Jednou jsme šli lesem...

Anotace: ne, není to smyšlené :( bohužel. Z povídky se nakonec vyklubalo vylití srdéčka. Takže se to nakonec pomalu nedá ani číst.

Šli jsme lesem. Bylo krásně teplo, po krátkém dešti. Vyšlapaná cestička vedla střídavě z kopce a do kopce, občas někde ležel spadlý nějaký ten žlutý list. Krajinu kolem nás tvořily hlavně listnaté stromy a kolem této cesty rostly i jehličnany. Před námi i za námi se sem tam objevil nějaký spěchající člověk, mladý pár s kočárkem nebo belhající důchodce.
Šli jsme těsně vedle sebe, stejnou nohou a držíce se za ruku. Byli jsme převážně ticho, ale před malou chvilkou jsi začal mluvit o tom domečku. O tom domečku, co je už dnes tvým. Do kterého se budeš do roka stěhovat a já tě budu za další rok následovat. Začala jsem mluvit i já. Než se k tobě přistěhuju, vše upravíme podle sebe. Hezky to tam vymalujeme, koupíme si nábytek z IKEI a budeme spát spolu v jedné posteli. Jakou že má ten domeček barvu, říkal jsi šmoulově modrou a oranžová střecha? Tak vevnitř může být černý, vždy černá + nějaká barva k tomu. Může se do toho domečku nastěhovat i tvůj bratránek, nebo rovnou tvůj bráška. Pokoj tam pro jednoho z nich přeci je. A budeme mít děti? Ano! Nikdy jsem děti nechtěla, ale od té doby, co jsem s tebou, je mít chci. Chci nejdřív kluka a pak holku, protože ta holčička bude mít super pocit, že její starší bráška ji bude chránit před zlem, potom budeme mít ještě jednoho kluka. Ta holka mi potom pomůže se o něj starat zatímco náš nejstarší syn už pomalu půjde z domu. Mimo děti chci chovat potkany. Né že mi je budeš brát pro krmení svých hadů! Budeme mít psa? Chtěla bych chrta... ale bude ideální spíš nějaký menší, máš pravdu. Ale víš, co musíme mít? Černou kočku! Souhlasíš? Tak to je bezva. Potkani, hadi, kočky, psi a děti v jednom domě.
Těším se, až se ráno budeš probouzet a rozespalý se půjdeš umýt, půjdeš do kuchyně, kde bude čekat snídaně, kterou jsem ti připravila, když jsem se vypravovala, protože jak se znám, budu do práce vstávat dřív než ty. Než půjdeš do práce, vzbudíš děti, které tě budou ukecávat, aby dnes do školy nemusely...
Budeme vydělávat penízky jen pro nás dva, budeme spolu chodit nakupovat, budeme spolu...
Budeme se spolu o víkendech probouzet a spolu každý den usínat. Budeme se dlouho válet v postýlce a dohadovat se, kdo udělá snídani a před spaním budeme dávat rychlovky pro lepší spánek. Budeme se objímat půl noci, střídavě se budit a pusinkovat toho druhého hned jako první věc po ránu.
Když jsem šla po procházce ten večer spát, jako vždy jsem děkovala za to, že tě mám. Každý večer (nebo ráno) to samé. Vždy jsem děkovala (Bohu? Tvé matce?) za to, že existuješ, že já mám zrovna to štěstí stát vedle tebe a bez zábran tě objímat.
Krásné, že?
Ve chvíli, kdy jsme se o pár dní později bavili detailně o nábytku (a taky ho jeli "vybírat") jsem tomu také věřila.
Nemožné, co?
Teď už jo.
Teď už je pro mě nemožné vše. Tak, jak snadno jsem si tě získala, jsem tě i snadno ztratila.
Říkal jsi tak ošklivé věci a skoro ze dne na den si se měnil z krásného silného prince na zuřící hloupé zvíře. Mám to v hlavě a nemohu to zapomenout. Tvoje láska, úsměv a štědrost přestaly existovat. Možná se usmíváš, ale nikdy už nevěnuješ svůj úsměv mně. Je ti jedno, že já tu pomalu a bolestivě umírám v mukách, neohlížíš se, neposloucháš svá slova. Celý ten čas - pomalu rok? - jako by nebyl. Z citlivého roztomilého kluka se stává šutr křížený se sviní. Kam se podělo tvé Já?
Víš teď kde já jsem? Teď sedím doma, brečím, usilovně brečím, abych to ze sebe nějak dostala. Ani ta krev, co mi teče, už nepomůže. Bolí mě hlava z toho, jak se ve škole snažím ty slzy zadržovat. Bolí mě i z toho, jak s ní mlátím po večerech do zdi, abych ze sebe vylila ten vztek nad sebou sama, abych přehlušila psychickou bolest bolestí fyzickou.
"Víš co? Tak čau!".
Občasné pokusy o příjemnější tón tvého hlasu bodají jak nože do mého těla, protože já tu přetvářku a neupřímnost vidím. Po roce už ji rozeznám.
Domeček? Rozplynul se. Zvěřinec? Rozplynul se. Děti? Nebudou. Sny? Přestaly existovat. Už zbyly jen vzpomínky.
Vzpomínky, při kterých já brečím a srdce krvácí. Vzpomínky, které ty už ve své hlavě neuchováváš.
Vzpomínky, kvůli kterým jsem každým dnem blíž a blíž zkáze, zatracení, zoufalství a temnotě. Ničí mě zevnitř, protože vím, že se už nikdy opakovat nebudou, i když jiné přání já teď vážně nemám.