Vánoce2

Anotace: O něco nadějnější pokračování (a konec) první půlky povídky z 7.12., tak snad se bude líbit

Sledovala ji chladným pohledem. Věděla, co je to smrt. Viděla mnoho lidí zemřít. Viděla, jak je zabil mráz. Vždy cítila jejich touhu po životě. Vůli se se vším poprat a dokázat nemožné. Někdy jim pomohla, jindy ne. Ale tahle žena… ta zemřít chtěla. To byla věc se kterou se nikdy dřív nesetkala. Cítila tu prázdnotu, co ta žena prožívala. Cítila ji už předtím, proto sem přišla. Proto se ponořila do jejích myšlenek. Proto se po tolika letech znovu zapletla do lidských věcí.
Nemusela jí ani moc ponoukat. Stačilo jen zesílit to, co si myslela ona sama. Podívat se tam, kam ona své vědomí nechtěla pustit. Otevřít ta místa, kam obvykle lidé raději nevstupovali. A možná jí dodat trochu odvahy.
Viděla, co je smrt, ale nikdy ji nezajímalo, co pro lidi znamená. Až teď, ta její jediná prostá myšlenka, zda tyto změny nemají znamenat konec, ji přiměla se tím zabývat.
Žena za oknem otevřela krabičku, kolem které se tolik jejích myšlenek stále točilo. Byla plná drobných bílých pilulek. Vysypala si jich několik do dlaně. Zachytila její zaváhání, ale byla natolik zaujatá, že ten popud potlačila. Až tak dalece mohla vstoupit do lidské mysli. Dívala se, jak napustila sklenici vody a poté ty drobné bílé kousky spolykala. Byla bledá, tak jako lidé, kteří už svůj boj s nepřemožitelnou zimou vzdávali. Chvěly se jí ruce. Napustila si ještě jednu sklenici vody. Vycítila její přání jít se podívat na tu malou holčičku. Žena se otočila k oknu a ona měla podruhé za ten večer pocit, že dívá přímo na ni. Poté jí sklenice vypadla z ruky a sklo se rozletělo po podlaze. Zůstala stát bez jediného pohybu, ale místo úžasu ji zachvátila hrůza. Ženě uvnitř se podlomily kolena a zhroutila se na zem posetou střepy. Její tělo při dopadu zadunělo. Zahlédla krev. A až v tu chvíli si víc než kdy dřív uvědomila, co je to konec. A že není dobré, když ten konec někdo chce sám…

Minuty se vlekly, ale on byl jen rád, že byly tak klidné a nudné. Chtělo se mu spát, i proto se těšil domů. Jen proto se těšil na postel. Pryč byly doby, kdy dobrovolně probděl noci. Kdy mu nebylo naprosto jedno, že vedle něj leží jeho žena. Atraktivní a kdysi tak vášnivá. Ale teď? Co z nich zbylo? Kam se poděly jejich ideály? Jejich sny? A kam se mu vlastně vzdalovala ona?
Zabýval se tím často. Přemýšlel nad tím stále dokola, proto, že když se ráno s prvním sluncem probouzel na ranní směny, viděl ji, jak vedle něj spí a klidně oddychuje. Na boku, s rukama složenýma pod hlavou, jako vždy. A v tu chvíli, s paprsky pronikajícími skrz okno, byla tak krásná… V tu chvíli si byl vždy znovu jistý, že ji miluje. Že přesto, jak se hádají, jak si vyčítají první poslední, jak spolu téměř nemluví, přes to všechno to je ta stejná žena, které před dvanácti lety slíbil, že ji bude milovat a ctít, v dobrém i ve zlém, dokud je smrt nerozdělí. Splnil svůj slib, miloval ji, i v těchhle pro ně opravdu zlých časech, jen to nedokázal projevit. A bytostně pochyboval, že by ona k němu cítila ještě něco jiného než vzrůstající nepřátelství.
Zadíval se z okna. Chumelilo tam, vločky vířily kolem lamp i červeného kříže a zářícího nápisu „nemocnice“. Pod jedním světlem viděl stát své auto, už i na něm byla výrazná vrstva něhu. Nedoufal, že zrovna dnes by silničáři byli tak aktivní, aby protáhli silnice. Cesta bude zřejmě celkem nebezpečná. Povzdechl si a znovu zvedl ze stolu noviny. V tu chvíli se rozletěly dveře.

Sanitka se s blikajícímy světly řítila ulicí a vločky ve vzdušném víru po jejím průjezdu tančily ještě mnohem divočeji. Sníh od kol odletoval daleko za krajnice a stopy po ní narušovaly poklidnou celistvost bělostné pokrývky. Vyrývaly dvě hluboké jizvy do zimní idylky. Jizvy, které jen stěží do rána zapadají čerstvým sněhem.
Holčička uvnitř plakala. Tiše, tak jak někdy za nocí. Choulila se v rohu, kde si ji ve zmatku, který okolo panoval, nikdo nevšímal. Nehýbala se, jen ramena se jí chvěla a po tvářích jí stékaly slané slzy. Neutřela je. Neměla sílu. Neměla důvod.
Tmavé oči upírala před sebe, na červená záda záchranáře, který stál před ní a zabíral jí celý výhled. Nevnímala ho, byla ztracená ve svém světě. Jen z dálky k ní doléhal okolní hluk, jakoby zpomaleně se muž před ní pohyboval, jako ve filmu jí připadalo vše, co se uvnitř dělo. Ano, jako ve filmu, protože tohle přece nemohla být realita. Pouhý sen, noční můra, ze které se ráno probudí a půjde s mámou a tátou sáňkovat. Budou se smát a všude kolem bude plno sněhu. Máma se bude usmívat, konečně, vesele, přirozeně, od ucha k uchu. Nebude smutná, tak jako už dlouho. Nebude ji trápit nic, čemu ona nerozumí. A v žádném případě tam nebude ležet na podlaze, mezi střepy a krví, nereagujíc na její zoufalé volání, nereagujíc na nic.

Stála v rohu a vzduch okolo ní byl o něco chladnější. Studeně modré oči upírala na scénu před sebou. Ještě nikdy nezpůsobila nic takového. Ještě nikdy nebyla tak blízko lidem. Cítila strach, dalo-li se to tak nazvat. Jejich blízkost ji činila slabou. To, co právě udělala ji připravilo téměř o všechny síly. Nechápala, proč s nimi jela, co si od toho ještě slibovala. Už tak ublížila až příliš, věděla to. Proč se tedy nepoučila a nevrátila se raději rychle zpět do hor? Proč jen tu teď stála a pozorovala tenké zlatavé nitky života, které mohla vidět jen ona? A hlavně, zatraceně, proč jí na tom všem najednou tak záleželo?
Stála v rohu a přemýšlela. Mockrát viděla smrt, ještě víckrát neštěstí. Občas jí prošel závan lítosti, ale nikdy ne takhle. Někdy ji ten chvilkový popud přiměl pomoci, utlumit mráz, dodat sílu – ale tentokrát nemohla. Sama byla příliš slabá, než aby mohla posílit tu ženu. Přitom… udělala sice hodně, ale nezdálo se jí, že až tolik. Tak moc, aby jí opravdu nezbývalo skoro nic. Aby mohla být jen nezúčastněným pozorovatelem, jako ta malá holčička. Čím to všechno bylo způsobené? Znovu se jí v mysli objevilo slovo konec. Čekalo ji tedy brzy to samé?
Sanitka na zasněžené silnici poměrně prudce zatočila a jen několik metrů před ní se objevila budova nemocnice. Závora v vjezdu byla otevřená a před vchodem na pohotovost čekali další dva lékaři. Vůz zastavil jen kousek před nimi a muži uvnitř otevřeli zadní dveře. Popadli ženu na nosítkách a s pomocí druhých dvou ji rychle a šetrně vyndávali ven. V tu chvíli se holčička v rohu zvedla a jeden ze dvou nových lékařů si jí všiml.
„Šárko, co se-“ začal, než hrozně zbledl, téměř tak, jako ležící žena. „Proboha, Evo…“

Neodešla, i když jí bylo jasné, že měla. Zlaté nitky se trhaly, nezávisle na veškeré snaze lékařů, na zoufalství toho z nich, který stejně jako malá holčička nedokázal zadržet slzy. Viděla, že je jejich boj prohraný a věděla, že nemůže pomoct. Cítila jeho odhodlání, tak velké, jako u lidí v horách, ba ještě větší, ale marné. Téměř slyšela otázku „Proč?“ která vyplňovala celou jeho mysl. Tušila, že ve vedlejší místnosti pláče ta holčička pod péčí sester, teď už ne tiše, jako před tím.To byla jen v šoku, moc zatím nevnímala, co se vlastně stalo. Ale teď už jí to došlo.
Zamyslela se, co by se vlastně stalo kdyby se nezamíchala. Odložila by tu krabičku? Nebo by se i tak odhodlala?A kdyby dnes ne, co příště? O „minule“ a „příště“ ta žena přemýšlela nejvíc. Ale proč vlastně?
Znenadání pocítila závan chladu. Ne zimy, mrazu, který přinášela ona, ale jiného. Toho pocitu, kdy lidé dostávají husí kůži, směsice strachu, samoty, konce…. Zatnula ruce v pěst. Stál za ní a tiše a trpělivě. Jeho chvíle tedy už brzy přijde. Nikdy nečekal dlouho. A nikdy nechodil zbytečně.
„Až zemřu já, taky pro mě přijdeš ty?“ ozvala se do ticha, které v místnosti zavládlo. Lidé si to neuvědomovali, ale vycítili ho. Být uvnitř nějaká zvířata, začala by vyvádět. Lidé jen podvědomě ztichli. Akorát žena na lůžku o něm mohla vědět. O něm i o ní.
„Ty nemůžeš zemřít, to přece víš,“ odpověděl jí hlubokým, staletími znějícím hlasem. Stejně jako ona byl věčný. Od nepanšti do nekonečna. Ač se sebou si posledních několik hodin nebyla tak jistá.
„A co to teda je? Ty věci co cítím? Vím, že jsme nesmrtelní, ale zároveň nemáme mít emoce. Ty jsou lidské. A lidskost znamená slabost.“ Šokovalo ji, že se jí chvěje hlas, když ta slova říká. Ani to se nemělo dít. Možná že to překvapilo i jeho, protože mlčel. Otočila se na něj a upřela tázavý pohled do tmy pod kápí. Nemohla vidět jeho oči – stál ve stínu jako vždy, když dorazil plnit svou povinnost. On se svého údělu držel. To jen ona dnes dělala chyby.
„Ty změny neznamenají konec,“ promluvil konečně, na rozdíl od ní pevným hlasem. Neměl strach. Neměl proč ho mít. Vždy byl mnohem silnější než ona, nikdo nebyl tak mocný jako on. Vysoký, v černém rouchu, vážný, tichý, neúplatný. A nejen lidé z něj měli strach. I ona k němu dřív cítila respekt. Až dnes to bylo jiné.
„A co tedy?“ nechtěla upustit od tématu. Cítila na sobě jeho pohled a snažila se být dost silná alespoň na to, aby svýma očima neuhnula. Věděla, že do jejích myšlenek on vidět nedokáže, stejně jako ona do jeho. Byla za to vděčná.
„Něco jiného. Něco co-“ nedokončil. Přerušil ho zoufalý výkřik za jejími zády. Ohlédla se a zároveň spatřila, jak on postoupil dopředu.
„Ne,“ ozvala se dřív, než se nad tím stihla zamyslet a položila mu ruku na rameno. Na chvilku se zarazil, ale pak ze sebe její ruku setřásl.
„Musím,“ zavrtěl hlavou a k jejímu překvapení to znělo omluvně. Možná i smutně. Ale u něj?
„Prosím tě, počkej,“ odmítla se vzdát. Proč jí na tom tak záleželo? Na té ženě, která se rozhodla zemřít sama už když byla dítě? Jen proto, že jí k tomu dopomohla ona? Vždyť to nebylo nic až tak výjimečného. Nebo proto, že ten pocit, co ji k tomu dohnal byl tak podobný tomu, co ona cítila od té doby co… „Už proto, že jsou Vánoce. Už proto, že každý si zaslouží druhou šanci.“ Doplnila rychle, když viděla, že už je téměř u ní. Ty dvě věty byly jen nahlas vyslovené myšlenky toho muže. Nevěděla, jestli to poznal, nicméně se znovu zastavil. „Každý,“ dodala spíš pro sebe a on se na ni otočil. Tentokrát stál proti světlu a ona mohla vidět, že i on se změnil. Že i on měl v pohledu cosi co tam předtím nebylo. Chtěla ještě něco říct, ještě něco dodat, ale nedokázala to. Ten pocit, ta prázdnota, co ji předtím zavolala, se najednou vrátila. A ji napadlo, že on jí možná rozumí, protože cítí to samé.
Uhnul očima a beze slova zamířil pryč. Přístroj u ženiné postele začal znovu pravidelně pípat. Místnost opět naplnil zmatek, jen ona stála a pozorovala ho. S každým jeho krokem se cítila hůř a hůř. Doufala že třeba… že třeba co? Vyčetla si duchu. Že třeba i u něj se projevily emoce a že to, co se stalo si jen nenalhávala? Že nejenže nezapomněl ale, stejně jako ona, zapomenout nechtěl? Proč byla najednou tak bláhová? Měla by se vrátit do hor. Doplnit si tam nové síly. Vrátit se k tomu, co dělala vždy. Stát se znovu vznešenou ledovou královnou.
Jenže poté se zastavil. Zastavil a otočil na ni. Kápi měl výjimečně dole a ač nic neřekl, věděla, proč to udělal. Měla chuť se rozesmát, tak jako muž za ní. Zaplavila ji radost a rozeběhla se za ním.
Byl štědrý večer a venku se po krátké pauze znovu rozesněžilo. Kdesi štěkal pes a v nedalekém kostele se kněz právě připravoval k půlnoční mši.
Byl štědrý večer, rodiny zasedaly do lavic, lidé stáli i na chodbě, a tiše čekaly. Zazněly varhany a jeden muž, sedící na židli u nemocničního lůžka, děkoval Bohu, ač v něj už dávno věřit přestal. Venku chumelilo a na okně se objevil nádherný ledový květ.
Pomalu se překulila půlnoc a holčička na mužově klíně usnula. Zdálo se jí o sněhu a o horách. Zdál se jí nádherný sen a ona věděla, že když budou chtít dokáže se vyplnit. Od čeho jiného by tu jinak byli Vánoce?