Pětačtyřicátá

Anotace: *

Sbírka: Smutky koček na interstate

Po pětačtyřicáté už dlouho nikdo nepřijel, viď, Daisy?
Dívala se na mě těma svýma věrnýma očima, jak to umí jen krávy, když jsem jen tak posedával ve stínu verandy. Asi před týdnem se utišil vítr a s ním sedl i všechen prach. Teď teprve nastala ta pravá srpnová vedra a lopaty větrníku se ani nehnuly. I ta stará Daisy se stěhovala spolu se stínem, který vrhala stodola. Čím byla starší, tím hůř tyhle teploty snášela. Hřber už měla léty propadlý, jako by snad na něm nesla všechny moje lásky.
První byla Loretta, pamatuješ? Jezdila po městě jak blázen a já jsem jen čekal, kdy se jí ta stařičká dodávka rozpadne. Nevím, jak to udělala, ale nikdy se tak nestalo. Byla kouzelná. Vždycky přijela k baru, rozcuchaná a špinavá, ale dovnitř vkročila jako pravá dáma. Tak jsem ji jednou pozval na koláč.
Daisy, byl jsem blbec, a to se neodpouští. Asi proto mě jednou brzy ráno - slunce ještě ani nebylo na obzoru - probudil zvuk motoru. Odjížděla.
Po pár letech mi do života vplula Patsy. Bylo to děvče o deset let mladší než já a pamatuju si, že jsem se do ní zbláznil úplně jak malej kluk. Působila jako zjevení, jako vystřižená z katalogu. Snad milionkrát jsem si v noci opakoval, že se k sobě nehodíme, že jsme jak kráska a zvíře a ona byla tak nesnesitelně křehká, jak vedle mě oddychovala. Jakoby ji i vánek z nedovřeného okna mohl zranit. Zapřisáhl jsem se, že neudělám tu samou chybu a budu si jí všímat.
Roky plynuly a Patsy mi vzaly lednové deště. Tehdy jsem si sednul na schody před vchodovými dveřmi a dlouho hleděl před sebe. Na tu starou stodolu a na cestu, svou pětačtyřicátou, která zřejmě neměla nikde konce a kterou teď déšt měnil v řeku.
Daisy, tebe jedinou mám.

Pak jsem uslyšel zvuk motoru. Přijel tmavomodrý sedan se závojem prachu zazadními koly a vystoupil z něj mladý člověk v obleku. Namířil si to ke mně a místo pozdravu začal šmátrat v saku. Podíval jsem se na jeho tvrdý obličej a tělem mi projela vlna strachu zároveň s jakýmsi podivným pocitem smířenosti. Zůstal jsem sedět.
V jeho ruce se pak zableskla brožovaná kniha a ten člověk se představil jako agent zásilkového obchodu. Nevěříce jsem na něj zíral, i na ten jeho katalog, ve kterém nic nebylo a jen mu opakoval, že léta se tu už nikdo nezastavil.