvadaly ty všechny květiny, které obdivoval, když tamtudy kráčel sám. Všechno mizelo v prázdnu, v jehož středu se zmítal její úsměv. Stěží vnímal slova, kterými k němu promlouvala. Slyšel jen tlukot svého srdce. Nepotřeboval znát morseovku, aby mu rozuměl. Šla jen kousek od něho a on se stejně bál, že se jí nemuže dotknout. To pro něj byla opravdová vzdálenost. Jediné štěstí, že na ni mohl dohlédnout.
Slunce si ustlalo na západním břehu Vltavy a ona se s ním musela rozloučit.
"Jsem ráda, že jsi můj kamarád, Filipe," řekla mu prchlavě a upřímně ho objala.

Objala ho! Zda-li se někdy přestane chvět. To napětí ho trhalo do všech stran a nejvíce dovnitř. Sedl si na lavičku, na které ještě před chvílí byla po jeho boku. Položil si hlavu na místo, kde seděla. Cítil jak se mu do vlasů noří její ruka. Jen ona a on. O jejich lásce vypráví pouze nářek vody dopadající z výšky do zakalené tůňky. Kdyby se mohl naklonit a uchopit ji do svých rukou stejně jako jednu z rudých rybek, jistě by to udělal. Určitě by se nevzpírala. Vždyť ho před chvílí sama objala!
Kristýna, tajemná bohyně stesku. Bál se jí dotknout. Jeho cit byl křehčí než léty zmítaný porcelán. Měl strach a zároveň bojoval s touhou. Ještě nikdy si nepřál být někomu opravdu blízko. Chtěl opět cítit její teplo. Hladit ji po tvářích. Bylo mu líto, že je sama. Přál si, aby věděla, že ji někdo upřímně miluje. Přál si, aby na něm byla závislá tolik, jako on na ní.
***
Na záchodě seděl nezvykle hubený chlapec. Kalhoty již dávno neměl stažené ke kolenům. Nemohl vystát skřeky, které se k nim na pokoj nesly z třetího patra. Jemně se pohupoval a potichu si broukal písničku, která vyprávěla o jeho životě. Úplně jinou, než si zde broukal předešlý večer. Ukazováčkem si přejížděl po hřbetě levé ruky. Dříve věřil, že je to mapa. Mapa všech cest časem, které absolvoval. Byl přesvědčený, že vynalezl způsob, kterým by odstranil veškeré chyby, které již učinil. Převzal na sebe bolest druhých a doufal, že ti zapomenou.
Dnes už nekouká na trasy v čase. Vytesané tak přesně jako letokruhy stromů. Dnes si připomíná bolest a ostudu, kterou si zapsal do kůže. Hlasy přicházející z chodby mu až příliš připomínají ty, které se věčně opakovaly v jeho hlavě.
Zvedl se, zdvyhl prkénko, na kterém seděl a vrátil se do pokoje, kterým lomcovalo ticho. Co by v tuhle chvíly dal za skřeky, které by přehlušily jeho vlastní myšlenky. Uléhal a zvědavé pozoroval Filipa, kterému bolestně stékala slza po tváři. Zavřel oči a ještě než naplno zabral, zaslechl nepřítomný šepot:"Kristýnko, neubližuj mi."
***
"Máš mě ráda?" otázal se s pohledem upřeným do země. Nechápal proč za ním nikdy nepřišla sama od sebe. To on vždy musel nepříjemně dolézat. Ubíjela ho ta nejistota. Vrátí se mu někdy to, co do ní vkládá a nebo přijde veškerá láska a důvěra na zmar? Ach bože! Čím víc ji miloval, tim méně si vystačil s tím, čeho se mu dostávalo.
"To víš, že mám, ty trdlo," pošeptala téměř s ostychem. Stále jí nechtěl věřit. Vždyť ona se mu vůbec nesnaží přizpůsobit. On kvůli ní viděl již tolik francouzských filmů, jen aby si s ní měl o čem povídat. Lhal jí, že se mu líbí hudba, kterou poslouchá a z donucení ji poslouchal taktéž. A Kristýna kvůli němu nic takového neudělala.
"Ale nemiluju tě," dodala najednou ze strachu, že bude špatně pochopena.
Vytřeštil na ní oči:"Krystýnko, neubližuj mi!"
Veškeré procházky parkem, obědy, na které ji pozval, odpoledne plna úsměvů a důvěrná objetí. To vše nemělo nic znamenat?
"Sprostě si mě využila!" vykřikl na ni téměř bez rozmyšlení a ztratil se v dálce. Slzy zlosti mu stékaly po tvářích. Tolik nespravedlnosti! Chtěl by ji k sobě přitisknout a ochutnat třas jejích rtů, ale sám se odtáhl a utekl. Šlape si po štěstí, které se snažil rozložit na stůl.

"Můžu tě doprovodit domů?" zoufale ji prosil. Musí ukázat veškerou svoji zraněnost. Třeba se potom omluví. Musí si uvědomit, co mu způsobila. Určitě toho sama lituje. A chlad v jejích očích je jenom divadlo.
"Ne," odpověděla zprudka.
"Proč? Proč ne? Krystýnko..." sám se obrovsky ponižoval. Jenže ona měla nést vinnu.
"Protože!" otočila se a zamířila ke skupině svých kamarádek. Jak moc je Filip nesnášel. Kvočny. A ona s nimi tráví čas raději. Možná, že si ho nezaslouží. On na ní byl tak hodný, tak pozorný a ona si ničeho z toho nevážila.
Najednou se děvčata hlasitě zasmála. Určitě se smějí jemu. Je tak krutá. Celou dobu z něj musela mít legraci. On si to nechal líbit. Měl na sebe příšerný vztek.

"Promiň, už se s tebou nechci bavit. Nelíbí se mi, jak jsi se změnil. Krom toho, moc dobře vím, že lžeš. Nechápu proč jsi jim řikal, že spolu chodíme. To je zoufalý. Sbohem!" četl zprávu, která mu narušila rovnováhu.
Třískl dveřma od svého pokoje a sesul se na zem. Prázdnota se mu v těle rozpnula natolik, že utlačovala srdce. Tlačila ho na žebra. Otřásal se pod jeho tlukotem. Cítil, že tam je, ale nedokázal pomoci. Tělo se nechalo ovládat jemnými záškuby. Bylo složité najít v prázdnotě místo pro nádech.
Vtom se otevřely dveře. V nich Filipova sestra.
"Jdu na počítač," oznámila s veškerou samozřejmostí, která se mu roztepala v hlavě.
"Táhni!" zařval a když viděl, že nereaguje, zvedl se a pokračoval:"Řekl jsem táhni! Slyšíš?" celý zrudlý nad ní stál a po tvářích mu stékaly slzy.
"Co to s tebou..." shodil ji ze židle. Rána za ránou. Bolelo ho to. Nechtěl ji ubližovat. Ta za nic nemohla. Brečela z posledních sil, ale on nepřestával kopat. Všechna bolest měla patřit jemu za to, že si od Kristýny nechal všechno líbit. Bezmocnost v očích jeho sestry ho zraňovala daleko víc, než kdyby trýznil sám sebe.
Průtrž zoufalství byla zastavena až příchozí matkou. Ta chvíle, kdy nad nimi stála a nevěděla zda-li ji neklame zrak, se zdála být věčná. Syn, kterého byla zvyklá líbat na dobrou noc, byl najednou nezastavitelnou bestií. Někde musela udělat chybu.

Probudil se v neznámé posteli. Sluneční paprsky mu usedaly na tvář nezvykle roztrhané do cárů šedými žaluziemi. Cítil, že si nezaslouží hřejivé teplo pronikající oknem. Připomenutá vinna mu opět podlila oči lítostí. Dostal novou šanci. Může se změnit, začít znovu. Už nikdy nebude lhát. Už nikdy na nikoho nesáhne a snad znovu už nedokáže milovat.
Pod tíhou nové zodpovědnosti vrátil hlavu na polštář ve snaze ignorovat ráno.
***
Další ráno, které začíná tam, kde skončil. Pootevřel oči, aby uviděl chlapce, který večer naříkal ze spaní. Dnes již vypadal klidně. Jeho jemné tváře byly nezdravě propadlé. Působil tak křehce. Někdo mu musel ublížit. Co se to s lidma děje?
"Já jsem Ondra," vyslal signál k druhé posteli s nadějí na odpověď.
"Filip."
"Kdo...kdo je Kristýna? Mluvil jsi o ní ze spaní."
"Moje holka."
"A proč jsi vlastně tady?"
"Rodiče mě sem poslali, že prej málo jim."
"Aha," povzdychl si Ondra. Litoval svého nového spolubydlícího. Co se to s lidma děje...
Autor Košťák David, 13.05.2008
Přečteno 373x
Tipy 6
Poslední tipující: Krahujec, Romana Šamanka Ladyloba, Jinx..., Zamilovaná do nezamilované doby
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Proč je to všechno tak strašně moc reálný?? :( je realita opravdu tak krutá? ..je to nádhernýá.. ajko kdyby jsi místy mluvil ze mě.. kdyby se to všechno obrátilo.. kdyby to bylo z dívčích očí.. tí víc se mě to dotklo.. a to že si použil prvě jméno Filip.. osud?.. kdo ví..

krása, jako vždy.. a já se opět loučím se slzami v očích..

17.05.2008 21:24:00 | Světluška =)

Nevím, jestli je moje jméno záměrné nebo ne.. asi spíš ne, každopádně se mi to díky němu četlo ještě záživněji... a po přečtení.... se trdlíkovské koutky očí schovaly do úplně jiného závoje.. hele..Davísku... chybí mi to naše psaní.... fakt že jo :-(

Měj se krásně....

...

16.05.2008 16:22:00 | Zamilovaná do nezamilované doby

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí