Hrobník

Anotace: Takový pokus o krajně nereálný útvar...moc by mě potěšil Váš názor :)

Po velmi dlouhé odmlce se ke mně opět měkce vnutila zimní sklíčenost. Bledým, poraněným prstem odevzdaně kreslím roztřesené čáry na zmrzlý parapet. Klepe se mi ruka. Nejspíše to bude znechucením. Poslední dny se mi do mozku vypalují buřičská hesla, žhnou rudě. Neumím, nesvedu, nenávidím, nechci. Nechci. NECHCI!

Zarputile se na mne dívá běloba čtyř stěn. Společně se stejně bílým stropem a parketovou podlahou směstnávají prostor do nicotné krychle. Zdi jsou téměř holé, s jedním depresivním obrazem. Umělé květiny ve vázách ředí stěží dýchatelný vzduch. Ha! Měla bych vážně zvažovat svoji příčetnost, ztrácím totiž pojem o realitě. Nejspíš proto, že nejsem klasický filozof, který si umí vymýšlet stovky dimenzí, v nichž pátrá po jsoucnech, objektech a subjektech. Ani mi není zima, škoda, hodilo by se to do příběhu. Místo toho se mi na kolenou houpe skličující prázdnota. Tiše si brouká, jak ji kolébám. Neumím udržet vážnou tvář, jelikož si do omrzení promítám obrazy nejryzejší komedie. Je to k pláči. Dekadenti jedí kuřecí stehno tři dny, vepřový řízek týden. Zítra budu muset na nákup.

Zapomněla jsem se zmínit o tom, že mi neuvěřitelně dobře činí morbidní podívaná. Dosti tragický je už pohled do zrcadla. Černý baret, nekřesťansky drahý mimochodem, téměř černé vlasy, černé obočí, černá duše. Bledé oči. V teplém kabátu našlapuji tak tiše, jak jen to lze s dvoukilovými botami na nohou. Naštěstí na ulici neleží padlý sníh, který by hlasitě praskal. Nejspíš se za tím vším ukrývá potutelná duševní choroba, ale neomylně mířím na hřbitov.

Nechci se dívat okolo, aureola místa byla drasticky znásilněna křiklavou vánoční výzdobou. Zvedá se mi z toho žaludek. Křičela bych, ale útrpný pohled zlatavého Krista mi sevřel hlasivky a umučil tak výkřik v hrdle. Zardousil i palčivý vzlyk. Na okamžik jsem zatoužila ukrást mu na oplátku růženec. Kolem se ovšem potuluje příliš upřímně zasmušilých lidí. Vidím, jak si mě přeměřují. Jako bych byla průsvitná, vědí nejspíš, že nesmýšlím ani bohabojně, ani pokorně. Naštěstí se již neupalují čarodějnice. Neměla jsem v hlavě žádný bláznivý nápad – nechtěla jsem sochu líbat, nechtěla jsem pálit dekorace, nechtěla jsem se k soše poutat ani se před ní obnažit – a přesto na mně ulpěl nejeden nevraživý pohled. Jak romantické. Moje oči zabloudily k márnici. Velká pochmurná budova se svojí tupou kopulí působí jako bezzubé dásně. Kované dveře bez mříží nebo zámku. Plůtek bez hrotů. Strašák bez děsu. Samota bez slzí. V krku mě strašlivě pálilo, klopýtala jsem mezi hroby, fantazírovala jsem o překot. Bála jsem se sama sebe. Může být někdo tak bezcitný? Netečou mi adekvátní slzy, nejsem vhodně zkroušená, dokonce ani zadumaná. A přesto bych se mohla ztotožnit s kýmkoliv zde. Jenže já tonu v hluboké a husté lhostejnosti. Apatie mě vyplňuje od špičky nosu po ocelí vyztužené paty bot. Prázdnota je mojí sestrou. Zatočila se mi hlava. Krok za hřbitovní branou jsem omdlela.

Měl mě zákonitě přejet první automobil. Nestalo se tak. V úleku jsem ani nevzpomněla, že moji osobu chrání zákon šesti let. Bohužel, je příliš složitý a metafyzický, abych vám ho nyní vysvětlovala. Třeba se k němu vrátím později. Místo bídné smrti jsem se probudila v noci, promrzlá, ale ne hladová. Prochladlou paži mi třel smrtelně bledý, neduživý hrobník, patrně souchotinář. Zarazilo mě, jak rychle jsem pomyslela na diagnózu. Souchotiny nepatří mezi běžný sortiment dnešních nemocnic. Já sama jsem je poznala díky knihám od Dostojevského. Hrobníkovy příznaky byly totožné s literární nemocí vdovy Marmeladové. Pod očima měl hrůzostrašné temně fialové kruhy. Za jeho nehty se postupně usazovaly vrstvy hlíny, nyní tvořily souvislé zčernalé plochy. Na některých prstech nehty úplně chyběly – nejspíše si je strhl při pohřbívání rakví. Záměrně jsem si představila pouze rakve a ne nebožtíky. Umenšovala jsem tak svůj strach z něho. Děsily mne také jeho oči. Byly ještě bledší nežli moje, tekly a rozpíjely se, jako ředěné vodové barvy. Zatímco jsem si ho bedlivě prohlížela, nepřestával mi třít ruku. Právě mi zahříval dlaň. Snažil se nepozorovat mé pohledy, zdálo se, že stejně ví vše, nač jen pomyslím. Tato naprostá ztráta vlastní intimity se mi nelíbila. Rozhodl se, že mi již věnoval dostatek času. Kostnaté prsty hrubě zaryl pod mé paže a silným trhnutím nás oba zvedl na nohy. Jeden ze špinavých prstů si výhružně přitiskl na ústa. V mžiku nahrbil svá záda do kočičího hřbetu. Hbitě mi rozvázal tkaničky. Donutil mě zout boty. Stále si držel ruku před ústy. Pochopila jsem, že chce, abych byla zticha. Udivilo mě to, jelikož on sám měl pod kolenem připnutý kožený pás a na něm zavěšenou rolničku. S každým sebemenším pohybem se chraplavě rozcinkala. Pokynul mi, abych následovala jeho kroky. Bylo vidět, kolik potíží mu činí obyčejná chůze.

Vedl mě pomalu ztichlým městem. Rolnička cinkala do noci a oznamovala tak všem krysám, že nadešel jejich roh hojnosti. Můj nový přítel (pevně jsem doufala, že je mým přítelem) se často zastavoval a drobil na ulici starý chléb. Promrzlá silnice neuvěřitelně studila. Silné ponožky se brzy promočily a potrhaly, jenom zhoršovaly chlad. Přestávala jsem cítit některé prsty. Moje boty nesl hrobník svázané a přehozené přes svá křivá ramena. Nemluvil. Střídavě mě vedl za ruku nebo za ramena. Měl v sobě ukrytou překvapivou sílu. Již jsem se nebála, jelikož nade mnou vítězil vztek. Netušila jsem, kam mě vede, co ode mne žádá, proč mě nenechá jít. Roztřásala mě zima, ale tváře mi hořely. Dotáhl mě na kopec u vodárny. Musela jsem přelézat plot. Roztrhla jsem si při tom kalhoty. Mezi potrhanou látkou začínala prosakovat horká krev. To on ignoroval. Svůj zrak zaměřil na jedinou zamrzlou louži, která se blyštila před budovou. Přitáhl mě k sobě takovou silou, až jsem upadla a kolenem rozrazila led. Jeho tvář posmutněla. Dívala jsem se na blátivou zem skrz ledové střepy. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že mi chtěl pouze ukázat průzračnost.

Nemohl se na mne dívat. Nejspíše neunesl pohled na krvavou skvrnu, která se s děsivou pravidelností šířila po mé nohavici. Odvrátil ode mne svoji vyhublou tvář a opět vklínil paži pod tu moji. Druhou rukou mi podrazil nohy a zvedl si mě do náruče. Nesl mne takto celou cestu. Jeho kroky se staly ještě těžšími, ale netrvalo mu dlouho dojít k cíli. Hlavu jsem měla opřenou o jeho hruď. Téměř mu netlouklo srdce. Před márnicí mě pustil na zem. V kapse dlouhého slabého kabátu nahmatal klíče. S ohlušujícím skřípotem otevřel kované dveře. Pokynul mi, abych ho následovala. Strkal mě před sebou vstříc temnotě. Po několika krocích záhadně zapálil petrolejovou lampu, která visela na zdi. Její plamen ozářil nevelkou kruhovou místnost. U stropu se po stěnách pnula plíseň. V rohu stála otevřená rakev, jež mohla v krajních případech sloužit jako pohovka. Přišlo mi to tak kýčovité, až jsem se rozesmála. Ublíženě se na mne podíval. Zmlkla jsem. Hlavou mi vířilo tolik myšlenek, zvolna mi stékaly po řasách a na tvářích se měnily v slzy. Hrobníkovi očividně nebylo dobře. Zatuchlý vzduch dráždil jeho nemocí schvácené plíce. Co chvíli se rozkašlal a přibarvil již tak děsivý kapesník dalšími kapkami krve. Mezi záchvaty a sípáním stihl postavit na čaj. Z kredence vyndal dva ušmudlané hrníčky, jeden pro sebe, jeden pro mne. Nalil do nich čaj, díky dusivému kašli však většinu rozlil po stole. Jinak se ke mně choval spíše odtažitě. Neměla jsem nejmenší chuť dotknout se špinavého hrnku. Ze slušnosti jsem nápoj alespoň osladila a zamíchala lžičkou. Hrobník si strhl kabát. Jeho rachitická postava se neúprosně sunula ke mně. Už jsem necítila strach, spíše lítost nad záchvatem horečného blouznění. Přisunul se ke mně, vzdálenost mezi námi se rovnala tloušťce listu papíru. Opřel si hlavu s nevýslovně bolestnou grimasou o moje rameno, pokryté tmavými vlasy. Nehlučně do nich vzlykal. Pak mi na čelo vtiskl letmý polibek, krev z jeho úst tam vytvořila slabý obtisk. Za ruku mě odvedl ke dveřím a beze slova mě vyhodil do mrazu. Za mnou letěly boty. Dveře se s bouchnutím zavřely. Když jsem s nimi lomcovala, byly zamčené. Bosa a se slzami v koutcích očí jsem se za svítání vracela ke svým čtyřem stěnám.

Večeřela jsem kuře. Tři dny, vzpomínáte? Uvařila jsem ho teprve včera. A zítra z něj pro sebe a hrobníka vystrojím svatební hostinu.