THE LUCK

Anotace: Pro změnu o Synovi:)

THE LUCK

Nikdy bych nevěřila, že se to může stát zrovna mě. Že zrovna mě potká takové štěstí, ale stalo se a já jsem šťastná, nejšťastnější žena na světě, každou hodinu svého života prožívám po boku nejlepšího muže pod sluncem. Ale vraťme se na začátek do minulosti, k tomu jak to vlastně začalo.
Byl začátek října a já seděla v baru Nightmare spolu se svým kamarádem Jakem Sterlingem. Seděli jsme u stolu kousek od klavíru a povídali si. U klavíru seděl nějaký muž, neviděla jsem na něj a ani mě to nijak netížilo, první impulz, který mě přinutil se otočit ke klavíru bylo to, že začal hrát pro mě tolik známou melodii Warmness On The Soul od kapely Avenged Sevenfold. Nemůžu říct, že bych tuto kapelu nějak extra poslouchala, ale tuhle písničku jsem měla moc ráda.
„Kam brejlíš?“ Zeptal se Jake, zrovna byl uprostřed vtipu.
„Ále nic. Jen, že ten chlap hraje mojí oblíbenou písničku.“ Jake ztichnul a taky se zaposlouchal.
„No jo, Warmness On The Soul co.“ Usmál se na mě a já kývla.
„Tak se jdi seznámit.“ Popostrkoval mě.
„Ty seš střevo.“ Zavrtěla jsem hlavou, zasmála se a šla jsem si pro další drink, seděli jsme v podniku několik dalších dlouhých minut. Lépe řečno po další tři drinky, muž u klavíru stále hrál různé melodie, některé jsem znala, některé ne a zrovna ve chvíli kdy jsem stála u baru a čekala na pátý drink dnešního večera, na mém rameni se objevila cizí ruka. Vyděšeně jsem se otočila a chtěla začít ječet, načež jsem si uvědomila, že na mě nesahá žádný úchyl, ale hrozně pohledný mladý muž s úsměvem na rtech.
„Ahoj. Mohl bych tě pozvat na drink? Nebo na panáka?“ Usmál se na mě a já mu úsměv opětovala.
„No, spíš na toho panáka, drink už jsem si objednala.“ Odpověděla jsem mu a když se k nám přitočila barmanka, oba nezávisle na sobě jsme si objednali Absinth.
„Koukám, máš dobrej výběr. Mimochodem já jsem Brian, ale všichni mi říkají Synyster.“ Napřáhl ke mně ruku.
„Já jsem Batrice, ale všichni mi říkají Beth. Není to až takový rozdíl jako u tebe, ale přecejen.“ Usmála jsem se a ruku mu stiskla, ale on tu mou místo toho vzal a políbil.
„Takže zaslechl jsem, když jsem hrál Warmness On The Soul, že tu písničku znáš. Zajímavý.“
„Co je na tom zajímavýho, je to prostě pěkná písnička.“
„Posloucháš tu kapelu?“
„Ani moc ne, cédéčka jsem poslechla, mám je doma, ale neposlouchám to pořád. Jen Little Piece Of Heaven, tu miluju, Warmness On The Soul a Dear God.“
„A co kapela? Jako kluci.“
„Neznám, někde v časáku jsem možná viděla fotku, ale nijak se o ně nezajímám. Stejně to budou hovada co myslí rozkrokem, fetujou a v hlavě maj totálně vymleto.“ Když jsem to dořekla Brian, eh Synyster se zatvářil šokovaně.
„Aha, pěkný. No víš. Neměla bys soudit jen kvůli tomu, že hrajou v kapele.“
„Nejde o to, že hrajou v kapele, ale jsou to chlapy. Nemám celkově o mužích valný mínění. Samozřejmě existujou vyjímky, ale těch je málo.“
„Aha, tak proč jsi se mnou šla na panáka?“
„No“ na chvíli jsem se zamyslela „zaprvý znáš mojí oblíbenou písničku, zadruhý jsi pěknej, ale nečekej od toho, že se s tebou hned vyspim, a zatřetí panák zadarmo, byla bych blbá, kdybych nešla“ pokrčím rameny a zazubím se.
„Jo, dobrej důvod, no takže chceš si dát ještě panáka zadarmo a dívat se na hezkýho chlapa, nebo chceš jít radši za tim svým?“ Otočím hlavu ke stolu, kde sedí Jake a zubí se na mě.
„To není můj kluk, je to kamarád.“
„No, kamarád taky rád ne.“
„To sice jo, ale Jake svýho kluka opravdu miluje.“ To abych uvedla všechno na pravou míru.
„Jo, to je od něj hezký.“ Stáli jsme na baru a žvanili o kravinách dobrých deset minut, než na mě zamával Jake. Vím, že je nerad někde sám.
„Promiň, já už musím jít. Jake je nerad někde sám.“
„Jo a já bych se měl vrátit ke klavíru. No a můžeme se ještě někdy vidět?“
„Přej si to až uvidíš padat hvězdu.“ Zazubila jsem se a odešla zpátky ke stolu. Jake se na mě samozřejmě vrhnul s výslechem a během půl minuty věděl všechno co se mezi mnou a Synysterem odehrálo. Když jsme se o hodinu později zvedali k odchodu, napsala jsem na kus papíru svoje číslo a když jsem s úsměvem procházela kolem muže u klavíru, strčila jsem mu papírek pod levou ruku, nevím jak reagoval. Ani jsem se neotočila, ale pozitivum bylo, že hned další den ráno když jsem se vrátila z ranní procházky s mojí fenkou bígla Vicky, našla jsem na záznamníku vzkaz.
„Ahoj Beth, tady Brian alias Synyster, ze včera. Chtěl jsem jen vědět jestli je to správný číslo, podle zprávy na záznamníku soudim, že jo, já jsem tě jen chtěl slyšet, což se mi vlastně povedlo a teď si tu povídám pro sebe s přístrojem. Takže pokud můj vzkaz dostaneš a nebudeš mnou znechucená jakožto dalším mužem, který ale na rozdíl od ostatních myslí hlavou, i když tomu asi nevěříš, tak mi zavolej. Ahoj. Jo abych nezapomněl, moje číslo je 558-469.“ Vzkaz se ukázal jako půl hodiny starý, takže jsem okamžitě popadla sluchátko a vytočila příslušné číslo. Syn to zvedl na druhé zazvonění.
„Prosím, rezidence pana Gatese.“ Ohlásil se dotyčný.
„Hovoří comtesa deCarlton, zdravím lorde.“ Promluvila jsem vážným hlasem a na druhé straně bylo chvíli ticho.
„Beth?“ Ozvalo se po chvíli váhavě.
„Jo, jsem to já. Dostala jsem tvůj vzkaz. Omlouvám se, ale takhle ráno vždycky venčím psa.“
„V pohodě, co máš za psa?“ No a další hodinu a půl jsme protelefonovali, zvládli si vyměnit názory jestli je lepší mít fenku nebo psa, pokecali o muzice a domluvili si rande na další den večer. Na dnešek prý Syn už něco má a já ostatně taky. Musím taky nějak vydělávat, takže jakmile jsem položila telefon, zapojila jsem si notebook, pustila si starý Guns'n'Roses a začla pracovat. Dělám v reklamní agentuře a většinu svojí práce dělám doma a jen jí následně odevzdávám.

Následujícího večera se přesně v osm ozval zvonek u mých dveří. Ještě jsem se na sebe naposledy podívala do zrcadla. Moje oříškově hnědé vlasy byly stažené do falešného culíku, nebo jak se tomu vlastně říká, prostě jen dva prameny po stranách vzadu svázané gumičkou. Decentní líčení, černá tužka a hnědé přírodní stíny, na sobě mám černé upnuté šaty ke kolenům s aplikací kolem výstřihu, na nohách páskové boty a v ruce psaníčko. Trhnutím jsem otevřela dveře a než jsem stihla cokoli říct pod nohama mi proběhla Vicky a začala na příchozího skákat.
„Promiň, tohle dělá každýmu. Jinak je vychovaná, jen skákat na lidi jí nemůžu odnaučit.“ Omlouvala jsem se Synovi a snažila se vzpouzející se Vicky odklidit.
„To je v pohodě. Můj Slash to dělá taky.“ Usmál se Synyster a, jen co se mi povedlo zavřít Vicky doma, mi nabídl rámě.
„Takže, kam jdeme?“ začla jsem s konverzací.
„Nepovím, uvidíš až tam budeme. Nemáš závraťe?“
„Neblázni, miluju lezení po skalách, skákání bungee, s padákem a jakýkoli takovýhle věci související s tím, že jsi vysoko.“ Usmála jsem se a otevřela dveře od výtahu. Došli jsme před dům, kde stálo krásné černé BMW. Můj doprovod neomylně zamířil právě k tomuto stroji.
„To je tvoje?“ zeptala jsem se s vytřeštěnýma očima.
„Jo,“ odpověděl nenuceně.
„Proboha, to muselo ale stát peněz.“
„Peníze pro mě nejsou problém, neřeším je. Potřebuješ tisíc dolarů? Klidně ti je dám.“ Usmál se a začal lovit v kapse.
„Proboha, né, já mám prachů dost, i když jak na to koukám, tak asi ne tolik jako ty, ale vystačím si s tím v pohodě.“
„Já bych taky vyžil s míň penězma, dřív jsem se o to i snažil a dával velkou část na charitu, teď dávám pořád hodně peněz na charitu, na postižený děti, na opuštěný děti, na zvířata, na pomoc Ugandě a podobnejm státům, ale stejně mi pořád zbývá dost peněz na to abych mohl žít na úrovni. Jo mám pěkný auto a dopřeju si lepší restauraci, ale nemyslim si, že bych byl nějakej extrémista, bydlim v dva jedna u moře a tak jako ostatní lidi u nás v paneláku umejvám chodbu, sám si vařím a sám si peru.“ Ukončil slovní průjem můj hostitel.
„No, tak tolik abych mohla ještě posílat charitě bohužel nemám, ale mám adoptovanou ugandskou holčičku Meesei, už tři roky.“ Usmála jsem se při vzpomínce na svou prakticky adoptivní dceru.
„Já bych asi neměl čas psát dopisy, já pomáhám tím, že jim měsíčně posílám šeky na to, aby mohli postavit nemocnice a ty pomáháš třeba tomu aby tam Meesei mohla pracovat a pomáhat lidem.“ Při řešení charitativních akci jsme dojeli až k podniku Columbus, pětihvězdičkovému hotelu, se střešní restaurací, která se tyčí nad městem Long Beach, má průhledná skla, strop i podlahu a vyčuhuje z konstrukce pár metrů doleva, takže pokud si sednete na dobré místo, vidíte Long Beach v celé kráse.
V téhle restauraci jsem nikdy nebyla a důvod je prostý. Sklenice vody tu stojí třicet dolarů.
„Sem?“
„Jo, sem. Chtěl jsem ti ukázat něco exkluzivního a myslim, že tohle je exkluzivní.“
„No, to nepochybně, ale moc mě nerozmazluj, protože by se pak mohlo stát, že bych si moc zvykla a nechtěla bych se toho vzdát.“ Syn se jen usmál a jako gentleman mi podržel dveře u výtahu. Mlčky jsme dojeli až nahoru a na jmého Gates nás uvedli k nejlepšímu stolu, který tu mají. Viděla jsem celou Long Beach, nemůžu říct, že bych měla dobrý pocit z toho, že jsme tak sto padesát metrů nad zemí a nedrží nás nic jiného než pár kovových tyčí a sklo, ale byl to zajímavý adrenalin.
Když nám donesli jídelní lístek, jen jsem zírala na ty názvy. O mnohých jídlech jsem ještě ani neslyšela. Jo a nebyly tam ceny, asi aby člověk nevěděl kolik bude platit a nakonec skočil z okna když mu donesou účet. Když jsem poukázala na to, že tam nejsou ceny, Syn se jen usmál a potvrdil mi to, spolu s dodatkem ať si vyberu cokoliv mě zaujme. Peněz na kartě má dost, a tak jsem si vybrala smažené kalamáry na Bourbonu, mexické hranolky a obrovskou oblohu. Když mi to donesli, myslela jsem, že omdlím, takovou porci do sebe nenacpu ani kdybych se zbláznila.
Oba jsme snědli svoje objednávky bez zbytečných slov. Kalamáry chutnaly excelentně. Miluji jakékoli mořské potvory, kalamárů nevýjmaje, takže jsem si je vážně vychutnávala. Po večeři nám ještě číšník donesl flambovanou zmrzlinu a pak nás nechal jen sedět a povídat si.
Povídali jsme si o výhledu, o našich rodinách, o naší minulosti a nakonec i o práci.
„Co vlastně děláš? Vím, že máš hodně peněz a umíš bezvadně na klavír, ale to ti nemůže tolik vynášet ne? Hraní v baru.“
„No, hraní v baru ne, ale hraní v kapele jo.“ To se začíná odvíjet zajímavě.
„A kde hraješ?“
„No, nevim jestli bych ti to měl říkat. Minule jsi o nás neměla valné mínění.“ Přemýšlela jsem o jaké kapele jsem řekla co špatného, ale neuvědomila jsem si nic.
„Žádám nápovědu publika.“
„No...stejně se to jednou dozvíš, hraju v Avenged Sevenfold, proto jsem znal Warmness on The Soul, je to zčásti moje práce a proto jsem se tě ptal na názor na kluky z kapely. Upřímně se mi na tobě hrozně líbí, že se staráš o hudbu a ne o ty lidi. Čekal jsem spíš, že když za tebou příjdu, tak se mi vrhneš kolem krku se slovama „ach můj bože Synyster Gates, udělej mi dítě“ na to jsem zvyklej, na přístup jaký jsi měla ty až tolik ne“ usmál se na konec a já taky. Byla to vtipná situace.
„Promiň mi to co jsem řekla, nemyslela jsem to špatně, já jen...už jsem se tolikrát zklamala v mužích, že si o každym myslim, že přemýšlí tím co má mezi nohama a ne mozkem...zjišťuju, že možná nebudeš stejnej jako všichni ostatní.“
„A podle čeho tak soudíš?“ Koukl na mě zvědavě a opřel si bradu o ruce opřené o lokty.
„No, kdybys byl totiž normální, tak už se mi buď snažíš strkat jazyk do pusy, nebo ruku pod šaty.“ Tohle ho opravdu pobavilo a vytryskly mu nefalšované slzy smíchu.
„A je špatně, že to nedělám?“
„Myslim, že ne. Je to nezvyklý, ale určitě ne špatný. Na toho posledního co to zkoušel jsem musela vylít sklenici s vodou, protože na moje „nech toho“ nereagoval a stejně tak na to, že jsem mu ruce dávala pryč a uhýbala hlavou jako bych byla kobra.“ Krčím rameny a Syn se usmívá, asi jsem to ještě nezmínila, ale má krásný úsměv a krásné bílé zuby.
Na střeše jsme seděli další dvě hodiny, dokázali jsme se shodnout na tom, že většina mužů stojí za zlámanou grešli, ale on a zbytek Avenged Sevenfold ne, ti jsou skvělí a vnímavý manželé a přítelové, holky jsou svině, až na vyjímky (já), jezdit po koncertech je dost náročný a čučet občas i 17 hodin denně do počítače taky. V půl dvanácté mě Syn dovezl domů a doprovodil ke dveřím a následovalo to, co následovat muselo. Polibek na dobrou noc.
„Tak se měj krásně Beth, moc dobře jsem se bavil. Zítra ti zavolám ano? Jen co si najdu chvilku, jedeme do Conecticutu a nebudu tu po další čtyři dny.“ Zvážněl.
„Jistě, už teď se na ten telefonát těším a neboj, já si zábavu najdu, mám ještě čtyři zakázky, které mají být do konce měsíce hotové a ještě jsem na nich ani nezačla pracovat.“
„Tak se měj krásně, ahoj a dobrou noc.“ Náhle se Syn naklonil a tak jak to bývá ve filmech, mě chytil za bradu, přitáhl si mě k sobě a přitiskl svoje horké rty na moje. V tu chvíli jsem myslela, že se přímo tam na chodníku rozpustím. Když jsme se dolíbali, s lišáckým úsměvem na rtech se otočil a zamířil zpět k autu. Já jsem ještě asi půl minuty stála u dveří, než se mi motýli v břiše usadili a já se zase mohla pohybovat. Ještě jsem Synovi mávla, když odjížděl a už jsem se sunula do výtahu, nahoru do osmého patra, popadla jsem Vicky, vyvenčila jí před domem a zalezla si do vany spolu s mým deníkem. Nebo spíše zápisníkem, kam si píšu různé poznámky co bych měla udělat a podobně, ale taky zážitky a tohle se tam samozřejmě objevit muselo.

„Ahoj zlato, tak už jsem zpátky v Long Beach, teď jsem dorazil domů. Můžeme se večer vidět?“ Mluvil Syn do telefonu a mě to znělo jako rajská hudba, ta slova „Můžeme se večer vidět“ byla lahoda pro mé uši.
„Samozřejmě, moc ráda.“
„Dobře, ale prosím, přijď ke mně, uvařím něco dobrého k večeři a můžeme si pustit nějaký film, nebo si povídat, omlouvám se, ale nechci jít nikam ven, lidí jsem si užil a chci být dneska v soukromý, nevadí ti to?“
„Ne, nevadí, pokud budeš svoje ruce držet v dostatečné vzdálenosti od jistých partií mého těla, tak nevadí.“ Usmála jsem se do telefonu.
„Nechci tě jen dostat do postele, to už jsem ti několikrát říkal. Tak večer ano? Ještě si SMSkou napíšu adresu a popíšu cestu, přijedeš autem nebo jak?“
„No, nejspíš taxíkem.“ Ještě jsme prohodili pár vět a pak jsme oba zavěsili asi půl minuty na to mi pípnul mobil s tím, že mi přišla zpráva. Tak, to bychom měli, mám tam být v osm, teď jsou tři, to máme pět hodin, mínus cestu, kolem osmý je večerní špička, tak čtyři a půl hodiny. Jako první věc, jsem vzala Vicky a šla s ní na dlouhou procházku do parku, vrátili jsme se až za hodinu a dvacet minut, vyblbla se skutečně do sytosti. Když jsem jí nasypala granule a osušila jí (skočila mi do kašny, která je zabudovaná v zemi), vlezla jsem si do vany a dala si dlouhou relaxační koupel s pěnou a solí. Oholila si nohy, a další nezbytná místa a šla si vybrat oblečení předtím, než si udělám vlasy. Chvíli jsem se dívala do skříně, nakonec jsem se rozhodla pro černé úzké kalhoty a k tomu fialový top bez ramínek s černými korálky, které tvořili zajímavý ornament. Na nohy si obuji černé páskové boty na klínku a jako doplňek jednoduché černé korálky na krk. Vlasy jsem si jen vyfénovala a narovnala ofinu. Díky rovné ofině jsem svých dvacet čtyři let srazila na dvacet, nerada přiznávám kolik mi je. Prostě podle různých morálních zásad bych už nejspíš neměla dělat žádné krávoviny, jako vozit se po Wal-martu v nákupním vozíku, ale když vypadám na dvacet, tak si to ještě dovolit můžu, a taky to s Jakem dost často provozujeme.
Přesně v sedm dvacet pět jsem stála před domem a čekala až přijede můj taxík. Řekla jsem mu adresu a čekala než tam dojedeme. Dole u domu jsem našla jméno Haner a zazvonila na něj. Okamžitě se na malinkém monitoru objevila Synysterova tvář a jeho milý hlas mi oznamoval ať jdu nahoru. Usmála jsem se, poděkovala a výtahem vyjela až do horního bytu, kde už stálo moje rande opřené o dveře ve svých černých džínách, v černé košili s dlouhými rukávy ohrnutými k loktům a usmívalo se na mě od ucha k uchu.
„Ahoj krásko.“ Pozdravil mě Syn a přitáhl si mě k sobě aby mě mohl políbit na ústa.
„Ahoj.“ Odpověděla jsem mu, když mě pustil a nechal mě vejít dovnitř. Okamžitě se k nám přiřítila malá bílá štěkající koule a začala mi skákat po noze.
„Tohle je Slash. Slashi, tohle je Beth. Dnešní večer stráví s náma a doufám, že to nebude naposledy“ to poslední pronesl s očima zvednutýma ke mně.
„Taky doufám“ odpověděla jsem s úsměvem a šla do obýváku. Když jsem vešla, zůstala jsem ohromeně stát, protože na stole v obýváko-kuchyni leželi dvě obrovské pizzi a u nich přísady, které si můžete dát nahoru, k tomu láhev bílého vína a dvě skleničky a všude zapálený svíčky. Sice nejsem zastáncem přeromantizované večeře, ale vážně mě to potěšilo.
„Tak, napřed do jídla, italská pizza chutná nejlíp čerstvá“ pobídl mě Syn, takže jsme zasedli ke stolu, já si na pizzu naházela různé ingredience, oba jsme se najedli a pak si dali víno. Po chvíli konverzace jsme se přesunuli do obýváku na gauč.
„Takže, co si pustíme? Vybral jsem z každého žánru jeden film, takový průměrný, na který se dá koukat, ale zároveň jednoduchý abychom se mohli...ehm, povídat.“
„Jasný“ zasmála jsem se a koukla na výber filmů. Horor jsem zavrhla rovnou, asi bych se bála, romantiku taky, komedii taky, psychotriler též, nakonec nám zůstal jen dobrodružný (Lovci pokladů) a smutný (Vykoupení z veznice Shawshank) nakonec jsem vybrala Lovce pokladů, protože ten film znám zpaměti a můžem u něj dělat cokoliv.
No...dál než k úvodním titulkům jsme se ale nedostali, protože Synysterovi stačilo položit mi ruku kolem ramen a pak to šlo všechno nějak ráz naráz, polibky, ruce na různých místech, šaty dole a už jsme se svíjeli v agónii orgasmů na gauči.
„Zůstaneš přes noc?“ Zeptal se mě, když jsme vedle sebe leželi, drželi se za ruce a dívali se jeden druhému do očí.
„Co mi zbývá, ty bys tu sám nevydržel.“ Zasmála jsem se a pohladila ho po tváři.
„Tím chceš říct, že jsem srab?“
„Tos řekl ty,“ pokrčila jsem rameny a nasadila k tomu andělský úsměv.
„Že já tě zlechtám“ s těmito slovy na mě skočil a neskončilo to jinak, než dalším úžasným sexem.

Od našeho prvního milování uběhl nějaký ten pátek, přesnějí dva a půl roku, měla jsem dvacáté sedmé narozeniny a slavili jsme je v Evropě, přesněji řečeno ve Francii, kam mě Synyster pozval, protože Avenged Sevenfold tam měli zrovna koncert.
Jejich hudbu jsem začla mít dokonce ráda a i s přítelkyněma ostatních kluků jsem si rozumněla. Zrovna jsem seděla se Zackyho Genou u levého repráku, když si po písničce A Little Piece of Heaven vzal Syn mikrofon a poprosil mě, jestli bych nešla k němu.
Zděšeně jsem se podívala na Genu, ale ta jen pokrčila rameny. Došla jsem teda až k Synovi a ten si přede mnou klekl na koleno.
„Beth, staneš se mojí ženou?“ Vypadlo z něj a já jsem měla co dělat abych se nesložila. Proč mě sakra žádá o ruku takhle před lidma? To to nemohl udělat někde v ústraní? Chvíli jsem mlčela a snažila se uklidnit svůj hlas.
„Eh...no, asi ano.“ Odpověděla jsem nakonec a Syn si viditelně oddechl.
„Děkuju.“ Usmál se, na ruku mi navlíkl prstýnek, políbil mě a propustil mně. Díky bohu, když jsem došla zpátky k Geně, musela jsem si okamžitě sednout a ona mě rovnou odvedla do zákulisí.
„Tušilas to?“ Usmála se na mě.
„Ne, vůbec. Ty snad jo?“
„Jo, pomáhala jsem vybrat prstýnek. Syn šel napřed sám, pak vzal Zackyho, ale nakonec zjistili, že to sami nezvládnou.“ Smála se jako blázen, zatímco si zapalovala cigaretu, kterou nakonec podala mně.
„Mrcho a to si řikáš kámoška jo? Nic mi neříct. To ti nezapomenu.“
„Promiň, přísahala jsem tvýmu nastávajícímu, že nic neřeknu, vyhrožoval mi zlámánim nehtů.“ Tlemí se a já při té představě taky, no, nejsem o moc lepší, zlámaný nehty bych nepřežila, nehledě na to, že moje porcelánový ulomit jen tak nejdou a odešly by nejspíš i s mejma prstama.
Jakmile jsem dokouřila cigaretu, Gena vytasila z kabelky několik katalogů svatebních šatů a začala plánovat. Když se mi povedlo utišit vodopád jejích slov, tak jsem dostala možnost promluvit i já.
„Co blázníš? Sotva jsme se zasnoubili.“
„No, do roka by ses měla vdát, což znamená při troše štěstí aspoň třista dnů na plánování.“ Zazubila se a já jsem málem omdlela.
„Gen, já nechci dělat nějak velkolepou svatbu a už vůbec jí nechci plánovat sotva pět minut po tom co jsem souhlasila se zasnoubením.“ V tváři mé kamarádky se objevilo zklamání, ale pak se jí rozzářili oči.
„Fajn, jak je libo, ale já plánovat můžu ne? A jestli se nechceš vdát do roka tak tim líp, aspoň budu mít tim víc času na plánování já a ty si pak vybereš pro tebe nejpřijatelnější možnost.“ Odevzdaně jsem souhlasila, protože když není po jejím, tak je schopná zabíjet.

Netrvalo to tak dlouho jak jsem čekala, že to bude trvat, vdávala jsem se jen rok a půl po zasnoubení. Gena dokázala naplánovat dokonalou svatbu a to hned několikrát, byly tři možnosti, mě se nejvíc zamlouvala prostřední. Nechtěla jsem svatbu v cizině, miluju Kalifornii, ale taky znám Long Beach jako svoje boty, takže jsme si zamluvili plácek na pláži v San Diegu. Pozvali jsme jen naše rodiny, kluky z Avenged Sevenfold spolu s přítelkyněma/manželkama a moje dvě nejlepší kamarádky s přítelema. Měla jsem jednoduché bílé šaty s holými zády a dlouhou splývavou sukní, navlněné vlasy a jednoduchý závoj. K oltáři mě tradičně odvedl táta, byl tak dojatý, že ani nemohl mluvit. Jeho nejmladší dcera, která se vdává jako první.
Ano, vždycky jsem byla tatínkova holčička, brával mě s sebou všude a nejvíc mě rozmazloval. Annie, mojí nejstarší sestře je skoro třicet pět, je to kariéristka, takže i když je ředitelkou vydavatelství tak nemá ani muže ani děti, Nicol je lesbička, sice má přítelkyni, ale táta se těší na vnoučata, který mu dám jen já.
Popravdě do stavu manželského jsem vstupovala s již tříměsíčním bříškem. Samozřejmě jsem věděla, že mi tikají biologické hodiny, táhlo mi na dvacet devět, Synovi na třiatřicet a tak jsme se rozhodli pro prvního potomka, pokoušeli jsme se o to dva měsíce, než mi moje doktorka oznámila, že jsem ve třetím týdnu a tak jsem si svatební šaty vybírala trochu volnější.
Po odříkání manželského slibu a prvního manželského polibku se celá společnost odebrala na zahradní party u blízkého pronajatého bungalovu a tam se slavila naše svatba.
Šest měsíců po svatbě, právě když jsem věšela prádlo na balkoně se ozvalo miminko s tím, že chce ven. Můj manžel mě okamžitě naložil do auta a jeli jsme do nemocnice. Porod proběhl hladce a já nyní v náručí svírám našeho prvorozeného Darrena a cítím, že šťastnější už být nemůžu.
No, snad jen až přijede táta:).