Něco končí

Anotace: http://www.youtube.com/watch?v=PRGqb3M4kSE&feature=channel

Na město se snášela tma, a ona nastupovala do trolejbusu. Chystala se na cestu, aniž by tušila, co ji čeká na jejím konci, jediné co věděla, bylo KDO ji tam čeká. To byla jedna z mnoha věcí, která ji děsila, ale zároveň vzrušovala. Nedokázala odhadnout, jakým směrem se dnes posune její život, ale ať už by to bylo jakýmkoliv, dnešní den se stal přelomovým. Každopádně, ať už dnešek dopadne jakkoliv, bude to pro ni lepší. ,,Pravda, ať už jakákoliv, je unesitelnější než nejistota," říkávala často, a tímto heslem se začala řídit.
V kapse ucítila vibrace mobilu. Lekla se. Co když dnešek ruší? Ale ne, jen sms od člověka, přejícího jí štěstí. Při čtení se nemohla neusmívat. Bylo fajn vědět, že je tu někdo, kdo ji podpoří. Přestoupila na šalinu a v duchu děkovala za to, že pomalu, ale jistě přicházela tma. Žaludek měla jako na vodě, pěstí se praštila do břicha, aby ho donutila uklidnit se, ale jediné čeho docílila, bylo to, že ji začalo bolet. V mp3 přepínala jeden song za druhým, v tu chvíli ji žádný nebavil. Snažila se najít nějaký, který je spojoval, ale na žádný nemohla narazit. Vždy jich měla po ruce víc než dost, a zrovna teď, když nějaký potřebovala...projížděla kolem místa, kde se měli sejít. Vyhlédla z okna, zda ho nezahlédne, ale nikde po něm nebyla ani stopa. To se jí nelíbilo. Ne že by pochybovala, že by přišel, právě naopak, byla si jistá tím, že příjde. Kvůli tomuto ano. Ne, šlo o to, že vždy když se scházeli, byla to ona, kdo přišel jako první. Nechodila dřív, jen byla dochvilná, což se o něm, jak se již poněkolikáté přesvědčila, říct nedalo. Se smíšenými pocity vystoupila, a zamířila rovnou na místo srazu. Na malý moment zaváhala, ale už nemohla (a ani nechtěla) couvnout. Čeho by tím docílila, když už se konečně rozhodla začít jednat? Rozhlédla se a zamrazilo ji. Stál tam. Jak ho mohla přehlédnout? To se jí ještě nikdy nestalo. Opětoval jí pohled, který ji děsil víc než všechno, co mu dnes řekla. Byla si jistá, že na ten pohled nikdy nezapomene. Zvláštní směs smutku, bolesti, lítosti...Smutku nad čím? Nad tím, co mu řekla? Bolesti kvůli čemu? Že oba nechala žít tak dlouho ve lži, nebo že řekla pravdu? A lítost? Lítost nad ní? Zahnala co nejrychleji otázky, které ji právě vytanuly na mysli a šla si pro odpovědi.
,,Ahoj" bylo jediné, na co se v tu chvíli zmohla.
,,Ahoj...tak, kam půjdeme?" ptal se hlasem, který se tomu jeho podobal jen vzdáleně. V tu chvíli už cítila, že prohrála.
,,To je jedno, můžeme to tu prostě nějak projít" odpověděla, a následovala ho.
,,Akorát nemám moc času, musím ještě skočit něco zařídit."
,,Kam?"
,,Kousek od nás."
Nastalo to, čeho se bála. Ticho. Má začít? Nebo počkat, až něco řekne on? Předběhl její myšlenky:
,,tak, začni..."
,,No...to hlavní už víš..." jak by ne? Tahal to z ní tak dlouho, až se naštvala, a v afektu mu všechno napsala. Aspoň ho tím donutila, začít to řešit. A pak se rozmluvila:
,,víš, ve mně už to hlodalo delší dobu. Ze začátku v tom všem hrál dost podstatnou roli ještě jeden člověk, tak jsem to nějak neřešila. Mnohem víc jsem si to začala uvědomovat až tak před třemi, čtyřmi měsíci." Nechápala, jak dokáže mluvit tak otevřeně.
,,Chtěla jsem ti to říct už před měsícem, na naší poslední, společné akci, ale sám jsi viděl, jak to tam se mnou dopadlo. Nejdřív jsem o tom moc nechtěla mluvit, bála jsem se, že tím akorát zničím to, co jsme spolu vybudovali..."
,,...z toho jsem měl taky strach..."
,,ale v poslední době to na mě už bylo trochu moc."
,,Co teď ode mě očekáváš?"
,,Já sama nevím. Chtěla jsem k tobě být upřímná, myslela jsem, že by jsi to prostě měl vědět. Chtěla jsem vědět, jak na tom jsem. Ty sis toho nikdy nevšiml?"
,,Měl jsem?"
,,Říkal jsi, že poznáš, co holky chcou."
,,Jo, ale tohle je něco jinýho."
,,Jasný..."
,,Nečekal jsem to." Tak to pro změnu nečekala ona. Tedy, to, že by to nečekal. Jak to mohl nečekat? Vždyť to bylo tak zřetelné...
,,Já...nevím co teď na to říct...chtěl bych mluvit, ale nevím, jaký slova použít..." Podívá se na ni jedním z mnoha ze svých tázavých pohledů.
,,Co teď ode mě čekáš?" položí ji znovu tu stejnou otázku.
,,Jednou jsme spolu mluvili o tvé minulosti...takže se dá říct, že nic...chtěla jsem k tobě být konečně upřímná. Já ani pořádně nevím, proč jsem ti to chtěla říct zrovna teď. Nejspíš proto, že se teď dlouho neuvidíme, a tak to bude asi lepší, a oba budeme mít čas se nad tí zamyslet."
,,Já mám jeden takový problém, pokud se to tak dá říct, nevím, jak to zformulovat."
,,Blok?"
,,Ne, blok ne...Ach jo, chtěl bych mluvit, ale nemůžu najít slova, tak zatím klidně mluv..."
,,Řekla bych, že za dnešek už jsem toho řekla víc než dost" ušklíbne se. ,,Prostě jsem k tobě chtěla být konečně upřímná, chtěla jsem, aby jsi věděl pravdu."
,,Víš, vždycky mi přišlo, že my dva toho máme hodně společnýho...jo, kam teď?" přeruší vodopád slov, když se ocitnou na rozcestí.
,,No, já nevím..."
,,Tak to vezmem´ zase nazpátek..."
,,Já bych tím hlavně nechtěla nic pokazit, přátelství pro mě vždy bylo přednější."
,,Já taky ne..." Nastane další chvíle ticha. ,,Říkej něco" zaúpí.
,,Říkal jsi, že nevíš co říct, tak ti dávám prostor k přemýšlení."
,,Hey, já vůbec nevím...není to nějak moc silný, že ne?"
Zásek. Panika. Co teď? Rychle nějakou lež...
,,No....už bylo i něco většího..."
Něco nesrozumitelného zahuhlal.
,,Doufám, že budeme moct přeskočit takovýto..."
,,...tady ten rozhovor? Smazat ho?"
,,Ne to ne...prostě takovýto trapný cosi, co po takovýmhle zjištění bývá."
,,To bych byla ráda."
,,Na kterou jdeš zastávku?"
Ukázala mu:,,na tamtu, ta je blíž."
,,Dobře, mě to jede hned odvedle."
Další chvíle trapného ticha. Nevěděla co říct. Nevěděla, co by mu na to ještě mohla říct, proto se opakovala:
,,jak už jsem řekla, pro mě je přátelství a kamarádství přednější, takže se nemusíš bát, že bych tě nějak pronásledovala, nebo se tě snažila uhánět."
,,To doufám" rýpne si. Vždycky si musel rýpnout. Založila ruce v bok a rádoby naštvaně řekla:
,,to bylo hnusný!"
,,Já jsem nějakej divnej, furt musím mít nějaký poznámky." Dokonce se tomu spolu zasmáli, což v tu chvíli není schopná pochopit. Zdálky zahlédne tramvaj.
,,Jedeš?" ptá se jí.
,,Asi jo..."
,,Vážím si toho, že jsi mi to řekla."
,,Já si vážím toho, jak jsi to vzal."
Zničehonic se nahl a objal ji. Nečekala to. Na kratičký okamžik se schoulila do jeho náruče, která ji na moment dodala pocit bezpečí. Dokud ji nepustil. Proč to udělal? Proč jí dal ten krásný pocit, když jí ho po několika vteřinách znovu vzal, aniž by jí ho někdy chtěl zase vrátit? Rozloučili se, a každý šel svou vlastní cestou. Měla nutkání otočit se, a také tak učinila. Jeho vzdalující se postava jí málem vhrkla slzy do očí. Ne, nesmí brečet. Ještě ne. Nastoupila, a ihned se posadila. Byla vděčná za to jediné volné sedadlo, které zůstalo volné. Zapla mp3 a už žádné písně nehledala. Věděla, že kdyby slyšela některou z mnoha těch, které je spojovali, hráz by se protrhla. Vyhlédla z okna naproti a opět ho viděla. To už blouzní? Ale ne...stál jen naproti v tramvaji. Díval se na ni. Pokusila se o úsměv a zamávala mu. Udělal to stejné. Nesnesla už pohled na něj, a raději se odvrátila. Dost už té přetvářky! V očích cítila slzy a snažila se je zahnat mrkáním. O něco později se znovu ohlédla. Zrovna přepínal písničky v mp3. Malá krabička, která pro něj znamená neskutečně moc. Tramvaje vyjely současně. Sledovala ho, dokud se nerozjely každý jiným směrem...