Odklad

Anotace: Tak trochu tématika Gaimanova Sandmana. Ještě jsem se nerozhodla, jestli je to konec, nebo teprve začátek...

Trvalo to už několik dní. Skrývání se ve stínech za skalnatým výběžkem, nepolevující ostražitost, dávno beznadějné čekaní na něco, co nepřicházelo. Nepřítel na kopci nad nimi o nich věděl a oni neměli kam (a především jak) utéct. Začátkem týdne se jim podařilo opravit vysílačku a dát o sobě vědět velitelství. Teď byl čtvrtek a váhavě přislíbené posily ještě nedorazily. Všem začínalo být jasné, že ani nedorazí. Byli bez jídla a s vodou je zachránil teprve déšť.
Pršelo minulou noc a všude kolem bylo bláto. Muži se třásli zimou v promáčených uniformách, jejichž původní barva se dala jen zkusmo odhadnout. Byli tam čtyři, čtyři vyhladovělí, zapomenutí uprostřed nicoty války. Během prvních několika hodin svého nedobrovolného pobytu v tomto zeleném lesním pekle si rozdělili hlídky. Vždy po dvojicích, jedni hlídali pohyb nepřátelských vojáků a druzí se snažili aspoň trochu prospat.
Bylo ticho. Zlověstné, předzvěst hluku, křiku a smrti. Richard Heyes si podložil hlavu batohem a našel místo, kde jej nic netlačilo, nebo aspoň tlačilo míň než všude jinde. Zavřel oči a snažil se vybavit si tvář Annie, stejně jako pokaždé, když měl v plynulých několika týdnech chvíli jen pro sebe. Kdyby ji poslechl a nenarukoval, mohli být teď spolu. Možná už by byli manželé. O ruku ji požádal večer před tím, než odjel. Plakala a slíbila mu, že na něj počká. Že mu bude psát. Že na něj bude myslet, takže to bude, jako kdyby tam byla s ním. A jistým způsobem s ním byla, její černobílou fotku nosil složenou v ponožce u vnitřního kotníku. Tak mu ji nemohli vzít, leda by mu vzali i nohu.
Viděl její nevinné, pomněnkové oči a dlouhé lokny zlatých vlasů. Vždycky, když se za ním ve snu otočila přes rameno a usmála se, připomínala mu rozverné obrázky dívek z krabiček od cigaret Lucky Strike. A čím déle byl pryč, čím déle Annie neviděl a neobjímal, tím víc mu reálná postava z masa a krve splývala s vyumělkovanými kreslenými modelkami.
Richard se nechával unášet dalším snem o Annie. Tentokrát stála na louce a držela plnou náruč čerstvých květin. Vítr si pohrával s jejími vlasy, utvářel z nich svatozář a pak jí je rošťácky nechal spadnout do tváře, přehazoval prameny z jedné strany na druhou, vplétal jí do nich květy, až jich bylo tolik, že se vlasy staly součástí louky, na níž dívka stála. A Richard k ní směl přijít a utrhnout ji a vzít ji do náruče, stejně jako ona činila s květinami.
Na konci každého snu se spolu milovali. V opojné trávě, v šumících vlnách přílivu, v posteli s nebesy nebo na měkkém lesním mechu. Ty sny, touha po jejich naplnění, až se vrátí domů, jej držely při životě. Díky nim to nevzdal, odhodlaně následoval velitele své jednotky, plížil se bahnem, střílel do nepřátel a vyčerpáním z dlouhých přesunů padal na hubu.
A pak, jen úder srdce poté, co se rozplynul v náruči své květinové Annie a děkoval bohu, že mu seslal další sen (protože nevěděl, že bůh sny nesesílá), jej probudily rány. Bleskově sáhl po zbrani a vyskočil na nohy, v první chvíli poněkud dezorientovaný náhlou výměnou snu za realitu. Jeho společníci byli ve střehu, těsně přitištění ke skále, jež jim poskytovala dočasné bezpečí posledních dní. Okolím zněly výstřely.
Jako omámený se přesunul k místu, odkud měl dobrý výhled. Automaticky, síla zvyku je síla zvyku a je jedno, čeho se týká, zkontroloval zásobník. Smršť kulek měla doposud jen jeden směr. Steva Kramera, jednoho z Richardových společníků, napadlo, že možná vojáci ani nestřílejí po nich, možná v lese zahlédli jen nějaký pohyb, srnu, zajíce, a pálí naslepo bez míření a cíle. Pak nedaleko skály vybouchl první z granátů. Steve vystřelil jako první. Granát nebyl určený srně nebo zajíci, granát byl určený lidem, mužům, vojákům, nepříteli.
Kulky nyní létaly oběma směry. Richard vystřílel druhý zásobník a sáhl do batohu pro další. A pak znova. A znova, ještě jednou. Někdy mezi tím se výbuchy granátů nebezpečně přiblížily. Opětováním palby odkryli svou pozici. Odtajnili svou skrýš. Jako když se při hře na schovávanou pokusíte vyběhnout, abyste zapikali spoluhráče. Když máte štěstí, doběhnete k pikole dřív než on. V opačném případě jste prohráli. Je to buď, a nebo.
Steve někde zaklel, Richard ztratil přehled o tom, kde jsou ostatní. Když se muž nalevo od něj sesunul k zemi, mohl to být Jerry Dickins, ale klidně taky Tom Cole. Ani jednoho Richard příliš neznal, oba dva viděl poprvé teprve pár dní předtím, než uvízli tady. Bez míření vystřílel zbytek dalšího zásobníku někam mezi stromy a přiskočil k bezvládnému tělu. Klesl na kolena, látkou kalhot mu bahno prosakovalo na kůži.
„Tohle není nejlepší místo.“
To sakra není, odpověděl v duchu Richard bezděčně a teprve vzápětí si uvědomil, že něco není v pořádku. Vzhlédl od Jerryho těla a jako ve zpomaleném záběru filmových týdeníků, na které chodili s Annie do biografu, ještě než odjel, uviděl nejprve granát padající jen několik stop od něj, a když vzhlédl ještě výš, spatřil přímo před sebou stát mladou ženu. Zamrkal, jestli se mu to nezdá. Ale stála tam pořád. Hubená mladá holka v neslušně úzkých tmavých kalhotách a krátkém černém tílku. Havraní vlasy jí neposedně trčely do všech stran a na krku se jí houpal podivný křížek se smyčkou nahoře. Její přítomnost na tomhle místě ho znervózňovala mnohem víc než granát. Měl by každou chvíli vybouchnout, uvědomil si Richard, ale překvapilo ho, že na tom ani moc nezáleží.
Dívka se rozhlédla kolem sebe a nakrčila malý nosík. „Po všech těch letech…“ uvažovala nahlas, „řekni mi, proč lidé pořád dobrovolně odcházejí na taková místa?“
„Mluvíš se mnou?“ Richard si nebyl jistý, jestli už náhodou není mrtvý a tohle celé není jen špatný sen. „Jak…?“
„Ty víš jak, Ricku.“ Založila si ruce na prsou a otřásla se. Vážně hnusné místo. Pokud věděla, tak lidé obvykle neradi umírají na podobných místech. A ona taky nebyla nadšená, když se musela trmácet po horách a prodírat lesem. Ale každý nemůže umřít v pohodlné posteli obklopen milující rodinou. Dívala se, jak vojákova tvář přechází od nedůvěry k poznání. Usmála se. „Už víš? Musím uznat, že jsi mě překvapil. Myslela jsem, že to bude těžší.“ Některým to trvalo dlouhé nudné hodiny, jiní nepochopili ani po příchodu do Království Smrti.
Richardovi se stáhlo hrdlo. „Jsem… jsem mrtvý?“
Dívka se nepřestávala usmívat. A náhle si uvědomila, jak už je to dávno, co strávila svůj den v lidském těle. Zdálo se to jako věčnost, kdy vnímala a cítila. „Ještě ne.“
„Ale budu.“
„Všichni lidé jednou budou,“ řekla prostě. Spustila ruce podél těla, křížek na krku se na stříbrném řetízku zhoupnul mezi ňadry. Nemohla nevidět, jak se mu ulevilo. Nechtěl zemřít, tak jako mnoho jiných. Znala všechny prosby a všechny hloupé úskoky, jimiž ji chtěli přemluvit, a nebo, když zjistili, že to nepůjde, jí chtěli utéct. Hlupáci.
Granát visel těsně nad zemí, nerozhodný, zda dopadnou, nebo se vypařit. Richard se pohledem vrátil k dívce. Když v neděli sedával v kostele a naslouchal pastoru McCormackovi, nikdy si Smrt nepředstavoval takhle. V jeho mysli bývala stará a vrásčitá, nejlépe v dlouhém hábitu a s kosou. Jasně, kosa nesměla chybět. Být to v jiné situaci, určitě by se té vzpomínce zasmál.
„Ale no tak! To nemyslíš vážně.“ Dala si ruce v bok a nevěřícně kroutila hlavou. „Stará a vrásčitá?“
„Ty mi… čteš mi myšlenky nebo tak něco?“
„S kosou?“ odfrkla pohrdlivě. „Ale Ricku, taková já přece vůbec nejsem. Nejsem nic z toho, co se ti snažili namluvit. Jen se podívej.“ Roztáhla paže a zatočila se kolem své osy. Jako obyčejná dívka, která si v obchodě zkouší nové šaty a chce se v nich předvést. „Řekli ti, že jsem ošklivá? Že jsem zlá? Dokonce krutá? Že jsem bezcitná?“
Richard pomalu přikyvoval na každou její otázku. V hlavě mu zněl hřmotný hlas pastora McCormacka.
„A ty jim věříš?“
„Všechno ne,“ připustil. „Dřív ano, ale teď už ne. Myslím, že… myslím, že jsi hezká. A milá, máš krásný úsměv…“
„Ale?“
„Ale bezcitná, to ano.“ Srdce mu divoce bušilo. Může se člověk dohadovat se Smrtí? Může se s ní přít o pravdu a vyhrát? Změní se něco, když jí bude pochlebovat a zaslepeně přitakávat? Nejspíš ne. „Jsi tady, abys mě odvedla s sebou, že ano? Necháš dopadnout ten granát a bude po všem. Už nikdy neuvidím Annie. Víš, měli jsme se brát. Annie je anděl, je to nejlepší, co mě potkalo. Nechtěla, abych šel do války, a já hlupák ji neposlouchal. Kdybych se k ní mohl vrátit, už vždycky bych ji poslouchal.“ Mluvil překotně a nesouvisle. „Ale to se nestane, protože ty jsi tady a ona je tam a já…“
Přistoupila k němu a dotkla se ho. Obvykle to nedělala, vlastně nikdy. Nepřibližovala se k lidem tak blízko. Ne, pokud už nebyl čas jít. A i tehdy na ně pouze dýchla. Těla smrtelníků jsou příliš křehká, než aby vydržela její dotek.
Richard se otřásl zimou. Místo, kde se její dlaň setkala s jeho paží, jako by už dál nenáleželo jeho tělu.
„Nedělej to, prosím,“ naléhal úpěnlivě. „Musím se vrátit k Annie a ještě jednou ji vidět. Říct jí, jak moc ji miluju. Pak si mě můžeš odvést, kam budeš chtít. Klidně do věčného zatracení.“
Stáhla svou dlaň a naklonila hlavu na stranu. Neřekl nic, co už by dřív neslyšela. Řeči o posledním úkolu, posledním sbohem… lidé bývají s posledním výdechem tak patetičtí! Nářky a sliby. Nic jiného. Nic nového. A přesto, snad tón, jakým to vyslovil, ji zaujal. Naposledy ji nějaký smrtelník zaujal… Už si ani nepamatovala kdy. Muselo to být dávno.
„Neměla bych to dělat. Je to… Řekněme, že kdyby existovalo něco jako Pravidla, tak by to bylo proti všem Pravidlům.“
Richard jí nerozuměl, jen se bál, co se stane. Nechtěl zemřít tak daleko od domova a od Annie. Tady uprostřed hustého lesa, v cizí zemi, na jiném kontinentu by nikdo nenašel jeho tělo, aby mohl být pochovaný doma. Na tom malém hřbitůvku na kopci nad městečkem. V hlíně, v níž spočinuly generace jeho předků. Válka by jej připravila úplně o všechno.
Znova pozvedla ruku, aby se dotkla jeho tváře.
Podvědomě ucuknul. „C-co chceš udělat?“
„Ten granát,“ ohlédla se. „Nemůžu vrátit čas. Až se vrátí realita, granát dopadne a všechno kolem vyletí do vzduchu. Ti muži,“ kývla na znehybnělého Steva a Toma, „zemřou. Budou roztrháni na kousky. Jejich těla už nikdy nikdo nedá dohromady. To samé by se mělo stát tobě.“
Richard s lítostí pohlédl na muže, kteří byli těch několik posledních dnů jeho jedinou společností. Závisel na nich jeho život. Stejně jako ten jejich závisel na něm. A on je teď obětuje, bez mrknutí oka je nechá shnít uprostřed ničeho, aby se mohl setkat s Annie. Zavřel oči a uviděl její úsměv. Kvůli ní by obětoval cokoli.
„Takže mě zachráníš?“
Dívka se ušklíbla. „Tak bych to nenazvala. Ne, určitě bych to tak nenazvala.“ V tmavých očích se jí střídala starost a lítost s něčím temným a nebezpečným. V jednu chvíli byla vším, za co ji lidé považovali. Byla milosrdná vykupitelka těžce nemocných, jimž není pomoci, ale byla také krutá zlodějka života a nemilosrdný kat. Byla nevyzpytatelná a Richarda z jejího pohledu zamrazilo. „Ty taky zemřeš, musíš zemřít, to nelze změnit. A i kdyby to šlo, já jsem ta poslední, kdo by to dělal. Ale jsem ochotná dát ti… říkejme tomu odklad.“
„Odklad.“
Přikývla. „Připravený? Asi bych tě měla varovat, že to bude bolet. Abys přežil svou smrt, musíš se stát Smrtí. Musíš… musíme,“ opravila se. Tohle nebyl dobrý nápad. Rozhodně ne. Na tyhle řeči nebyla, to byla parketa její sestry. „Musíme splynout, Richarde. Musíš být mou součástí, jen tak ti neublížím. Zavři oči.“
Nadechl se, aby položil asi tak tisíc otázek. Už první slabiku umlčela dlouhým polibkem, kterým z něm vysávala život. Přitiskla se k němu celou délkou svého štíhlého těla, cítil chlad její kůže a drobná pevná ňadra, její dlaně na svých tvářích. Osmělil se položit jí ruce na boky. Pak už nic nevnímal.
Granát dopadl a vzápětí se celé okolí otřáslo výbuchem. Úlomky skály, vrstva zeminy a bláta, chuchvalce spadeného slepeného listí a krvavé kusy lidských těl vylétly do vzduchu, kde se promíchaly, a snesly se zpět dolů jako jednolitá směs toho všeho. Zůstala jen mlha prachu a dlouho znějící ozvěna.
Uprostřed trosek ležel Richard Heyes. Byl nahý a na těžce dýchající hrudi měl do kůže vypálený egyptský ankh. Nebyl si jistý jak, ale přežil bez jediného škrábnutí.