Čekání na naději

Anotace: Je hrozný čekání na šťastný konec,když víte,že se ho už nikdy nedočkáte...

Čekám...je hrozný čekání na šťastný konec,když víte,že se ho už nikdy nedočkáte...Je to krutý nebo jen omluva pro život?

Když se narodíte do rodiny,kde vás všichni mají rádi...Je to krásnej začátek života...Tak to začíná skoro u každého..Jenže můj život se zhroutil,

když jsem se dozvěděla,že mý rodiče umřeli...Při hromadné autonehodě...Docela šok,když je vám ještě 7 že? Na ten okamžik,se nedá zapomenout do konce života...

Pamatuji si,že ke mně přišla mladá paní se zprávou : "Budeš teď bydlet v krásném dětském domově se spoustou nových kamarádů"...Ano,ty děti tam byli fakt úžasný..

Všichni jsme byli jedna velká rodina a parta zároveň..To se roztrhlo v okamžiku,kdy si pro mě (v 10) přišel mladý pár..Měla sem radost,protože sem nechtěla skončit

někde u starých lidí,ale smutná zároveň protože jsem se se všemi musela loučit...Všichni brečeli...Vypadalo to,jako kdyby nám zemřel někdo blízký...Ne,prostě

sem udělala tlustou čáru za minulostí a vykročila do světa velkoměsta...

Bylo to nádherný..Dostala sem svůj vlastní pokoj a hromadu plyšáků

buďto od rodičů nebo od jejich příbuzných..Byli jsme hodně na výletech (mimochodem moji náhradní rodiče byli dost finančně založení) a já myslela,že je to

zázrak..Že se mi zpátky na zem vrátili moji rodiče...Málem sem se radostí rozbrečela...Na škole sem si našla nový kamarády a ve svých 16 letech i kluka..

Neuvěřitelný,jaký jsem měla štěstí..všechno se dařilo..Konečně,po tom hrozným neštěstí...Dokonce mě i přijali na střední...To jsme přece museli oslavit!

Máma a táta pozvali pár lidí z naší rodiny a já přizvala svýho kluka...Oslava probíhala dobře,ale těsně před koncem zazvonil tátovi mobil..Šel do vedlejší místnosti,kde

nikdo nebyl..Když přišel,vypadal hodně naštvaně..Na důkaz toho vyběhl ven a hlasitě křápl dveřmi...Nikomu neřekl kam jde,co se stalo...Prostě odešel...Máma raději

všem řekla ať jdou domů,že se tátovi udělalo zle...Rozloučila jsem se s Martinem (mým klukem) a šla za mámou,která se tátovi snažila dovolat,ale když

to na poprvní zazvonilo,ozval se z vedlejší místnosti vyzváněcí tón...Byli jsme bezradný..Tehdy,byť to bylo jen na tátu,začalo to čekání.....

Přišel až ve 2 ráno a na máminu otázku,co se stalo,odpověděl " Vyhodili mě z práce...." Ano,pro tátu znamenala práce hodně,opravdu hodně...Ale to co dělal,

dělat neměl...Jednou,když jsem přišla o hodinu později domů,jsem ho uviděla s flaškou whisky v ruce..Zvedl oči od země,podíval se na mě a začal po mě řvát kde jsem

byla.Mý odpovědi,že jsem měla doučování,zjevně nechtěl věřit,nebo byl natolik opilý,že natáhl ruku a dal mi facku... "Ty děvko! Ty mi lhát nebudeš! Je ti

to jasný?!" . "Tati,ale já..." nelhala jsem,co to do něj vjelo?!. "Do prdele,žádný ale!!" "Dobře tati,už ti nebudu lhát.Slibuju" Moje snaha zadržet pláč vydržela

do chvíle,kdy jsem za sebou zavřela dveře svýho pokoje.Ani ne za pět minut zaklepal na dveře. "Leničko,promiň.Vážně se ti omlouvám.Víš..ta práce..Lidi okolo,jak se

dívají..Prostě to nesnesu.Už ti neublížím,přísahám.Jenom to neříkej mámě,ano?" "Jo.." Po chvíli odešel.Ani nevím jak,ale usnula jsem.Po probuzení,jsem se podívala

na mobil,kolik je hodin a uviděla,že mám novou zprávu a dva zmeškané hovory.Zpráva byla od Martina : Lásko,kde jsi? Prosím ozvi se mi ju? Já tu ještě na tebe počkám

a za půl hodky půjdu.Miluju tě.pa....Do háje! Měla jsem s ním jít dneska do kina v 6 hodin a je 8!! Sakra!! Ty hovory byly taky od něj.Takže jsem mu okamžitě zavolala.

"Martínku,ahoj..Promin,tátovi zase dneska nebylo dobře a já usnula.Byla sem hrozně unavená.Strašně mě to mrzí.Odpustíš mi to?" "Achjo,no dobře.Ale příště mi dej vědět

dřív." "Miluju Tě miláčku,děkuju.Tak zítra před školou?" "Jasný.Tak pa,taky tě miluju." "Pa,měj se." Ještě že tak.Spadl mi kámen ze srdce.
Doma byl pořád jen táta a já.

Máma ještě z práce nepřišla.Brala si teď víc směn.Šla jsem se opatrně dolů po schodech podívat,co dělá.Spal u puštěný televize,tak jsem ji vypla.Jenže sem zavadila

o stůl a on se probudil. " Leni,pojď ke mně zlatíčko." Ach ne! zase z něj páchl alkohol.Pomalu sem si k němu sedla,v očekávání,co bude dál. "Chci,abys věděla,že Tě mám

strašně rád," přisunul se ke mně blíž a dal mi ruku na koleno. "a taky mi na tobě záleží.Pojď ke mně,neboj se mě." ve chvíli,jak to dořekl,svou ruku na koleni posunoval

výš a druhou mě chtěl pohladit po tváři.Ucukla jsem..

"Co to s tebou krucinál je! Poď ke mně slyšíš?! Nebo řeknu mámě,že ses se mnou chtěla vyspat.Že si mě nutila

ji s tebou podvést.Taky ti zakážu toho tvýho kluka!!!" Slzy,po tváři mi teklo tolik slz.Ale on si toho nevšímal.Bylo mu to jedno.Šla jsem za ním.Stoupal po schodech nahoru

do mýho pokoje. "Zavři ty dveře a lehni si sem do postele..No tak děleeej! Nemáme tolik času!!" Poslouchala jsem ho,musela jsem.Na mámě mi záleželo a na Martinovi taktéž.

"A teď si vyslíkni tričko...Mmm tak se mi to líbí,buď hodná a pořádně drž!" Na tváři mu dominoval zlomyslný úsměv.Tolik jedovastosti najednou sem ještě nikdy v nikom

neviděla.Rychle vyslíkl sebe i mě a za chvíli projela mnou hrozná bolest.Oči mi zalil další příval slz.Nemohla jsem,začala jsem se třást. "To mi děláš naschvál?!

Nepokoušej se,Ti říkám! Nepokoušej!" Užíval si to.I můj obličej plný bolesti ho těšil.Proč? Co se to s ním stalo?! Tohle ne! To přece nemůže! Před očima mi běžel

výraz Martina.Jeho sladký úsměv.Bože,jak já začala nenávidět člověk,jenž byl můj nevlastní otec.Za půl hodiny ho to přestalo bavit.Oblíkl se a šel dolů uklidit

lahve od pití.Uklidila jsem postel a šla se osprchovat.Ze všeho nejvíc jsem měla chuť co nejdřív smýt tu špínu z něj.Zrovna když jsem se doumyla,přišla domů máma.

"Táák už jsem doma! Copak si dáme? Donesla jsem čínu,dneska toho mám až po krk.Co říkáte?" ...On jen na mě vrhl všeříkajíc pohled a já mámě jen přikývla..V klidu jsme

se najedli a já se vydala po schodech nahoru dokončit svůj referát.Jenže po pár minutách se mi únavou zavíraly oči,že jsem to vzdala a šla spát.Na druhý den mi ve škole

učitelka dala pětku za nesplněný referát..Ve chvíli,jak zazvonilo,odvedla si mě bokem a zeptala se,jestli mi něco není.Že jsem jí v hodině nedávala pozor… " Ne,opravdu o mně nemusíte mít starost paní učitelko ." můj úsměv ji přesvědčil. "Tak dobře.Nashledanou a příště nezapomeň na nějaký domácí úkol!" ….Vyběhla jsem ven,kde už čekal Martin.Samou radostí jsem ho objala a dala mu pusu. "Ahoooj,tak co pořád se na mě nezlobíš?" "Ale to víš,že ne zlatíčko.Tak co? Půjdem do toho kina,nebo mi zase zaspíš?" strnula jsem,jenže se začal smát. "Jenom jsem tě zkoušel.Ale jít bychom mohli,že jo?" "S tebou až nakonec světa" a naše starosti zase rozpustil smích.Skoro bych zapomněla na to,že doma sedí táta a určitě hlídá,kolik je hodin.Taky že jo…Ihned,co uslyšel zaklapnutí dveří,ke mně přiběhl a scénka byla podobná té ze včerejška.Avšak jedna chvíle se mu doslova vymkla z rukou.Ve chvíli,kdy mě uhodil po druhé,jsem zavrávorala,neudržela se a spadla přímo na roh stolu. "Kurva." zaklel potichu,postavil mě a vlekl nahoru po schodech. "Dneska to s tebou nebude asi moc hezký.Tak se snaž nebo si najdu důvod,proč ti dám domácí vězení." "Tati," jako bych byla v zlým snu. "proč to pořád děláš?" S tichým uchechtnutím dodal "Lidí se mění,každý se jednou změní.Někdo k dobrýmu někdo k horšímu.Tak už to chodí holčičko.A pohni sebou,než vážně ztratím trpělivost." Při každým kroku do schodů,mi nohou projela ostrá bolest.Vůbec nevím jak tohle vysvětlím mámě a vůbec všem ostatním.Opakovalo se to samé co včera…Opakovalo se to pak i několik týdnů…Martinovi se na mě něco nezdálo,ale vypadalo to,že výmluva o mý přihlášce do fotbalu zabrala…Vždy,když jsem mámě vyprávěla o Martinovi,ON zneklidněl..To zneklidnění později propuklo v žárlivost,jenomže to dokázal perfektně skrývat.I alkohol,co mu teď posměšně koloval v krvi.Byl to dokonalý herec..Já na něm jediná mohla poznat,že z dospělého člověka,se mění v násilnického a psychicky nemocného člověka……Jednoho dne,když jsem stála před našim domem s Martinem,jsem zahlédla v okně JEHO.Menší vyprovokování by si zasloužil,tak jsme se začali líbat..Okamžitě vyrazil z domu… "Jdi domů slyšíš?! Příjdeš si pozdě domů a ještě se taháš jak nějaká štětka!" "Nepřišla jsem pozdě a navíc se tě nebudu prosit o svolení.Taky se mě neptáš,když mě chceš zmlátit,nebo když se ti hodím do postele! To kvůli tobě jsem všem musela lhát! Ty nejsi otec ty si…si pro mě CIZÍ!!!" Nevšimla jsem si toho,ale z očí mi tekly slzy.Martinův výraz byl vyděšený a tátův překvapený a zlý zároveň.V tom se otočil na Martina "Táhni domů a opovaž se někomu o tom říct!" "Nikam nejdu! Je to moje holka a hned teď ji zavedu k nám domů.Už jí neublížíte!" "To se mýlíš" řekl mu na to ON a strčil do něj.V tu samou chvíli ze zatáčky vyjelo auto a přímo před očima srazilo Martina. "Ty zrůdo jedna,cos to udělal! Svině!" řvala sem na něj….a hrnula se k Martinovi "Miláčku,to bude dobrý,ano? Prosím tě vydrž…vydrž" Další slzy na tváři…"Promiň,chtěl jsem tě ochránit,ale nedokázal jsem to." Jeho hlava klesla.Oči potáhl temný stín..To znamenalo jediný…I když už nebyla naděje,běžela jsem k telefonu a zavolala záchranku…On tam jen otupěla strnule stál…Nevšímala sem si ho…Ten člověk pro mě zemřel…Neexistuje…Je teď zavřený,za zneužívání a omezování lidské svobody.Martinova smrt byla řešena jako nehoda….Píšu tenhle příběh,abych pohnula "cosi" v těch,kteří se bojí něco říct…Já mlčela.Kdybych to oznámila,mohl ještě teď Martin žít..Na jeho hrob chodím každý den…Vím,že tam někde je…Že na mě čeká…A on zase ví,že se potkáme….Bude to velmi dlouhá doba,ale to já na něj nezapomenu….Když odcházím od hrobu,vždycky mu řeknu " Miluji Tě…Napořád" …A já vím,že mě slyší…A čeká….