pro tebe...

Anotace: pro jednoho človíčka...ale děkuji za názory...

Ležela v posteli..už skoro spala..v tom jí pípnul mobil..říkala si: "kdo zase otravuje??"..na displeji bylo napsáno Pepa...zaradovala se..o Pepovi už dlouho nic nevěděla a tak jí potěšilo, že jí teď napsal..ale po přečtení zpraávy začala plakat..jak to jen mohl udělat??..vždyť jí slíbil, že takhle hluboko nikdy neklesne..mezi jednotlivými vzlyky si tu zprávu četla pořád dokola.."Lucinko..pomoz mi prosim..ja uz to nezvladam...jsem zawislej..ale nemuzu prestat..nejde to..."..vytočila jeho číslo, ale nezvedal to..seděla na posteli, zkoušela mu volat a plakala..když se otevřely dveře do pokoje, ani si toho nevšimla..že není sama si uvědomila až když jí Jirka sáhl na rameno..polekaně zvedla uplakané oči..
"Co se stalo lásko??"..
všechno mu pověděla..od začátku až do konce..od toho jak se s Pepoou seznámili v autobuse do školy..jak jí slíbil že opravdu zůstane jen u trávy..psal jí pohádky na dobrou noc..a jak jí doteď neřekl něco co jí chtěl říct už dávno...až po to, že už o něm skoro rok nic neslyšela..až do dneška...znovu zoufale vytočila jeho číslo..v duchu se modlila aby jí to tentokrát zvedl..po několika zazvoněních, když už to chtěla vzdát, se v telefonu ozvalo
"Lucinko..."..
"Pepo..kde jsi??"..
"Lucinko..ty to víš kde jsem..sedím tam, kde jsem tě poprvé uviděl..kde jsem tě vídával nejčastěji..občas tu projede nějaký autobus a já tu jen sedím a koukám do tmy a čekám na ten konec.."..
"Kde jsi??..prosím.."..
"To ti nemůžu říct..nechci abys mě takhle viděla..jen ti chci říct něco co jsem ti měl říct už dávno...Lucinko..miluji tě..sbohem.."..
a pak už bylo jen ticho..vyběhla z postele, bleskově se oblékla a zastavila se před Jirkou s prosbou v očích...dal jí klíče od auta a ona jela...věděla kam má jet..všechno jí došlo..pořás se jí zdálo, že jede moc pomalu..sešlápla plyn úplně na podlahu a doufala, že to stihne..už byla u cíle..vjela na autobusové nádraží, dojela k tomu správnému nástupišti...vyskočila z auta a utíkala k té modré lavičce..seděl tam..nebo spíš leřel..byl úplně bledý, vyhublý, měl černé kruhy pod očima...klekla si k němu..
"Pepánku, slyšíš mě??..prosím řekni něco..prosím..no tak..."..
odpovědí jí bylo jen ticho...vrhla se mu do náruče a začala hystericky brečet...
"Pepánku prosím probuď se..ty nesmíš umřít..nenechávej mě tady..tohle mi nedělej..prosím..prosím..slíbil jsi mi to..sliby se mají plnit..Pepánku..prosím..dejchej..kvůli mě..vrať se..spolu to zvládnem uvidíš.."..
stále bylo jen ticho..jen Pepova ruka se přesunula Lucce do vlasů a tam už zůstala...plakala mu v náručí ještě asi hodinu..stále ho prosila..ale on jí už neslyšel...než přijela přivolaná záchranka, poprvé a naposledy ho políbila...přivolaný lékař už jen potvrdil smrt...naložili jeho tělo a odvezli..sedla si na tu modrou lavičku..koukala na hvězdy a vzpomínala na jejich společné zážitky a z očí jí stékaly slzy smutku a bolesti ze ztráty milovaného člověka...až za pět let, kdy si na tu lavičku, v den jeho smrti, přijde sednout, aby na něho mohla vzpomínat, jí dojde...že před pěti lety zemřel kluk, kterého milovala.....