Nechte nás vyrábět lidi

Anotace: Povídka o neskutečné délce času

Nechte mě vyrábět lidi!

řekl Doktor, a zavřel se ve své malé neútulné místnost, která byla vybudována circa dva metry podzemí. Řekl to nahlas, téměř skoro i křičel, a s nepříjemným rachotem, který vyluzovaly prastaré panty, snad ještě z dob okupace, zabouchl dveře. Rána se roznesla nevelikým zadním dvorkem, zavadila o několik stromků pravém rohu, a narazila do křoví v rohu levém, protože jak samozřejmě všichni víme, pár košatých keříků obsypaných malinami dokáže dokonale pohltí zvuky. Syn se toho zvuku procházejícího kolem něho náležitě polekal, a vypadal v ten moment, jako kdyby se opět vrátil do svých nejranějších dětských let, kdy ho dokázala vystrašit i micka, která zrovna shodila plecháček s čerstvým podmáslím ve špajzu, kam se on sám vydal na loupeživou výpravu ochutnat nejnovější meruňkovou zavařeninu. Jeho úlek, a Doktorův zběsilý úprk do své laboratoře sledovala s opovržením Dcera, jež se ani nepohnula, ani nehla brvou, a po odeznění echa rány otočila svoji pozornost k Synovi. Ten stále stál ve své strnulé hrůze, dokonale emočně vyobrazené výrazem jeho tváří, kde bělma pomalu začínala dosahovat takřka trojnásobku plochy duhovky, a panenky se naproti tomu stáhly do neuvěřitelných velikostí špičky špendlíku.

Já mám pocit, že je blázen.

pronesl kdosi po pár neskutečně dlouhých vteřinách s naprosto ledovým klidem skvělého ostřelovače uprostřed těžkého válečného konfliktu. Nějakou další dobu trvalo, než si Syn uvědomil, že to není on sám, kdo tyto slova pronesl, neb nepočal pociťovat na svém jazyku sliny, které by, poté co by byl promluvil, zahnaly celou jeho bezbřehou vyprahlost dutiny ústní, tak jako kdyby moře zaplavilo neúrodnou poušť. Dalších několik málo naprosto nekonečných vteřin trvalo, než si i Dcera uvědomila, že to není tón jejího hlasu, ačkoliv ryzí břitkost a nenásilná a na nic nepoukazující nevinnost těchto slov, které se však ve skutečnosti snažili vyjádřit mimo nejryzejší břitkost oproti nenásilnosti nevinnosti její podlost, a namísto prázdné nepoukazovatelnosti myšlené nevinnosti jen čirý výsměch, pohrdání a bezcílnou touhu po porážce věcí a osob nemožných porazit, jí připomínaly hnus a podlost vlastní duše, potažmo snahy se vyjadřovat. Slova tato pronesla před několika vteřinami postava, jež celý tento výjev už v měřítku jejich myšlení dosti dlouhou dobu pozorovala skryta za stromem v pravém rohu, kde se jí nikterak nedotkla vlna čirého zoufalství a vědecké nenávisti zároveň, ve svém spodobnění prásknutí starodávných dveří.

Došlo však k omylu dvou nám známých osob, které si špatně vyložili právě v tomto okamžiku vyslechnutou větu, a mylně ji začaly považovat za slova vyplynulá z jejich trochu šíleného podvědomí, větu, kterou si ani nemohli dokázat vysvětlit nějak rozumně, o Klukovi ukrytém za třetím stromem v pravém rohu, kde hledal svůj zatoulaný kožený míč, který sem omylem v zápalu hry před několika málo sekundami zakopl z vedlejšího plácku, a který se sem dostal úzkou dírou v plotě, o níž měl ponětí jen on, nevěděli, a tak jejich mysl po rozumném rozmyslu a vyloučení svého oponenta, který zrovna vedle něho stál, jako vyslovitele, podle dříve řečených důvodů, a sebe sama, z důvodů úplně těch samých, rozhodla se tímto logickým uvažováním připsat výrok sama sobě a své skryté šílenosti. Po tomto zářném zjištění se oba, Syn a Dcera, uvolnili ze svých křečovitých kamenných pozic, Syn z děsivého výrazu, Dcera z klidného pohledu, které ve výsledku netrvaly nekonečné množství času, jež se zdálo být zapotřebí k takovému kvantu zamyšlení, ale věty od sebe dělila stejná doba co uplynula i od řečení druhé z nich, půl druhé vteřiny, na milisekundu přesně tolik času, kolik trvá mozku než nám dovolí si uvědomit to co jsme zrovna vykonali, než nám dovolí uvědomit si realitu, a všechno v ní.