Prosím, neumírej!

Anotace: Literárně je to blbost, ale emočně snad ne... Zvlášť když opravdu Vadyma miluji.... Prostě mé fantasie....

Prosím, neumírej!

Nedá se říci, že by byla tma. Ta nesnesitelně temná, černočerná tma, jaká halí kraj za noci. To ne. Ale pomalu se stmívá. Venku vládne šero. V Parku... V parku přítmí stromů šero jetště více stupňuje. Já toho ale nedbám. Běřím právě již zmíněným parkem. Mé boty těžce dodupávají na štěrkovitě hlinitou cestičku. Unaveně oddychuji. Běžím však dál. ,, Už zase teplá večeře!", kleji si sama pro sebe. ,, Jako by máma nevěděla, že si chci trochu vypracovat postavu, abych se Vadymovi líbila..." Se svými 53 kilogramy a 160 cm si připadám malá a baculatá. ,, Ach jo... Ten si mě nikdy nevšimne. Já mám prostě smůlu!" Vlasy mi v prudkém běhu padají do obličeje. Potím se. Pořád v sobě ale cítím dostatek energie. Vadym. Dělám to pro Vadyma. Pro toho úžasného Vadyma.... říkám si. Zbývá mi poslední zatáčka, pár keříků, a panelákové sídliště mě opět může přivítat. V tom ale... Zdá se mi to, nebo jsem opravdu za jedním z keříků zahlédla siluetu člověka? Ne. Nemám strach. To nikdy. No dobře, přiznávám, jako každý normální člověk mám strach. Ale to už musí být. Sama o sebe strach nemám. Spíš mi to přijde zvláštní. Je zhruba osm hodin. V tenhle čas a v tuhle dobu, ještě k tomu sem, na všemi zapomenuté místo, chodím přeci jen já, zamilovaná a předem ztracená existence. Nikdy jsem tu nikoho jiného nepotkala. Tak KDO nebo CO to je? Měla jsem v hlavě úplně vygumováno. Navíc mnou vládlo takové zvláštní nutkání, ústící až v chronickou potřebu jít k domělému člověku blíž. Cosi mě k němu táhlo. Proč bych bránila své zvědavosti? Opatrnými kroky mířím směrem ke křovisku. Čím blíže jsem, tím více mi ale na téhle situaci něco nehraje. Mráz mi přeběhl po zádech. Mám zlé tušení. Posledních pár metrů se celá klepu. Dorazím na místo. Krev mi rázem ztuhne v žilách. Přimrzla jsem na místě. Mé srdce udělalo dvě tempa a zastavilo se. Nedýchám. Nevím, co mám dělat. Přede mnou na zemi zpola leží a zpola sedí... Vadym. Jeho polodlouhé hnědé vlasy mu padají do očí tak, jako vždycky. Jenže on leží v ratolišti vlastní krve, která se mu ve velkých proudech řine z levého zápěstí. Jsem v šoku. Vadymova hlava je mírně zakloněná, a oči zavřené. Jako by se smrti poddával.... Ty jeho modré oči.... a světle modro bílá košile, nyní už úplně celá od krve... Mám strach. Dostanu neskutečný strach. ,,Vadyme!.... Vadme, co jsi to udělal?....Vadyme?.... Vadyme.........." Nemůžu se vzpamatovat. Pohled na jeho bezvládné tělo mě drtí. Doufala jsem, že se probere. Že je ještě při vědomí. Do očí se mi vřinou slzy. Tryskají jako dva křišťálově bílé vodopády. Klesám k Vadymovi na kolena. Brečím. Zrovna když jsem na něj tolik myslela.. To není možné. Začínám okamžitě jednat. Já totiž musím okamžitě jednat, jestli mu chci zachánit z jeho těla rychle vyprchávající život. Dvěma prsty ucpu krvácející tepnu. Je bílý jako stěna. Díky bohu ještě dýchá. Ale velmi, velmi slabě. Nevím, co mám dělat dál. Můj pláč je nezastavitelný. ,, Pomoc! Pomozte mi někdo prosííííííííím!!! Pomooooc, lidi, pomooooooooooooooooooooooc!!! " - Jako by mě tady v parku někdo mohl slyšet. Znovu se bezradně zadívám na Vadyma. Stlačím jeho ruku pevněji. Upadl do hlubokého bezvědomí. Možná právě umírá. Cítím se tak bezmocná. ,, Vadyme, prosím, probuď se, Vadyme, tohle mi nedělej, Vadyme! Vadyme proč? Proč jsi to udělal? Bože, Bože prosím zachraň ho! Vadeeeeeeeeeeeeeeeee !! " Modlím se, a křičím na celý park. Dál už ale čekat nemůžu. Dá mi to zabrat, ale zvedám Vadyma z chladné země, přičemž neustále zabraňuji úniku krve. Zvedám, a beru ho do náručí. Jeho tělo neschopné pohybu se tiskne na mé. Hlava mu padá na má ramena. Je velmi těžký. Přez slzy téměř nevidím, ale musím to dokázat. Musím ho donést k panelákům. Klopýtám. Každých pár kroků hrozí, že se zhroutím. Né jen fyzicky, ale také duševně. Přeci jenom ale nakonec spatřím cíl cesty. Padnu s ním do pečlivě upraveného trávníku. Hulákám z plných plic : ,, - Pomooooooooooooooc! Pomooooooooc!..... Vadym leží na zádech. Náhle mi s hrozivou platností dojde, že se mu přestal zvedat hrudník. Šílím. Přeji si také zemřít. Teď hned a na místě. Ale ještě je naděje. Proč jsem mu jen neřekla jak moc ho miluji, když jsem ještě mohla? ,, Vadyme, prober se prosíííím, MILUJI TĚ !!!" Zdá se mi, že si asi brzy vykřičím hlasivky. Začnu s oživováním. Narychlo si rozepnu bundu a roztrhnu své tryčko vejpůl. Je mi úplně jedno, jak bylo drahé. Kusem látky mu utěsním ránu. Teď rususcitace s masáží srdce. Snažím se rozpumpovat hrudník. Zatím se konečně sbíhají lidé z paneláku. Jako první je na místě Petr. Kluk, jehož jsem dobrou kamarádkou, a navíc Vadym také patří mezi jeho kámoše. Dostane ze sebe jenom ,, Ty vole to snad ne! " Přiběhl narychlo, má na sobě jenom tryčko. Ve vadymově pravé sevřené ruce oběvím žiletku. Podám jí Petrovi. ,,Nemůžu začít s umělým dýcháním. Celá se klepu. Řízni mě. " Požádám ho. ,, Cože?? " Zalapá po dechu Petr. ,, Ty jsi Emo?" ,, Hej, nech těh hloupostí teď, prostě mě řízni, jinak se neuklidním! " Přikážu mu zoufale. Nespouštím oči z Vadyma, když mi Petr rychle sjíždí po ruce žiletkou, a i mě z paže vytéká krev. Nadechnu se a provedu vdech. Petr volá sanitku. Já pokračuji s oživováním. ,,Vstávej, no tak vstávej, miluji tě, vstávej" neustále mluvím na Vadyma. Petr mě vyděšeně sleduje. Mám úplně rozmazané líčení. Každou chvíli se skláním nad Vadymem. Připomíná mi to líbání. Uslyším zvuk sanitky. Vadym začal dýchat. Jsem šťastnější než kdykoli v životě. A co víc, on otevírá oči! Nakloním se nad něj. Zahledím se do jeho přivřených očí. Vidí mě. Celou uslzenou, s mokrýma očima i vlasama, rozmazaným líčením, krvavou rukou a párem krvavých šmouh po obličeji, .... obrovským úsměvem na rtech. ,, Proč jsi to udělala? ... " Zašeptá sotva slyšitelně. Přiložím si šťastně prst k ústum a také zašeptám ,, Nemuv, oslabí tě to... " pak se přiblížím k jeho uchu. ,, Protože tě miluji Vadyme, víc než svůj život ", zdělím mu.,, ,,Co jsi to jen provedl? " ,, Kvůli tobě. Nevěděl jsem, že cítíš to samé... " Dál už nemluvil. Políbila jsem ho na čelo. Pak ho naložila sanitka a odjela s ním. Já jsem si vysloužila čestný titul občana za záchranu života, ale navíc ještě něco mnohem cennějšího. Naší lásku, a to, že se spolu nikdy nerozejdeme.

I´ lowe you Vadyme 4ever!