Tíživý tikot nástěnných hodin

Anotace: Jen taková splácanina

Do okna vnikaly světla z policejních majáků. Všude byl šrum a hlasitý pláč dvou rodičů. Na nástěnných hodinách ukazovaly ručičky za pět minut 11 hodin večer. Do pokoje vešli tři policajti a lékař. Našli dívku. Byla schoulená ve velkém žlutém křesle. Její tvář zdobila bílá barva a rty byly fialové jako trs borůvek. Měla dlouhé, rozpuštěné, černé vlasy a na pleti zaschlé slzy od pláče. I přes tohle všechno byla hezká. Ne jako modelky a krásky na obálce časopisů, ale měla svojí krásu. Takovou, která vás přinutí koukat a neodtrhnout oči. Lékař povzdechl, dívku prohlédl a tiše kývnul hlavou, aby dal pokyn k odnesení těla. Na stole ležel růžový papír, na kterém byl napsán dopis na rozloučenou a dvě platíčka prášků na spaní. Venku se zatím sešli všichni lidé z ulice. Šeptali si a koukali na sebe s velkýma otazníkama. Ve dveřích se objevili dva policajti vynášející mrtvou dívčinu. Všichni utichli. Jen dívky matka vykřikla „ Neeeeeeee „ a vrhla se na dívku. Nemohla se smířit s tím, že její holčička si vzala živo. Třetí policajt odtrhnul ženu od těla přikrytým černým pytlem a do rukou ji vložil dopis.
„Upřímnou soustrast, je mi to moc líto. Zítra za Vámi ještě musíme přijet, abychom sepsali papíry. Budete moct? A ještě …Ten dopis budeme zítra potřebovat. Je to důkaz„, kouknul se na ženu. Ta ztěžka polkla a přikývla hlavou.
***
Druhý den začali s výslechem.
MATKA
„Proč si myslíte, že si vaše dcera vzala život?„
„Já…nevím. Ona byla vždycky taková usměvavá. Milá. Od nikoho si nenechala nic líbit. „Žena se rozbrečela.
„To bude zase dobré, nebojte„, snažil se policajt utěšit ženu. „Nezměnila se v poslední době? Nechovala se jinak?„
„Ne, ne aspoň o tom nevím. Víte my s manželem jsme dost dlouho v práci. Přijíždíme kolikrát až pozdě večer a to už Laura většinou spala. Vídali jsme se vlastně jen o víkendech. Ale doma byla pořád usměvavá. Ve škole byla velmi úspěšná. Chtěla se stát lékařkou. Hodně se učila.„
„Měla nějakého chlapce? „
„Nikdy nám o žádném nic neřekla. Asi ne, to bude vědět její kamarádka Natálie. Jsou…teda byly moc dobré kamarádky.„ A zase ty proudy slz .
„Je mi to trapné, ale už jste přečetla ten dopis? Potřebovali bychom ho. Třeba z něj zjistíme, proč to udělala.„
"Ne, ještě jsem neměla odvahu si ho přečíst. Tamhle je.„ Ukázala na skříňku v obývacím pokoji.
„Chcete si ho přečíst?„
„Zatím ne, ale jestli vás mohu poprosit, udělejte mi kopii a pošlete mi ji, prosím.„
„Zajisté." "Už vás nebudeme zdržovat. Děkuji. Zajdu ještě za vaším mužem. Nashledanou,„ podal žene ruku a odešel za jejim manželem .

OTEC
„Nevíte odkud měla vaše dcera prášky na spaní?„
„Ty byly mojí manželky. Měla problémy se spaním„, povzdechl muž.
„Už jsem mluvil s vaší paní a říkala, že neví o žádném chlapci, kterého by vaše dcera měla. Nevíte o tom něco vy?„
„Nikdy o žádném nemluvila. Víte ona byla dost tichá. Nikdy se nesvěřovala s problém. Nechápu, proč to udělala. „Sklopil hlavu otec
"Takže žádné změny jste si nevšiml? Jakékoliv.„
„Ne. Jen možná, že trávila víc času venku, ale to se mi asi jenom zdá. Já ji moc nevídal. Většinou jsme byli s manželkou ve firmě a vraceli jsme se pozdě večer.„
„Dobře, to mi bude stačit. Děkuji vám za váš čas. Nashledanou . „ rozloučil se i mužem a odešel .
***
Další den se ještě setkal s Lauřinou kamarádkou Natálií .
„Ahoj. Prý bys mohla vědět něco o Lauře. Byly jste prý hodně dobré kamarádky.„ Oslovil dívku.
„Ano. Byly jsme jako sestry. Ach….„ Natálii se začali po tváři kutálet velké slzy.
„Nechci tě moc dlouho zdržovat, je to pro tebe asi hodně těžké. Jen nevíš něco, co by nám mohlo pomoct? Nesvěřila se ti s něčím? Něco, co jí trápilo? Neměla nějakého chlapce?„
„Ona se moc nesvěřovala, ale psala si deník. Třeba v něm něco bude. Má ho v krabici pod postelí. Chlapce? O někom mi říkala, ale nikdy jsem ho neviděla. Jo, jednou. Zdál se mi takový divný. Nehodil se mi k Laurince. Ona byla takový slušná, milá. On byl takový frajírek. Myslím, že se jmenoval Martin, ale dál nevím. K nám na školu nechodil. Ona Laura byla taková cílevědomá, chtěla se stát doktorkou. Ve škole měla skvělé výsledky. Dneska jsme dostali oznámkované písemky z biologie…ona se strašně bála, že dostala špatnou známku a přitom dostala jedničku a už se to nikdy nedozví.“ Natála se opět rozbrečela .
„ Děkuji Ti za informace. Už Tě nebudu zdržovat. Drže se.„ Rozloučil se i s Lauřinou kamarádkou a odešel .
***
Poté šli dva policajti znovu k Doležalům. Našli Lauřin deník. Zapisovala si každý den. Matka ho vzala do ruky a začala číst:

12.12.2008
Miluju ho! Strašně moc, ale nevím, jak to mám říct našim. Určitě budou proti. Poslední dobou jsou divní, pořád jsou jen v práci. Nikdy si ani ničeho nevšimnou…..

Matka na chvíli utichla a podívala se na manžela. Ten jen sklopil zrak a povzdechnul si. Policajt vybídnul ženu, aby přečetla poslední zápis.

18.1.2009
Bylo to hrozné! Nevím, jestli to mám jít říct na policii, ale když tam půjdu tak mě zmlátí. Pomožte mi někdo. Tak strašně bych to chtěla říct rodičům , ale nemůžu, hrozně se stydím. Proč to udělal? Nenávidím ho, nenávidím!!!! Tak strašně to bolelo. Proč??? Proč to udělal? Já už dál nemůžu. Proč musel zrovna mě znásilnit. Promiňte mi to všichni, prosím, ale já to musím udělat .

Žena deník upustila na zem. Zhroutila se k muži do náruče. Nemohla uvěřit tomu, co teď četla .
V pokoji bylo hrobové ticho. Jen tikot nástěnných hodin vydával pravidelné ťik-ťak – ťik-ťak .

***
Doma se policajt podíval na balkoně na nebe a tiše řekl.„ Proč to ty holky dělaj…. Vždyť by se to dalo vyřešit…. „ Jeho manželka tiše pronesla. „Víš, někdy je to těžší a horší než si myslíš.„

Za tři dny chytili kluka, který měl všechno tohle na svědomí .