"Nikdy není pozdě to změnit."

Anotace: ...?

Pomalu se procházela temnou ospalou ulicí vedoucí k řece, lampy jí ozařovaly cestu a jedna z nich jí záhadně připomněla dávné chvíle. Patřily mezi jedny z těch, které by každý radši vymazal z paměti a předstíral, že se nikdy nestaly. Ticho drásalo její uši a jenom prohlubovaly její pocit samoty, prázdnoty a němého zoufalství, jaké zažívala každý den. Ponořená do svých myšlenek upírala oči do tmy před sebou a přála, aby ji temnota vpila do sebe a už jí nikdy nespatřil svět. Chtěla splynout s temnými břehy řeky, kterou náhle uslyšela, neměnnou v toku času. Ať byla noc nebo den, její tichý hukot a šum byl slyšet zřetelně a provázel lidi, kteří ji jen nevšímavě míjely. A přesto v nich zanechala dojem, slabý závan klidu v hektické a zkažené době. Hlavně proto její proud měla Alice tak ráda, milovala jej za samozřejmou a nezištnou ochotu pomoci jí. Potřebovala to…. Víc než cokoli jiného ve svém životě.

Oči zalité slzami s barvou rozbouřeného moře se ukrývaly pod širokým upraveným obočím a husté, dlouhé hnědé vlasy rámovaly bledý obličej a štíhlou, ale mírně těžkopádnou postavu téměř dospělé ženy. Světla lamp jen přidávala její pleti na nezdravé světlosti a zdůrazňovala kontrast s tmavými kruhy pod očima. I přes její vcelku neohrožený vzhled, který narušovaly jen její oči, se pod tím vším skrývala křehká duše, tak zranitelná a vystrašená těžkým životem, zbičovaná vzpomínkami a zároveň touhou po zapomnění. Tak moc si přála zapomenout, až tím ničila sama sebe. Pod nadvládou těžkostí a bolesti se prohnula a byla tak zas o něco blíž k jejímu vytouženému cíly, k něžné náruči vody plynoucí ve svém vlastním světě svým vlastním tempem. Opřela se ztěžka o zábradlí a nevnímala, že tlak jejího vlastního těla jí brání v dechu. „Sama bych ho nejradši zastavila,“ pomyslela si trpce a nahnula se zas o něco víc. Po tváři jí stekla jedna ze slz a bez hlesu a jediné známky své existence se připojila k řece tekoucí hluboko pod mostem. Byla stejně jako Alice jen jednou z mnoha, bezvýznamná. A přesto jí osud věnoval dostatek pozornosti, aby mohl zadusit její nevinnou duši, obtěžkanou tolika strastmi. Za to život nenáviděla, ona chtěla být opomíjena hlavně jím, když už si ani nezasloužila tu trochu jeho přízně a lásky. Jenže právě on se jí zarputile držel, a tak se sama rozhodla ukončit své trápení.

Přes slzy se potutelně usmála, zrak se jí zastřel, když se obličej skryl do blaženého výrazu a povzdech jí uvízl hluboko v hrudi. Zalíbil se jí zoufalý smích - světlý okamžik v jejím myšlení a honba za falešnou svobodou. Snad při myšlence na věčnou volnost která ji čekala, pomyslela i na to co prožila. Vždyť jedno bez druhého by ani nemohlo být.
V područí krutého otce, matky alkoholičky, její despotické pedantské a puntičkářské pramatky a se vzorem v bláznivé tetě měla opravdu skvělé vyhlídky na život a také jich náležitě využila. Vyrůstala pod ranami těžkou pěstí, slibnou vůní alkoholu a připomínáním její vlastní bezvýznamnosti a neschopnosti, utěšená jen vyprávěním o neskutečném a fantastickém světě, do kterého se plně ponořila jí nejdražší osoba. Alice svou tetu slepě následovala a věřila jejímu způsobu osvobození, avšak na rozdíl od její tety jí poskytoval jen další zdroj bolesti, protože ona neuměla plně žít v jiném světě. Vnímala rány a o to horší a hořčí vždy byly návraty do reality.

Cesty úniku pokračovaly, ale žádný z nich ji neosvobozoval. Jak maják ve tmě zářil její vytoužený sen po volnosti, chtěla létat jako pták, plavat v moři jako ryba, umět běžet jako gepard a utéct od všech svých bolestí, jenže místo úlevy přicházel těžký pád, nedostatek vzduchu a příliš velká slabost. Místo aby ho mohla následovat, nevyzpytatelnost ji vždy zatracovala a odváděla dál a dál na otevřené moře, kde se topila pod velkými vlnami za děsivé bouře. Ale teď… Teď konečně věděla jak zvítězit.
Chytila se pevně zábradlí, nohou stoupla na jednu z jeho příček a bez větších obtíží se dostala na jeho druhou stranu. Rozpřáhla ruce a nepřítomně, uklidněná svitem měsíc a šumem řeky se dívala dolů. Už jí volala její cesta do ráje, ať měl vypadat jakkoli.
Zavřela oči a povzbuzená svým vlastním úsměvem se chystala udělat krok do prázdna, když jí někdo zachytil za ruku a vtáhl zpátky. „Nikdy není pozdě to změnit.“