Něco velkého se počíná

Anotace: Filozofická povídka s beznadějným závěrem. Absurdní drama.

I.

"Ha, jsem živ!" uvědomil si náhle muž, když tiskl ruku slečně houslistce a usedal vedle ní na veliké červené sofa. S radostí a hrůzou pohleděl na svou společnici. Ta se naň usmívala: "Nejste, buďte klidný, jelikož ani já nejsem živa." Muž zbledl ve tváři, pohleděl na ženu, upadl v zamyšlení. Po chvíli řekl: "Ano, máte pravdu, nejsem živ," a položil jednu ruku na ženiny ruce, které obě byly položené na sobě a pak na stolečku, který byl mezi nimi a který rozděloval sofa na dvě nelogické části. Potažmo obě části sofa byly logické, ale dohromady nedávaly žádnou ucelenou lenošku. Byly stále zářivěji červené, krásně polstrované a pohodlně měkké. Žena muže objala a políbila, podala mu také stehno, které on odstrčil do výše, jednou rukou ji objímaje kolem pasu a zahrnuje její žlutobílou líci mnohačetnými polibky. Byly přinešeny květiny, služebnictvo tiše zpívalo, město za oknem tancovalo, slunce noci zářilo v předsálí, pronikalo secesními okny a dveřmi. "Nejsem živ," říká muž po chvíli, "ale nejsem ani mrtev, a tak odložím na chvíli své starosti a vezmu si raději ženu, která mě o to prosí. Kdybych to neudělal, nebyla by žádná legrace a snad ani žádné sofa, takto jsou dvě krásná, rudá sofa, obě stejně přitažlivá, rdousivě k sobě lákající, takže muž se mezi nimi roztrhne, nevěda samou touhou po obou, jaké z nich upřednostnit." "Ach ty můj šplhateli po lanech, napjatých ve výšce," šeptá mu do ucha žena, "ty musíš definovat ty největší, nejvzdálenejší kvádry, abys necítil, že je promarněno tvé nežití? Jaks řekl, nejsi ani živ, ani mrtev, v toms dokonalý, mám tě ráda." Stehna jen svištěla, všechno se líně protahovalo, jako rozmarné kočky za pozdního odpoledne. Podložil jsem si hlavu tvrdým kolenem, a modře lesklýma očima jsem se zadíval skrz kruhové okno za bíle zářícím měsícem, stáhl jsem ji kousek k sobě a povídal jsem, ale až po chvíli: "A přece...přece živ jsem," se zimničným chvěním, slzy tekly po mé tváři, rozpálené tisícem dřívějších polibků. "Nejsi, nejsi!" vzkřikla a pozoroval jsem napnuté žíly na jejím krku, neboť zvrátila hlavu hluboko dozadu a také ji škubnutím zdvihla. Nicméně věděl jsem, že ona ve skutečnosti ví, a proto rozplakal jsem se ještě více, plakal jsem usedavě, až se mi třásla ramena, též i ona se rozplakala, v očích se jí leskly plameny měsíčního svitu. "Jsem, jsem!" mumlal jsem bezmyšlenkovitě... vlastně to opět nebyla pravda. Pohovka se spojila v jednu. V jednu velikou až bezrozměrnou pohovku, která sedá na lidi. Pro ni lidi jsou měkcí, když na nich ona odpočívá. Vytratil jsem se potichu ze svého domu, nebyl to můj dům.

II.

Já jsem velký muž. Tak velký.... a stále rostu. Za chvíli přijde rok podzimu. Ten rok bude znamenat můj konec, konec všeho. Jednoho dne otevřu vrata a dvůr bude prázdný, žádný čeledín na voze, nic, jen tráva před domem. Jednoho dne si sáhnu na hruď a to, čeho se dotknu, nebude už více mou hrudí, nýbrž cizí hrudí. Vesele a rozmarně zdvihnu své dítě do výše, svatě ono bude klesat. S růžemi ve tvářích bude spát ve trávě, světnice všechny budou stále prázdné. Moje žena zatím bude spát u potoka za plotem, zavražděna milencem, mým bývalým kamarádem. Svedl ji, zešílel, zabil ji a kvapně odcestoval do Ameriky, kde po dvaceti letech také zemřel, vytvořiv však dílo, které jej přežilo. Není to však už můj kamarád. Nemám jej rád. Jdu do světnice, ve které dlí v rozjímáních velký muž, filozof, říkám mu: "Nejsem nic, než konkrétní položivá, polomrtvá věc." "Můžeš-li tu věc reflektovat, pak je to v pořádku," hartusí vášnivě. "Nemůžu, to nejde," odpovídám pln zármutku. "Pak není konkrétní, ale obecná a absolutní," křičí energicky, "a z toho vyvozuji, ke své poteše, že není rozdílu mezi tebou a jinými, kteří všichni jsou položivými, polomrtvými věcmi." "Tušil jsem to," odpovídám, propadaje stále hlubšímu smutku, vyschlý pot mi teče po tvářích a ramenou, klepu se horkem, svíjím se do klubíčka. "Jsi ale štastný, ne?" říká šprýmovně velký muž. "Jako blecha," říkám v slzách. Jako ta nejbezmocnější blecha v širém světě. "Nabízím ti naději konce," mumlá bezúčelně velký muž. "Tuším vskutku, že nějaký konec nastane. A ty...ty, proč se tak vlastně bojíš konce?" "Konce?" táži se s rozjasněnou tváří. "Nebojím se konce, miluji konec!" křičím radostí. "Nu tak vidíš, je sice riziko, že takto ho nedosáhneš, ale nevadí. Možná také, že ho vlastně dosáhneš. Buď si kopeš vlastní hrob, nebo si zahazuješ vlastní hrob. Ach nevím." Velký muž byl náhle ve velkých rozpacích a utrpení pokroutilo mu rysy tváře. Potil se nechutně jak já. "Ach, pojďme skotačit," řekl pojednou vesele, popadl mě a vyhodil do výše. Ach ten starý, šprýmovný, velký muž, filozof! S nikým se tolik nenasměju, jako s ním!

III.

Projížděl jsem právě v autě po dálnici. Znuděně jsem točil volantem nalevo, napravo. V tom jsem zahlédl na pravé straně z lesů čnící veliký billboard: "Nejsem živ!" stálo na něm. Moje vlastní tvář se z něj na mě smála... propukl jsem v hlučný smích, poplácal jsem se po ramenou, a když jsem se dosmál, to jsem už dojel až do Prahy, tak jsem si pln štastné zedmdlenosti řekl: "Jojo, ten život je prča. Tedy neživot je prča, život je jistě vážný, hluboký, strašný." S předstíraným vzrušením jsem vyběhl do pražských ulic, štastně jsem míjel chodce, přiřítil jsem se do zmrlinářství a snědl všecku zmrzlinu. S děvečkou, jež mi tu zmrzlinu vkládala do kornoutu, jsem navštívil věž na Karlově mostě a také muzeum pod ní a také Karlovu sochu. Políbením jsem ji odeslal zpátky domů, ana bydlí na Vysočanech a jmenuje se Anna, možná. K večeru jsem se opil v hospodě U Slunců... "Nejsem živ, nejsem živ, nejsem živ!" řval jsem hlučně, štamgasté se chechtali a mlátili půllitry do stolů. "Nejsem živ...! Konečně nejsem živ! Nejsem, nejsem již ani trochu živ!" volal jsem na nábřežích, lodě pluly kolem a stříbřité obláčky se leskly v měsíčním svitu. "Nejsem živ," říkal jsem i v pronajatém pokoji, svlékal jsem si podvlíkačky a natahoval punčochy na spaní. Klapal jsem střevíčky hlučně o podlahu. "Pojďte si zatancovat, milé dámy, nejsem živ!" řekl jsem a chytl jsem devět rámí, hbitě se nabídnuvších z temnoty... se všemi jsem tančil najednou. Při konverzaci: "Nejsem živ, vážená a milá dámo." "Skvělé, drahý pane, skvělé, konečně se nám vyrovnáte, když to takto urovnané máte!" veršovala dáma. "Žádný obdiv, dámo, stalo se to samo," odpovídám s ješitnou skromností. "Nejsem živ, ach nejsem živ! Jak slavný dopis píši o tom panovníkovi... jak veliký je to čin, jak posvátně křehká událost, jaká krása v tom všem!" Valčík: "Nejsem živ, nejsem živ, nejsem živ..." Daktyl je to... nebo trochej? Jistě daktyl: "Nejsem živ." Není to daktylotrochejský jamb. Však je to řecké, je to slavné, božské je to. Ví to i socha na Národním Divadle. Gotické klenutí. Věž dostavěná na konci devatenáctého století... vše to ví. Výsledek, důsledek, závěrečné shrnutí: "Nejsem živ." S tímto usínám.