Dialog u posmrtného soudu

Anotace: .

Předsedající posmrtného soudu (dále jen P): „Člověče, jak bys zhodnotil svůj život? Kam myslíš, že si zasloužíš jít, do pekla nebo ráje?“

Člověk (dále jen Č): „Snažil jsem se žít podle duchovních pouček a teď jsem velmi rád, že jsem tak činil, neboť vidím, že po smrti opravdu nic nekončí, že má duše putuje dál. Celý život jsem tomu věřil a doufal, že tento okamžik přijde, věřil jsem, že je něco víc, než život samotný a že vše prostě nemůže skončit smrtí. Cítil jsem to!“

P: „Rozumím tomu tak, že si myslíš, že si zasloužíš nebe?“

Č: „Nevím, snad, vždy jsem věřil, že existuje Bůh a podle toho jsem se snažil chovat. Stále jsem to měl na paměti, každý den jsem se modlil a prosil o to, abych neudělal něco špatně, abych nezhřešil a nikomu neublížil.“

P: „Ano, to je pravda. Máš něco, co bys chtěl dodat?“

Č: „Ne, děkuji...“

P: „Tedy vyslechni rozsudek: Člověče, celý Tvůj život byl velký hřích! Život Ti byl dán jako dar, měl to být proces, ve kterém budeš nalézat sebe sama v kontaktu s ostatními, třebaže to mělo znamenat velké riskování a obětování řady věcí. Ty si ale místo toho nasměroval všechnu svoji energii k tomu, co bude po tomto životě, po tomto Tvém daru, od přítomnosti jsi hleděl do posmrtné budoucnosti a pod strachem z pekla jsi svůj život neprožil, ale přežil v dobrovolném osamění. Myslel jsi jen na sebe, na to, aby jsi náhodou neudělal něco, z čeho bys mohl potom trpět, a tak jsi úplně zapomněl na to, co je nejdůležitější. Místo aby ses stýkal s lidmi, tak jsi je odsuzoval, protože podle Tebe nežili správným duchovním životem. Bál ses, že by tak mohli znamenat ohrožení pro Tvůj duchovní život. Ale život JE právě o stýkání s druhými, o interakci a pro ty, kteří se Ti třeba nelíbili, nalézt pochopení a když ani to nešlo, tak soucit. Vše je propojeno, nikdo nežije jen sám za sebe. Ty si ale žil jen pro sebe, snažil jsi se nikomu neublížit, ale bylo to jen proto, že ses bál pekla, nikoli proto, že bys myslel na druhé. Bál ses sobectví a Tvé konání přitom bylo zosobněním sobectví. Peklo ani nebe ale není, obojí je pouze výplod lidské mysli, která věci rozděluje, aniž by si uvědomovala, že nebe by bez pekla být nemohlo. K tomu, aby bylo nebe, po kterém jsi tolik toužil, je potřeba riskovat peklo, kterého jsi se tolik bál. Obojí přitom existuje právě v životě na Zemi a je na každém z vás, člověků, kterou cestu si zvolíte. Ta cesta pak pokračuje - svým způsobem - i po smrti. Tvoje domnělá cesta byla nebe, ale ne podle Tvých skutků, které jsou přitom nejdůležitější. Když jsi upínal celý svůj život své zraky k tomu, co bude po něm, jak bychom Ti měli věřit, že něco podobného neučiníš i nyní, kdyby ses třeba dozvěděl, že existuje něco i po „období nebe“? Nějaké další, lepší nebe? Zase by jsi zapomněl na svůj současný dar, na to, co je a chtěl to, co „bude“. A to vše jen proto, aby ses měl dobře. Ty, nikdo jiný, jenom Ty. Člověče, nic si ve svém daru života nepochopil, celý jsi ho promarnil. Stejně, jako miliardy dalších. Své nebe jsi měl, bylo to lidství, kterého jsi se nesmyslně zbavil. Nechť tedy pokračuje Tebou zvolené peklo!“