Koktejl z drog

Anotace: Povídka o nesmyslném umírání

Muž si namíchal koktejl z drog. Slyšíte to tam? Koktejl z drog. Jak vypadá takový koktejl? Jako mojito. Jako malibu. Jako cokoliv. Asi tak to mohlo vypadat. Jako něco neurčitého a směšného. Zkrátka sněhobílý nápoj, ve kterém po přidání žloutku vynikne jeho barva. *Plok* udělá takovýto zvuk, proto je mezi hvězdičkami. Co vydá takovýto zvuk? Ne, muž ne, injekční stříkačka do které je koktejl z drog vložen ano. Ne, ne, špatně! Je to špatně! To bychom velice moc předbíhali! Nejde o to, že jeho činy jsou špatné, ale o to, v jakém pořadí jsou mnou popisovány.

Muž byl pro mnohé mladý, pro sebe stár. Už dvacet sedm let. Střídavě stár a střídavě mlád. Měl dlouhé vyzáblé nohy. Vždy, neboť si už nepamatoval, že by je někdy vyzáblé neměl. Možná je někdy neměl, to je pravda, ale co si nepamatuje, to se přece nestalo. Na tom se spolu shodneme. Takže tento muž žil v mlhavém oparu. Důkazem toho, je i že si nepamatuje, že měl kdysi nohy plné síly. To si pamatuju zase já, znal jsem ho. Tedy, použil jsem minulý čas, protože jsem ho znal předtím, než začal žít v mlžném oparu a neměl vyzáblé nohy. Znám ho samozřejmě i nyní, jinak bych nemohl vědět, že si nyní namíchal koktejl z drog a sedí u svého psacího stolu. Ale zpět. Už prve jsem se pokáral, že jsem předbíhali události, které ho dovedli k psacímu stolu.

Muž začal žít v mlžném oparu zhruba před takovými třemi, čtyřmi roky. Nepamatuji si přesně kdy se to stalo. Ztratil se a zase se objevoval. Takže teď, jaký byl před tím. Byl mladý, pro sebe stár, s nohami plnými sil, absolvent chemicko-technologické fakulty. Odtamtuď jsem ho znal, tam jsem ho uviděl poprvé. Nechci psát o něm a o mě. Protože jsme nebyli přátelé, nebyli jsme nic, jen jsem ho pozoroval. Nikdy jsem s ním nemluvil z očí do očí, jen jsem ho pozoroval. Na chemicko-technologické fakultě, jak skládá zkoušky, jak jde do práce, jak se schází s svými starými přáteli na různých srazech a při troše štěstí se opíjí. A viděl jsem ho pořád. Takřka kam se hnul. Až jednou jsem ho neviděl.

Muž křičel, zatracený světe! Co jsi mi to provedl! Jako by to křičel na mě a vyčítal mi, že jsem na něj stále hleděl, a skrytě. Ale opět se mi nepodíval do očí. Co se událo, to přesně nevím, samozřejmě, nepozoroval jsem ho zase tak stále, jak jsem předtím tvrdil. Teď mi vytanulo na mysl, že si můžete myslet, že jsem nějaký Bůh, nebo nějaký jeho anděl strážný, a ke všemu tomu tento text míří. Není tomu tak, ale nevím jak vás mám přesvědčit, protože nechci psát o nikom jiném než o tom muži.

Muž se tenkrát zahalil mlžným oparem. Žil tak dlouho. Už jen občas jsem ho tak zahlédl. Potácel se mezi auty, nebo se opíjel v baru, a protentokrát už jenom sám. Chemicko-technologická fakulta ho napůl zničila. Jednoho dne, a ten den je dnes, jsem ho zase uviděl. Sedí doma u psacího stolu a je drogově závislý. Proklel svět, našel si jiný, a nyní má i jeho dost a chce si namíchat poslední koktejl z drog. Zda bude dobrý nebo ne je už jedno a to i jemu samotnému.

Muž si namíchal koktejl z drog. Sedí u psacího stolu. Sněhobílý nápoj, ve kterém po přidání žloutku vynikne jeho barva. Chemicko-technologická fakulta ho napůl zničila. *Plok* a injekční stříkačka se plní. Jako zkušený lékař dávkující správné množství léku který dokáže zachránit umírajícího člověka vyzkouší její funkčnost. Měl stále ty dlouhé vyzáblé nohy. Muž se nadechne, omotá si gumovou páskou paži a píchne přímo do žíly.

Muž zemřel.