Stín

Anotace: Příběh o dvouch přátelích o pomoci, lásce, smrti a slibu o pomstě

Sbírka: Smutné

"Kde je Renata Vindušková??" Zeptá se kluk dívky, která stojí nachodbě. "Támhle," dívka ukáže prstem na osobu která je asi o 3 metry dál, "je to ta s červenými vlasy." Chlapec přikývne a jde za dívkou, která k němu stojí zády. "Ahoj Renďo!" Osloví jí. Dívka se prudce otočí...Vypadá to, že nemá ani zdání, kdo je ten chlapec, který za ní přišel. "Známe se??" Otáže se a dívá se mu do očí...Zřejmě je jí povědomý, určitě ho zná, ale opravdu si nemůže vzpomenout..."To sem já...Marek, Marek Třince..." Dívka na něj nevěřícně kouká...Myslela si, že se spolu nebaví...a on se tu zjeví...přijede až z Prahy a jako by nic ji osloví...Nejde mi to do hlavy.."Dane?? C-co ty tady děláš??" Sundá si brýle a najednou je v jeho očích víc poznání než před tím..."Já...potřebuji pomoct." Ještě jednou si mě změří pohledem, "Změnila jsi se...opravdu si se změnila!" Usměji se. "To ale není, důvod proč si sem přijel...mluv..co tě přivedlo až k nám do Jihlavy??" Dan se rozhlédne a naznačí mi, že tady není vhodné o tom mluvit..."Pojď!" Chytnu ho za ruku a vedu jej ven z budovy.
Sedneme si v opuštěném parku na jedinou, nerozbitou lavičku. "Tak co se proboha stalo??" Dan je dlouhou dobu ticho a dívá se do země, než začne mluvit. "Všechno začalo jednoho dne..." Napjatě si jeho příběh vyslechnu do konce, a ani jednou ho nepřeruším..."A od tý doby mě sledujou a chtějí mě zabít...!" Zoufale na mě pohládne a já ho chytím za ruku...co teď záleží na tom, že jsme se před necelím měsícem ošklivě pohádali, tohle je důležitější!! "Ale jak ti já mohu pomoci??" Zeptám se nechápavě. On však pokrčí rameny "Nevím..udělej cokoliv..hlavně mě neopouštěj jako ostatní...i psychická pomoc dobrá!!" Pohlédnu mu do očí a usměji se.."pojď sem ty!!" Obejmu ho. "Já tě neopustím, neboj, možná bych ti mohla sehnat byt...nebo spíš místnost kde bys přežíval.." Přitisknu ho k sobě ještě pevněji a on mě též.. "Cokoliv jen když to nebude vězeňská cela!!" Začneme se oba smát.."Neboj!!"
Ubytování sem našla. Byla to spíše menší místnost ale i tak se v tom dalo přespat. Každý den jsem se s ním vídala a utěšovala ho...Není divu, že mezi námi vznikl vztah. Né přátelský ale, zase jsem se zamilovala...a on také. Zrovna pršelo a já jako milovnice deště sem kličkovala mezi kapkami a čekala na Dana...Byla mi zima, není divu bylo pět stupňů a já byla mokrá až na kost...Přišel ke mě, a když viděl jak se klepu, věnoval mi svou mikinu a ochotně mi do ní pomohl, najednou se naše oči setkali, obrátil si mě k sobě a bylo ticho..Nevím, jestli to ticho trvalo vteřinu, minutu či hodinu. Nevnímala jsem čas a o to míň, když se setkali naše rty...
Náš poslední den, co navždy rozdělil nás. Byl nevšední, myslím..byl lednový mráz...Stál u mě a ruce mi zahříval. On už neměl strach, že by mohl zemřít. Všude kolem byli lidi a jak já s ním tak on se mnou se cítil v bezpečí. Pořád mi děkoval za to, že jsem mu pomohla, a já mu pořád opakovala, že jsem nic neudělala. Najednou se v dáli objevil stín. Nevěnovala jsem tomu pozornost, ale asi jsem měla. Najednou se ozvala rána, všichni se vrhly k zemi a bylo ticho jen ta rána se ozívala a byla slyšet. Nechápala jsem ,co se děje. Najednou jsem ale spatřila něco, co mi zlomilo srdce. V mé náruči ležel Marek byl celý od krve a měl průstřel v místě, kde se nachází srdce. "Neeeeeeeeeeeeeeeeeee! Marku, neeeeee! neumírej prosím." Všechno je teď vedlejší, moje myšlenky byli jen tam, aby nezemřel, aby vydržel než přijede záchranka.. "Zavolejte záchranku, tak už jí někdo zavolejte!" Křičela jsem zoufale. Ovšem bylo pozdě.....
Ten večer jsem se šla projít. Po tváři mi stékaly slzy a jejich dopad byl tak hlasitý, a přesto ho nikdo neslyšel. Chtěla jsem křičet, vykřičet si hlasivky ale hlas mě zradil. Nikdy nezapomenu na jeho poslední slova. "Miluji tě...a...Sem tvým dlužníkem za tvou pomoc...škoda, že ti to nebudu moc...oplatit.." Říkala jsem, ať tak nemluví, že to přežije. Ovšem náhle zavřel oči a bylo po všem, ani moje naříkání, urputné volání, zoufalství a ani slzy nepomohli. Zemřel, zemřel mi v náručí. Pořád si ten okamžik přemítám v hlavě, najednou mi dojde, že se musím pomstít nebo aspoň najít toho, co to způsobil...A věřte mi, dříve nebo později ho najdu...!