Vánoční přání

Anotace: Krátký, sentimentální a sladkobolný příběh o jednom vyplněném přání. Psáno zhruba před rokem. Když zanecháte koment, budu ráda.

Seděla na sněhové peřině, která pokrývala zemi a pozorovala temně inkoustově modrou oblohu, posypanou zářivými hvězdami. Všechno kolem ní jako by zmizelo a zbyly jen ty zlaté body, svítící vysoko nad ní. Pousmála se. Když byla ještě malá, myslela si, že hvězdy jsou jen díry v podlaze nebe, kterými proniká světlo. Jenže...už dávno nebyla ta malá holčička, žijící jen ve svém světě, oproštěná od starostí a bolestí života. Lehký, prchavý úsměv, který se jí na chvíli objevil na zmrzlé tváři se vytratil, místo něj semkla pevně rty a v očích ji znovu podezřele zaštípalo. Ale slzy nepřicházely, vlastně už nemohla ani plakat.
Náhle se jí srdce zaplnilo pocitem nespravedlnosti. Proč ona? Proč? Copak už toho neprožila dost? Žila jen s maminkou, otec jí zemřel před rokem. Svoji matku milovala, vytvořilo se mezi nimi silné pouto, přesto měla pocit, jako by jí něco scházelo. Myslela si,že nic a nikdo nemůže nahradit místo v jejím srdci, které zůstalo prázdné, ale mýlila se...Byla to jiná láska, přesto ji dokázala znovu přivést zpět k životu.
Robina poznala vlastně jen náhodou. Kupovala tenkrát vánoční dárky, měla plnou náruč, když do ní náhle někdo prudce vrazil a jí se věci rozsypaly po zemi. Sklonila se, aby rozházené zboží posbírala, a když vzhlédla, setkala se zeleným pohledem černovlasého chlapce, který se na ni usmíval a pomáhal jí posbírat dárky. Znovu se jí vybavil ten nádherný pocit, který se jí tehdy rozlil po celém těle. Pak to šlo ráz na ráz, byla láska na první pohled. Robin ji na revanš, že do ní takhle vrazil, pozval na čaj a od té doby se od sebe nehnuli. Pro Annie to bylo nejnádhernější období jejího života. Nezáleželo na tom, kde s ním byla, hlavně, že byl vedle ní, objímal ji a ona cítila jeho přítomnost a lásku, kterou ji zahrnoval.
Dostala zlost, emoce s mávaly, vlastně ani nevěděla, co cítí. Zadívala se na jezero, pokryté ledovou vrstvou, ve které se odrážel stříbřitý svit měsíce a vzpomněla si, jak tady minulé Vánoce s Robinem procházela, on jí šeptal do vlasů, že ji miluje. Plánovali, že další Vánoce prožijí znovu spolu. Hořce se ušklíbla, teď už ví, že plány nemusí vyjít.
Před týdnem havaroval na zledovatělé silnici, zemřel na místě. Nebylo mu pomoci, tvrdili lékaři. Annie si na nic nepamatuje, tohle věděla od maminky, když se totiž dozvěděla, že Robin zemřel, omdlela. Co se dělo po tom, jí splývalo do nezřetelné mlhy. Když se probrala, nechtěla tomu věřit, ani nemohla. Časem si musela připustit, že to celé je pravda. Mátožně sedávala u okna a hleděla na zimní krajinu. Nevnímala, upírala pohled kamsi do dálky, v duši prázdno. Z její bytosti vyprchal jakýkoli život nebo city. Byla jen prázdnou skořápkou, která chodila, nevěděla kudy, jedla, nevěděla co.
Až dnes, na Štědrý večer se z jakéhosi popudu probrala ze své letargie a vydala se sem, na jejich oblíbené místo. Přímo hltala obraz přírody, která ji obklopovala. Velkou smuteční vrbu, rostoucí u jezera, teď holou a bez listů, s větvemi obalenými třpytivým sněhem. Vládlo tu ticho, které její bolavé nitro zahlcovalo úlevným klidem.
Zachmuřila se, bylo to divné, ale všechny hvězdy, které dosud problikávaly na nebi pohasly a zbyla jen jediná, která se neustále zvětšovala. Annie zavrtěla hlavou, to se jí muselo jen zdát. Oslepila ji bílá záře, zakryla si oči dlaní. Pak ji pomalu odtáhla a váhavě se podívala před sebe. To co spatřila, jí vyrazilo dech.
"Neboj se..." Hlas té bytosti byl jemný, zněl jako zvonění stříbrných zvonečků. Annie na ni překvapeně vyvalila oči a vykoktala ze sebe:
"Kdo jsi?"
Bytost se usmála.
"Jsem hvězda, spadla jsem na zem, abych někomu splnila jeho vánoční přání."
Annie byla přesvědčená, že má halucinace, ale jestli byl tohle sen, byl to hezký sen. Smutně se pousmála:
"Mám jediné...aby se mi vrátil."
Hvězda si povzdechla. Ve vlasech se jí zatřpytily zlatí nitky a na tom místě, kde stála, sníh roztál a vyrašila svěže zelená tráva.
"Můžu ti ho přivést zpátky, ale jen do rána...pak musí zpět...a je tu ještě něco...nebudete spolu moct mluvit..."
Annie si odhrnula pramen vlasů z tváře. Tohle bylo kruté. Přesto příliš nepřemýšlela, nechtěla vědět, jestli dělá dobře a kývla.
"Nevadí..." šeptla tiše. Asi byla sobec, ale myšlenka, že by ho znovu viděla, byla s ním, ji naprosto pohltila. Do očí ji znovu zabodala obrovská záře a když je znovu otevřela, stál před ní. Chvíli na něj zírala...a potom v ní vybuchl gejzír pocitů, nevěděla, jak se to stalo, ale náhle se objímali a jí po tvářích tekly slzy. Zvedla hlavu a znovu hleděla do těch zelených očí, plných něhy a lásky.
Měla pocit, že se hodiny se splašily a nenasytně ukrajovaly z koláče minut, které jim zbývaly.
Čím víc se blížila chvíle, kdy ji měl Robin opustit, tím víc panikařila. A když se čas naplnil, černovlasý chlapec pohladil Annie po tváři, přitáhl si ji k sobě a jejich rty splynuly v polibku. Posledním.
Ráno ji probudily chladné paprsky slunce, které stydlivě vyklouzlo zpod nadýchaných obláčků. Annie pomalu a ztěžka rozlepila oči. Už tu nebyl. Skousla si ret, nevěděla, jak to pro ni bude těžké, když ji opustí podruhé. Sklopila hlavu a snažila se ovládnou slzy, které se jí tlačily do očí. A potom její pohled padnul na písmena, třpytící se ve sněhu. V kupě namodralých vloček byl vyrytý nápis – Miluju tě.